Nuda v důchodu? Nesmysl! Pokud máte tchyni.

„To stáří je příšerný,” sdělila nám tchyně (85) naštvaně, sotva jsme se ženou v kuchyni odevzdali nákup a sedli si ke stolu. „Jsem naprosto nemožná a je to čím dál horší. A ty,” obrátila se důrazně k dceři, „mi opatříš prášky na spaní, abych to mohla v pravý čas skončit!”

Cynického zetě by napadlo, že pravý čas už dávno prošvihla, ale ne tak mě - já, humanista, jsem začal přemýšlet, jak tchyni pomoct. Na rozdíl od manželky.

„Nepočítej s tím, že mě zatáhneš do nějaké nelegální eutanázie,” řekla rozhodně, „aby mě na stará kolena ještě zavřeli.”

Její projev se mi zdál zbytečně tvrdý a já se rozhodl ukázat vlídnější tvář naší dvojice.

„Ale to je přece jednoduchý,” obrátil jsem se k tchyni. „Každý měsíc navštěvuješ svou obvodní doktorku. Tak ji požádáš o prášky na spaní a budeš si je schovávat. Napoprvé ti nejspíš předepíše nějaký slabý. Za měsíc si tedy vyžádáš silnější. No, a nejdýl do roka jich budeš mít dost…”

…abys mohla svůj bohulibý záměr uskutečnit jsem nedořekl, protože mě přestala poslouchat v okamžiku, kdy jsem jí ukázal světlo na konci tunelu. Tohle měly obě stařenky - tedy moje o deset let starší matka a tchyně - společné: náhlou ztrátu sluchu ve chvíli, kdy měly vyslechnout něco, co nechtěly slyšet. A ještě něco: obě rozhodně odmítly jakékoliv úvahy nad tím, že bychom je přihlásili k budoucímu (jednou) pobytu v domě s pečovatelskou službou. Protože ony přece umřou naráz a do poslední chvíle budou soběstačné.

„Kde berete tu jistotu?” ptali jsme se před lety obou trochu nervózně. „S vaším kořínkem tu budete dlouho a až vám zdraví přestane sloužit, my už budeme staří a chorobní. Nevlastníme venkovský statek s vejminkem, kde byste se o holi dovlekly na zápraží… Bydlíme v činžáku bez výtahu - co si s vámi počneme?”

Nic, protože ony umřou zdravé a žádné starosti nám nepřidělají. Což o to, moje matka se o to aspoň snažila. Chodila na pravidelné procházky a sotva ji někde píchlo, upalovala - tedy, v případě devadesátileté dámy si dosaďte příslušnou rychlost - k lékaři. Její servisní knížka byla vzorně vyplněná a technickou kontrolou procházela pravidelně. Nakonec splnila, co si předsevzala, a odešla z tohoto světa zdravá v devadesáti čtyřech letech. Šťastná to žena!

Naproti tomu druhá stařenka cestu ke svému konci pojala obráceně. Lékaře nenávidí (ostatně stejně jako současnou i předešlé vlády, politické strany, parlament, prezidenta s pravdou a láskou i toho bez nich, policii, státní správu…) a dostat ji na čerstvý vzduch - dá-li se ten pražský tak vznosně nazvat - je nadlidský výkon.

Matka s dcerou si umluví den, kdy spolu půjdou na poštu pro penzi. Manželka se trmácí hodinu přes celé město, a když uštvaná, zpravidla ještě s nákupem, dorazí, dozví se, že její matička dnes z domu nevychází.

„Venku je krásně, teplo akorát, sluníčko svítí, nebe bez mráčku, vítr žádný,” hlásím už ve dveřích, když tchyni předávám její základní živiny, které ji drží při životě tak dlouho: vepřový bůček a tonik. „Obleč se a já s tebou obejdu blok, ať máš trochu pohybu.” (Umíte si snad představit obětavějšího zetě?)

„Až jindy.”

Moje tchyně se rozhodla očekávat zdravou smrt na gauči - střídavě s knihou v ruce a televizí v oku.

Ona nám nechce přidělávat starosti a my se jí marně snažíme vysvětlit, že svou neochotou k pohybu nám zadělává na trable nesrovnatelné, až jí nožičky zakrní definitivně. Je to zbytečné, protože tchyně je člověk pevných zásad. S ženou se utěšujeme, že ji aspoň nebudeme jednou honit po městě, když netrefí domů.

„Podepiš tenhle papír, a pošťačka ti bude nosit důchod, když odmítáš vycházet,” posunul jsem jí k rukám formulář.

„Kdepak,” rázně ho odsunula, „nikoho cizího do bytu nepustím.”

Domluvíme se, kdy pro ni přijedu autem, abych ji zavezl k lékaři. Vezmu si auto do práce, ve smluvenou hodinu se dostavím - a zjistím, že si už vše vyřídila. Nožičky zázračně obživly. Podobně dopadne i manželka, která matce přijde umýt okna. Ta se blýskají čistotou, neboť stará kaskadérka zvládla výškové cvičení s lezením po židlích a po stole před jejím příchodem. Jen abychom si s ní nedělali starosti…

Zatím to jde přežít. Po hodině, po dvou, za sebou zavřeme dveře a odjedeme domů. Ale jednou…

„Když v autě sleduju tvé reakce na jízdu ostatních řidičů a poslouchám přitom tvůj řev,” sdělila mi po jedné z návštěv u její matky manželka sklesle, „tak si neumím představit, že babičku nejspíš jednou budeme muset umístit u nás, abychom se o ni mohli starat, až bude bezmocná…”

Chvíli mi trvalo, než jsem tu otřesnou zprávu strávil, ale rychle jsem se vzpamatoval.

„No, co se dá dělat,” povzdechl jsem si, „jinde mají zemětřesení, tsunami, hladomor… Prostě hned první den odstraníš z bytu sekáček na maso, nože a provaz.”

Ani se neptejte, co by se u nás dělo, kdybych něco podobného vyslovil před třiceti lety! Teď to však manželka ani nepostřehla.

„Anebo se odstěhuješ do jejího bytu,” pokračovala rezignovaně, „a sem budeš jezdit na návštěvu.”

Odmítavě jsem zavrtěl hlavou.

„Kdysi jsme si slíbili, že spolu půjdeme v dobrým i zlým,” řekl jsem rozhodně. „No, a vidíš… o některých událostech našeho života jsem si doteď… já blázen… myslel, že byly zlý. Ale při pohledu do budoucnosti vidím… že všechna ta léta jsme spolu prožili jen v tom dobrým…”

Pokývala hlavou.

„Tak si je připomínej, až tady bude. Nebylo by od věci,” řekla obezřetně, „kdybys to už pomalu začal promýšlet. Jak ji sem dopravíme, až se přestane hýbat definitivně. Kde bude spát. Jak s ní budeme manipulovat. Jak s ní budeme žít.”

Chvíli jsem přemýšlel.

„Vezmu to od konce a první krok udělám hned zítra. Zajdu za doktorkou pro prášky. Nám na nervy… a babičce na spaní.”