Babičky z pohádky a babičky-gestapačky

Po jednom vydařeném kousku mé tchyně, kterým zase naštvala svou dceru, jsme seděli doma proti sobě a od plic si ulevovali. Když jsme se vymanili z emocí, dostala naše debata věcný ráz.

„Jsme tak vzorný… nebo blbý potomci svých matek?” zeptal jsem se nevěřícně. „Chováme se k nim slušně a vyřádíme se vždycky doma, abychom to s nimi příště vydrželi. Pamatuješ, jak se ony chovaly ke svým starým matkám?”

Bodejť by nepamatovala!

Oba jsme měli životní štěstí, že nám osud seslal laskavé babičky z pohádky. Netuším, jak k tomu přišla babička mé ženy (i když zlé jazyky to vysvětlují jednoduše: její sestry prý byly tak hrozné, že ona se rozhodla být dobrou), ale u té vlastní to vím přesně: způsobila to její milující rodina. Babička přišla na svět jako osmá v pořadí, když sedm předchozích kojenců zemřelo. Měla štěstí, že osvícený lékař na sklonku devatenáctého století odhalil špatné kojenecké mléko její matky a nechal ji odkojit krávou. V důsledku toho byla hýčkána. Maminkou z radosti, že už nebude muset dál rodit a tatínkem… Její milující tatínek - řezník a uzenář - jí do školní brašny vkládal vlastnoručně vyrobené jemné párky, na které babička s láskou vzpomínala až do konce svého života. Malá školačka nosila domů pětky, ale řezník ji konejšil slovy: „Vyser se na to, Klárinko, hlavně, že ti chutná.” Dceruška ho poslouchala, a tak to se vzděláním daleko nedotáhla - ale to už je jiná historie. S takovým dětstvím prostě nemůžete být špatní.

U našich babiček jsme vždy našli otevřenou náruč, laskavé slovo a pohlazení, i kdybychom provedli nějakou lumpárnu. Posléze jsme žehnali nebesům, že je ráčila zachovat na zemi tak dlouho, aby si jich ještě užily i naše děti. Odnesly si tak do života představu, jak má správná babička vypadat, protože od našich matek to pochytit nemohly. Lapidárně to zhodnotila tehdy osmiletá dcera, když jsem dětem přišel oznámit, že jejich prababička umřela. Rozplakala se a vzlykala: „Moje nejhodnější babička… ta na mě vždycky měla čas… ostatní babičky mají pořád práci…”

Naše matky byly milujícími matkami, to si oba dobře pamatujeme. Jenže poměrně brzy přišly o muže, kteří by je průběžně srovnávali do latě - jeden radši umřel, druhý byl rozveden - a tak rychle zvlčily. V době, kdy jsme my dva založili rodinu, pérovaly každého, kdo jim padl pod ruku. A jak už to chodí v přírodě odnepaměti, odnášeli to především ti nejslabší: rovnoměrně jejich stařičké matky a naše děti. Ale abychom ani my dva nepřišli zkrátka,  zahrnovaly nás postřehy o výchově dětí, vedení domácnosti, utrácení peněz a spoustou dobrých rad, přičemž ze všech na dálku čpěla jejich nespokojenost s naším životem. Neformálně jsme jim říkali babičky-gestapačky.

Naše milované babičky zestárly, hůř viděly, takže jejich nádobí už nebylo tak čisté jako dřív, domácnost trochu omšela, protože sil ubylo, občas stařenky setřely hadříkem na nádobí pár drobků na podlaze, občas utěrkou plácly po mouše, nové darované prádlo odložily a používaly staré zalátané… a jejich dcery z nich šílely. A dávaly jim to náležitě zbaštit. Zvlášť, když pár let před smrtí musely babičky strávit u nich doma. Dcery se je rozhodly na stará kolena vychovávat, stejně jako svá vnoučata na jejich kolena mladá. Kdepak otevřená náruč!

Pokud to ještě bylo možné, vyrovnávaly se s tím jejich matky po svém: má zlatá babička si otevřela modlitební knížku a ponořila se do filosofie křesťanství - což možná nebylo AŽ TAK dobré řešení, neboť tím dceři připomněla, jak v náhlém afektu vůči úřadujícímu faráři ji její otec kdysi nechal vyškrtnout z církve. Když byla babička rozrušená více, odebrala se do nedalekého kostela, aby si to s Bohem vyřešila přímo. Trávila v kostele dlouhé hodiny a získala tím otužilé tělo, které jí sloužilo až do jednadevadesátého roku žití. Babička mé ženy, neznabožka, si zase odcházela léčit nervy do lesa sběrem klacíků. Jsem si jist, že přitom zálibně pohlédla na nejednu masivní sukovici povalující se v mechu, kterou by s gustem vyprášila kožich své dceři, kdyby na to ještě měla sílu.

Sledovali jsme necitlivé chování našich matek vůči našim babičkám se skřípěním zubů a svorně jsme si slíbili, že se nikdy nesnížíme k peskování stařenek za takové blbosti. Příroda je však rafinovaná: sotva lidstvo najde lék na jednu nemoc, předhodí nám novou. Naše matky - zřejmě u vědomí toho, jak buzerovaly obě stařenky - měly a mají domácnost vypulírovanou. Nám se na nervech houpaly a houpají daleko rafinovaněji. Moje matka svou dotčeností, kdykoliv měla pocit, že jí není věnována pozornost, jakou si zaslouží (a jistě nikdo nepochybuje, že škála křivd na ní páchaných byla daleko pestřejší) a má tchyně odporem k pohybu a dalšími kousky, které jsem popsal jinde. Zatím máme to štěstí, že do varu jsme uvedeni v bytě stařenky a explodovat můžeme v bytě svém.

Až pár let potom, co naše babičky definitivně odešly, to jejich dcerám, které náhle měly celé dny na zpytování svědomí, došlo, a pozdě si začaly sypat popel na hlavu. Masochisticky vzpomínaly nahlas, čím svým matkám kdy ublížily, a do očí se jim draly slzy. Nás ta jejich pozdní lítost přiváděla k zuřivosti.

„Teď si sypou popel na hlavu,” nadával jsem doma, „když se začínají bát, že se zanedlouho budou zodpovídat ze svých hříchů! Jediný, co mě uklidňuje je, že se naše babičky dostaly do nebe přímo. Protože očistec absolvovaly před smrtí u svých dcer.”

Seděli jsme zase jednou po návštěvě tchyně doma nad kávou a léčili si pocuchané nervy.

„Víš, co jsem vysledoval?” zeptal jsem se zamyšleně manželky, aniž bych čekal na odpověď. „Že babičky z pohádky se rodí ob generaci. Naše babičky byly skvělé. Jejich dcery jako babičky stály za pendrek. Ty bys byla zase tou báječnou babičkou, která by se pro vnoučata rozdala, kdyby…” hluboce jsem si povzdechl, „kdybysme nějaký měli… A po tobě tu zase bude tvoje dcera…”

To už jsem vyslovil zdrceně.

„Vykašli se na filozofování,” řekla žena rezignovaně, „a na kdyby… Kdoví, jaká bychom měli vnoučata. Kdoví, jací bychom byli prarodiče… Víš co? Možná, že to tak moudrý osud zařídil: nebudeme se rozptylovat hraním si s vnoučaty, protože na hraní tu zanedlouho budeme mít naši nemohoucí stařenku. My si to nebe prostě zasloužíme. Jako naše babičky.”