Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

O vlivu počítačů na duše starců

Když do naší projektové firmy kdysi houfně vtrhly počítače, rozdělila se generace „předdůchodců” na dvě části. Jedni se nervově zhroutili a spínajíce ruce na kolenou prosili, aby jim bylo povoleno dožít s rýsovacím prknem před sebou a perem v ruce. V opačném případě žádali, aby byli zastřeleni, protože představa úřadu práce a škemrání o podporu v nezaměstnanosti byla pro tuto generaci s kořeny v komunistickém ráji zcela nepřijatelná. Přestože to bylo nepraktické, firma nepodlehla tvrdým manýrám západního kapitalismu, a tito kolegové pak po několika letech mohli odskotačit do důchodu s čistou hlavou - bez toho, aby jim v mozku řádily milióny bajtů, pixelů, vrstev, kanálů, cest, mediánů a bůhví čeho ještě.

Druhá skupina se spolu s mládeží vrhla do onoho opojného dobrodružství, zvaného stručně počítače. Absolvovali jsme různá školení a kurzy, během nichž jsme jeden den propadali černé beznaději, abychom následující den vyrazili vítězný pokřik, když počítač provedl operaci, kterou jsme zamýšleli. Celou tu dobu klopotného učení snad nejlépe dokumentuje zvídavý dotaz jedné frekventantky směrem ke školiteli: „Zase mi to celé spadlo. Co s tím uděláte?”

A pak nastalo pozvolné uplatňování nabytých poznatků v praxi. Vznikaly první textové soubory, první výkresy… Jadrných kleteb v kancelářích neubylo. Ale zatímco kdysi patřily zaschlému inkoustu v rýsovacím peru či průvanem servanému pauzáku s výkresem, nyní unisono směřovaly k onomu chytrému, přechytrému počítači, který z nás všech dělal blbce. Ale paradoxně se tak počítače postaraly o utužování kolektivu, protože na zoufalý výkřik jednoho nešťastníka obvykle našel recept kolega a poradil, za což se mu dostalo oplátky, když se do potíží dostal on. Tak ve firmě mladí a staří postupně vpluli do počítačové éry.

V kolektivu je síla. Ale co takový starší jedinec?

Můj o mnoho let starší bratr si již dlouhá léta užíval důchodu, jak se na českého staříka sluší: ryl se v hlíně na zahrádce, aby jeho žena mohla sázet, spolu hlídali vnoučata, udržoval společenský styk s kamarády v hospodě a na občasných výjezdech. A ovšem - podstatnou součástí jeho života byla péče o čtvrt století starší matku. Vzali tu povinnost s manželkou na svá bedra bez reptání, protože bydleli deset minut od babičky, zatímco nás s mou ženou od nich dělilo sto kilometrů. Byl jsem jim vděčný, že jsem měl o velkou starost míň a přemýšlel jsem, jak jim poděkovat i jinak než slovy. A tak po čase, když konečně v mém nitru ušlechtilost zvítězila nad hamižností, jsem zavolal jejich synovi o radu.

„No, záleží na tom, kolik do nich chceš vrazit,” opáčil opatrně na můj dotaz.

„Hele, oni každým rokem jezdí k moři do Turecka… a mě nenapadá nic chytřejšího, než že bych jim třeba jeden ten pobyt zaplatil.”

„Tak v tom případě bych Turecko nechal na nich,” oddechl si synek, že dostal srovnávací mantinely, „a koupil bych jim počítač.”

Úplně mi vyrazil dech.

„Důchodcům se zahrádkou?” vyvalil jsem oči. „Co s ním budou dělat? Rychlit na něm zeleninu?”

„Aby ses nedivil,” zasmál se synovec, patřící do skupiny ajťáků, neboli lidí, kteří počítačům rozumí.

K novému počítači přivedl rodičům internet, uspořádal jim vstupní školení a na telefonu či na nohách je k dispozici vždy, když se vynoří problém - bydlí s rodinou nedaleko. Postupně jsem jen obdivně zíral, jak to starého důchodce chytlo. Projíždí zprávy na internetu, pořádá fotografie, kterými je zásobuje jejich rozvětvená rodina, komunikuje s přáteli hlasem, obrazem i písmem… „a hlavně denně mažu desítky kravin, který nám do počítače přilítnou,” dodává spokojeně.

Jeho žena dává před počítačem přednost univerzitě třetího věku, přesto ale, když se ke stroji dostane, vyhledá si některou z ruských televizních stanic, protože jako učitelka ruštiny v. v. nechce jazyk zapomenout. A tak její temná š, č, ž, šč a měkký znak i tvrdý znak znějí stejně perfektně, jako před lety. Oba jsou příkladem staříků do čítanky, protože našli šťastnou symbiózu života s počítačem, zahrádkou, přáteli i vlastní rodinou.

Není to však vhodný příklad jedince, protože jsou dva.

Naše kamarádka Olga se po dobrodružném životě, v němž jí domácností prošli - každý poměrně rychle - tři úředně potvrzení partneři, usídlila se svou matkou hluboko na jihu Čech, v chaloupce na pokraji pralesa. Když maminka umřela, ze všech dalších adeptů na partnera se rozhodla pro počítač.

Tahle naše kamarádka se vyznačuje tím, že ji během života postihly snad všechny choroby, které jsou lidstvu známé. Je na to pyšná a s hrdostí se vytahuje, že na rozdíl od Jerome Klapky Jerome, autora knížky Tři muži ve člunu, který si při studiu lékařské knihy v Britském muzeu indikoval veškeré choroby až na horečku omladnic, ona už měla úplně všechny. Mám sice jisté pochybnosti o její prostatě, ale nechávám si je pro sebe, protože následná lékařská přednáška by mohla narušit mou nervovou soustavu.

Dá rozum, že zdravý počítač by soužití s takovou osobou nevydržel. Taky neznám podobný, jenž by trpěl tolikerými chorobami jako ten Olžin. Dostaneme několik stejných mailů, a když na jeden odpovíme, dozvíme se anglicky od postmastera, že daná adresa neexistuje. Následně se pokusíme o hlasové spojení přes příslušný program, což se taky nezdaří. Věnujeme tedy kamarádce tichou vzpomínku s tím, že ji už zřejmě sežral medvěd a jdeme si po svých.

Olga se přihlásí za několik měsíců, a po zprávách o životě svém, a hlavně nepodařených příbuzných, začne obsáhle líčit problémy počítačové. Ženy si bohužel pamatují události nejen měsíce, ale i roky, a tak jejich popis trvá hodiny a nám padají oční víčka.

„Oni mi tu před pár měsíci přeinstalovali softvééér. Já se divila, že nikdo nepíše, a teď se ukázalo, že všechny příchozí maily mi padaly do schránky,” směje se šťastně nad největším malérem. „Mám teď ve schránce 1 567 nepřečtených mailů.”

„Tak, víš co?” vděčně chytám přihrávku. „Jdi si je přečíst. A neozývej se dřív, než na všechny odpovíš. My se snad do tý doby z tebe vzpamatujeme.”

Copak Olga, ta se stále ještě o komunikaci snaží - s lidmi, i se zvířátky z pralesa. Jiná kamarádka mé ženy dopadla hůř. Manželka od ní pravidelně dostává řadu pozoruhodností, které jí chodí i od jiných přítelkyň neboť kolují internetovým světem, leč, když jí pošle osobní mail ve snaze navázat na někdejší srdečné přátelství, nedočká se odpovědi. Usuzujeme, že naše dávná kamarádka buď nevede příliš šťastný rodinný život a bojí se případných otázek na něj, nebo se už zkrátka proměnila v robota: od rána do noci přijímá a následně zase rozesílá všechny ty krásy hor, vod, lesů, měst, zemí, letadel, lodí, vlaků…

Ale aspoň je zařazena do kategorie přijatelných, na rozdíl od příbuzného-hasiče, který posílá zásadně jen chlívárny. „Chudáci hasiči, každou chvíli likvidují nějakou hrůzu a takové následky to na nich zanechává,” vzdychá má žena, když jeho skvosty nemilosrdně likviduje.

Stará kamarádka Alžběta mě provokuje, protože počítač nemá.

„Jak můžeš v dnešní době žít bez internetu,” rvu si vlasy, „bez komunikace?”

„Jednoduše,” odpoví s bohorovným klidem. „Poznala jsem, co to je závislost, a jak dlouho mi trvalo, než jsem dokázala přestat kouřit. Od té doby jsem svobodným člověkem. Důsledně. Nezávislá i na drogách moderní doby. Všechny katastrofické zprávy se dozvím z televize a úplně mi to stačí. A nemyl se - komunikuji. S kamarády se domluvím mobilem a pak se sejdeme buď v parku nebo v kavárně… a to by ses divil, jak čile komunikujeme. A taky… to už si vůbec neumíš představit - píšu. Na Vánoce a o Velikonocích posílám příbuzným a známým pár hezkých slov na těch krásných kartičkách, které malovali chudáci nohama a které mi pravidelně dáváte vy, protože nevíte co s nimi. Protože psát už dávno neumíte a podpis jste nezapomněli jen díky příkazům k účtům.”

„Jednou se ani nedozvíš, že jsem umřel,” vyhrknu zhrzeně.

„Proč?”

„Protože parte vytvoří má žena v počítači a rozešle ho mailem!”

„Tak jedno vytiskne a pošle mi ho,” diví se Bety mé hlouposti.

To už se ve mně vaří krev.

„Ty si snad myslíš, že má žena bude tisknout jedno parte,” vybuchnu, „pak hledat obálku, kterou dávno nemáme, pátrat po tvý adrese, kterou nezná, po tom, jakou hodnotu teď mají známky A, B nebo C, kde je má vůbec koupit… a to všechno bez záruky, že to parte dostaneš, protože si zrovna budeš užívat důchodu na chalupě nebo na Havaji? Ta bude mít jiný starosti, má zlatá - do čeho mě oblíknout, když jsem ze všeho ztloustl, co napsat na věnec, aby mě to nenaštvalo, co mi dát zahrát, abych přitom náhodou nevylítl z rakve…„

„Jen buď klidný,” usměje se Bety, „takovou senzaci mi tvá žena zavolá dřív než vychladneš. A já k ní přijedu a budeme komunikovat při tvém vínku, které nestihneš vypít, až do rána. Abychom ti vystrojily krásný pohřeb, při němž budeš odpočívat v pokoji. Nebo v rakvi? Nejspíš oboje. A parte potřebovat nebudu. Spokojen?”

Některé ženy je zkrátka lepší nepřesvědčovat.


Zločinec na malém městě

Zločinec na malém městě II - Happy end

Ukradli mi hrob, pazdráti!

O nešťastných kozách paní primářky

Nuda v důchodu? Nesmysl! Pokud máte tchyni.

O vlivu počítačů na duše starců

Babičky z pohádky a babičky-gestapačky

Výborně přečetl hru. Přihrávka měla oči.

Romeo, Julie a nebožtíci, co přáli lásce

Pazdrát pražskej… a domorodci k pomilování

Jeden důchod, dva důchody…

Lháři prolhanej! Má báječná ženo…

Rodina je základ státu? Pak potěš stát pánbůh…

Knedlíky po česku, německu, moravsku i švédsku

Španělé jsou uřvaní…

Češi v lihu: PROHIBICE

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.