Výborně přečetl hru. Protože jeho přihrávka měla oči.

Milý Ježíšku, prosím tě udělej něco s naším tatínkem nebo s těmi pány, co mluví v televizi do fotbalu - jinak to s naší rodinou dopadne špatně. Maminka říká, že kdysi dávno se tatínek před televizí rozčiloval občas, když prohrálo mužstvo, kterému fandil, ale od té doby, co v České televizi angažovali experty a v jiných stanicích chlapce, kteří neumí mluvit, tatínka výsledky moc nezajímají, protože šílí z toho, co slyší.

Tatínek je normálně docela fajn, ale to se změní, jakmile usedne k fotbalu. Maminka to s námi řeší tak, že nás bere o víkendech na výlet, ale mně to připadá jako útěk od problému, protože si myslím, že bychom měli tatínkovi pomoct. A tak jsem začala studovat jeho reakce na přenosy a pořizovat si zápisky.

V úterý a ve středu bývá tatínek většinou klidný.

„Protože do ciziny vyšlou na Ligu mistrů jen jednoho ze dvou špičkových komentátorů, který mají, víš, Andulko?” vysvětlil mi. „A na tý druhý stanici šetřej a komentujou ze studia, třeba i dva, ale především… tam i tam, všichni pouze ko-men-tu-jou! Víš, co to znamená? Sdělují nám, co se děje na hřišti, který hráč právě kope, který se zranil, kdo bude střídat, přidají nějaký postřeh, jaký je počasí a tak. Ale hlavně, Andulko,” nadechl se a zbrunátněl, jak mu zesílil hlas, „hlavně se do toho NESERE ŽÁDNEJ MOUDREJ!”

To je další věc, Ježíšku, která mě rmoutí. Náš tatínek býval tak slušný! Mám dojem, že to je ten hlavní důvod, proč nás maminka bere o víkendech na výlet. Protože tehdy je fotbalů na různých stanicích moc a tatínek při poslouchání těch komentářů hrubne čím dál víc.

Výborně přečetl hru! jásá mužský hlas v televizi a tatínek nadskočí.

„Slyšíš toho vola, Andulko?” obrátí se ke mně s očima vyvalenýma. „Podívej se na toho fotbalistu!” huláká. „Potetovanej vod hlavy po paty… jako by přišel z lapáku… Věříš, že vůbec někdy něco přečet? Natož hru?” Nemůže to vydýchat. „Já jsem v mládí přečet hru a ne jednu, Andulko… protože vyšly čtyři svazky her Osvobozenýho divadla… Přečet jsem je všechny. ALE V KŘESLE, Andulko! Nikdy ne na hřišti!”

Tatínek lapá po dechu a já se ho ptám, co tedy měl ten nešťastník s mikrofonem říct.

„Ty situace jsou různý, Andulko, ale voni je všechny smáznou tímhle jedním nesmyslem. Protože jsou líný přemýšlet. Hráč může předvídat nebo vytušit úmysl protihráče, vystihnout přihrávku, skvěle odhadnout situaci…, ale nikdy na hřišti nečte. NEČTE!”

Jenže to má marné. Ještě ten den uslyší, že hráč přečetl jeho úmysl, a na jiné stanici, že přečetl přihrávku. „Vystihl,” řve tatínek v obou případech, „vystihl, debile!”

Avšak to je jen rozcvička, protože vzápětí přijde bomba. Ta přihrávka měla oči, chválí hlas v televizoru a tatínek znovu vystřelí do výšky.

„Neměla, neměla a nikdy mít nebude!” křičí zoufale. „Byla přesná, možná precizní, třeba hráč prokázal dokonalý přehled… ale nemá ani oči, ani uši, ani hubu… a tu tvou by ti měli zavřít!”

Není mu však pomoci a on to tuší, protože u dalších přenosů se ukáže, že rčení o přihrávce s očima je vůbec nejoblíbenější a neobejde se bez něho žádný komentátor.

„Představ si, Andulko,” říká tatínek, když se uklidní, „jednou v zimě jsem měl puštěný hokej. Moc mě nebere, ale fotbal zrovna nebyl. Vracel jsem se z kuchyně k televizi, když slyším: ta přihrávka na slepýho měla oči. To už se mnou fláklo! Chudák slepej… i ta blbá přihrávka má oči… Slepý byl hráč, víš, ale v uchu to velký S nemáš.”

A pak přišla záležitost. Některé méně křiklavé záležitosti zvládal tatínek ještě klidně. To byla gólová záležitost, vyjekl komentátor. „Příležitost, hochu,” zabručel otec, „hned vedle.” Ale tohle je jasná záležitost, ozvalo se z plazmy. „Ne, prostě jasný ofsajd,” kontroval tatínek. Ovšem, když to byla záležitost celé řady hráčů, začal zvyšovat hlas. „Případ, blbče, byl to případ celé řady hráčů!” Na jiných stanicích přibylo několik statistických záležitostí… „údajů!” zařval nešťastný otec, či rychle rozehraná záležitost a podařená záležitost, přičemž v obou případech šlo o kop na branku. A když místo prostého slova útok zaslechl, že na druhé straně to byla záležitost útočná, třísknul tatínek sklenicí s pivem o podlahu, a já jsem pro ten víkend studijní prostor opustila.

I já jsem si na vlastní uši ověřila, že někteří komentátoři soukromých stanic vůbec neumějí mluvit. Jeden nemluvil, ale zpíval. Druhý nepříjemně protahoval samohlásky: přijdééé mííí, že v zálozééé… tadýýý… přestožééé… a třetí dosáhl vrcholu, když naopak protahoval souhlásky, o čemž jsem byla do té doby přesvědčena, že je to nemožné: byllll oddd týmů… celekkk… bude to míttt těžké…

Milý Ježíšku, mršení naší mateřštiny, které tak ničí nervy mého tatínka, bylo daleko rozsáhlejší - třeba… rezultovat… představ si, rezultuje z toho pokutový kop… nebo akce, která se zrealizovala z čistého nebe… i mně, která má z češtiny dvojku, vstávaly vlasy hrůzou - ale nechci tě zahltit podrobnostmi, protože přišlo ještě něco horšího.

„Tohle všechno jsou klišé, Andulko,” poučoval mě tatínek při dalším studiu. „Jsou hrozná, rozčilují mě, ale rychle odezní a aspoň na chvilku je klid.  Ale oni vymysleli něco daleko rafinovanějšího, Andulko,” řekl zlomeně, „něco ďábelskýho… EXPERTY. Expert, Andulko, je člověk, který všemu rozumí a svý moudra sděluje nám blbejm. Je to buď propuštěný trenér bez práce, nebo bývalý fotbalista. Některej, Andulko,” zdvihl významně prst, „některej se dá i poslouchat. Ale je to asi tak, jako bys šla v zimě na jahody.”

Otec se zhluboka nadýchl a soustředil se, abych jeho výklad pochopila.

„Andulko, já jsem tolerantní člověk. Na německých stanicích jsem viděl, jak hodiny před zápasem, v přestávce o poločase a hodiny po zápase vášnivě diskutují jejich experti. Andulko, já to všem těm masochistům, který furt ty samý řeči zajímají, přeju, protože já to poslouchat nemusím a můžu je vypnout. Bezpochyby i ti Němci, kteří pak v klidu dva poločasy poslouchají jednoho normálního komentátora. Věcnýho. Jenže Andulko, ta naše sadistická veřejnoprávní televize mi ty moudrý experty vrazila přímo do hry, a když je vypnu, mám z fotbalu němej film.”

Milý Ježíšku, myslela jsem, že tatínek trochu přehání, ale pak jsem s ním několik těch přenosů zažila a s lítostí musím přiznat, že skutečnost byla opravdu hrozná.

Jednomu expertovi trvalo dlouho, než vyjádřil svou myšlenku, a tak řeč prokládal mnohými éééh… hmmm… a dalšími podivnými hrdelními zvuky, které neumím přepsat. Ale myšlenek měl mnoho. Ježíšku, poslouchat to dvě hodiny, to je na palici.

Jiný expert, někde na severní Moravě, toho měl na srdci tolik, že mluvil častěji a dýl, než vlastní komentátor. Další začínal každý svůj vstup slovy „Souhlasím s vámi… je to přesně tak… máte pravdu…” a potom trochu odlišnými slovy zopakoval to, co řekl komentátor. Následující expert nám vždy znovu popsal, co jsme právě viděli, a jiný se vyžíval ve sdělení, co měl který hráč udělat místo toho, co udělal špatně. A slovo si bral často, protože dobře něco hráči udělali jen výjimečně. A někteří šli ještě dál: vysvětlovali taktické záměry přítomné, minulé i budoucí a činili to tak rozvláčně, že hra byla mezitím úplně jinde.

Někteří experti jsou tak uneseni z vlastních slov, že nevědí kdy přestat. Jeden zaujatě vyprávěl o hráči, který byl už rok jinde, a že mezitím padl gól, ho vůbec nezajímalo. Ještě hůř dopadl zasloužilý trenér mládeže (a my s ním), kterého odměňovali před nastoupenými mužstvy, ale o koho se jedná, jsme se dozvěděli až při hře, protože až tehdy se komentátor dostal ke slovu.

„To už jsou zločiny proti lidskosti, Andulko,” podotkl tatínek trpce, „ale šéfy těch sportovních redakcí to nezajímá.”

Na jiné stanici si zase vymysleli experta-sudího, kterého se každou chvíli ptali, jestli to ten sudí na hřišti zapískal dobře, a expert ze sebe rozpačitě lámal diplomatickou odpověď, protože viděl to samé co my a nechtěl si to rozházet se soudcovskou unií (nebo s čím).

„A nejsmutnější na tom je, Andulko,” řekl mi tatínek zlomeně, „že se to šíří jak epidemie. Už to napadá i jiný stanice…”

Milý Ježíšku, jestli se ti nepodaří udělat něco s tatínkem nebo s těmi pány, kteří ho tak rozčilují, naděl mu prosím tě aspoň takové zařízení, aby ty, kteří ho tak štvou, mohl vypnout, a přesto by slyšel věcný komentář a jásot diváků. Protože my tatínka vypnout nedokážeme.

Tvoje nešťastná Andula