Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

úterý

Montalcino


Nazítří při snídani se Honza shýbl pro pečivo, které mu spadlo pod stůl, a jeho matka vyjekla překvapením.

„Prosím tě, co to máš na těle?” zeptala se zděšeně při pohledu na temně rudou čáru, která se dostala na světlo boží, když se mu vyhrnulo triko.

„Ále… škrábnul jsem se…”

„Škrábnul… prosím tě o co? Cos dělal?”

„Víš co, mami?” vmísila se do hovoru Petra. „Co kdyby sis konečně řekla, že máš dvě dospělé děti na prázdninách kdesi v Toskánsku, že se jim určitě vede dobře a tvou péči nepotřebujou… a věnovala se jen a jen sobě? Tak se synáček škrábnul - no a co? Taky se dnes vykakal, vyválel si snídani po podlaze a přes den udělá ještě víc hovadin. To se ho budeš na každou ptát?”

Marie se snažila počítat do deseti, ale už u pěti se jí myšlenky rozletěly.

„Dobrá, dobrá,” odvětila naštvaně. „Až uvidím na podlaze tvou hlavu, tak ji překročím.”

„No vidíš,” zasmála se dcera, „konečně správný přístup k životu. Mý hlavě to v té chvíli totiž bude úplně jedno.”

Honza zase řešil jinou starost.

„Neměli bychom dnes vzít Tamaru s námi?” zeptal se Giuseppa při jídle.

Mírně ho tou otázkou nadzvedl a mladý hrabě v tu ránu zapomněl, že je republikán.

„Služebné panstvo na výlety nebere,” zavrčel nepřátelsky, aniž by bral na zřetel, že obsluhující Tamara zrovna stojí za ním.

Její pohled však zachytil Honza.

„Tedy kamaráde,” vydechl, když dívka zmizela, „jestli ti ta holka příště jenom plivne do talíře, tak jsi šťastný muž.”

Carmela se už od časného rána vnucovala, že jim připraví zásoby jídla a pití na celý den, ale Giuseppe ji rázně zahnal s tím, že tohle jí mohlo projít u spořivé Tamary, ale on je zodpovědný svému otci, že hostům poskytne takové toskánské kulinářské požitky, k nimž by se oni nikdy nedostali - protože nemají patřičné informace, řekl diplomaticky, aby se náhodou neotřel o poměrně splasklou českou peněženku - a tak odjeli nalehko jen se zlatou hraběcí kartou.


„Vlastně jsme měli tenhle výlet podniknout už z Lucignana,” pronesla omluvně vrchní plánovačka programu, když poněkolikáté projížděli známou trasu na jih, „ale nějak na to nedošlo. A já bych tak ráda spatřila vrchol Monte Amiata…”

„To je co?” zeptala se Petra. „Nějaká kultovní hora? Budeš na vrcholku obětovat nebo jen tančit?”

„Ženská jedna hloupá!” obořil se na ni z předního sedadla bratr. „To je přece ta hora, kterou jsme už několikrát viděli! A kvůli který si ten potrhlý papež postavil celý město! To se sejrama… sakra… Pienzu. Že jo, mami?”

Marie se zasmála, protože jí připomněl mládí, kdy jako malý klouček u ní vždycky hledal oporu.

„Ano. A z Lucignana tam bylo mnohem blíž.”

To už se do hovoru vmísil i Giuseppe od volantu.

„To je přece jedno… Mně to nevadí a vy si aspoň Chianti vryjete do paměti. Vždyť stojí za to. A za půldruhé hodiny jsme v Montalcinu.”

Zručně zdolával zatáčky v kopcovitém kraji, až se dostal na hlavní mezi Sienou a San Savinem a po několika klikatinách před Sienou na rychlou silnici směrem na Lago di Bolsena. Mezitím Marie přednášela osádce fakta.

Montalcino. 5 000 obyvatel. Na 567 metrů vysokém pahorku mezi údolími řek Ombrone a Asso sídlili již Etruskové a Římané. Roku 814 věnoval Ludvík Pobožný obec klášteru Sant´Antimo. Ve 12. století svobodné město, roku 1260 si ho podmanila Siena, 1555 Florencie… bože, jak se to pořád opakuje, samý boj o moc… Dnes je městečko známé především svým temně červeným vínem Brunello di Montalcino.”

Konec své řeči pronesla Marie se slavnostním přízvukem, což neuniklo vinaři Giuseppovi. Honza se na něho úkosem podíval, a když uzřel, že se Toskánec chystá reagovat, rychle ho předběhl.

„Hele, my víme, že vaše víno je určitě lepší - tedy, hlavně já, samozřejmě… Ale zdá se, že s reklamou vás prostě předběhli jiní. Musíte se víc snažit…”

„…pane správče,” dodala Petra mechanicky, ale matka ji v tu ránu sfoukla.

„Podívej, dcerunko… co takhle jednou vymyslet něco svého?”

Petra se na ni zuřivě ohlédla.

„Některý věci jsou zkrátka jako jed, víš, maminko? Prostě je máš v krvi a nic s tím nenaděláš.”

Pak se nafoukla a až do první zastávky nepromluvila. Dlužno dodat, že to moc dlouho netrvalo.


Montalcino… a život s olivami za humny


Jako mnoho toskánských městeček na protáhlých vrcholcích kopců je ve skutečnosti Montalcino jedna dlouhá ulice mezi pevností La Rocca na jihu a dómem svatého Salvatora na opačné straně. Dokonce i hlavní náměstí Piazza del Popolo působí dojmem místně vyduté tepny, která už už hrozí protržením, a Palazzo Comunale ze 13. století se štíhlou zvonicí a hodinami, které by se jinde patřičně rozkročilo do prostoru, se zde muselo směstnat do několika metrů. To má ovšem zato, že chtělo stát v čele - vedlejší palác s hlubokým podloubím a šesti vysokými oblouky si s místem starosti nedělal.

Hrad La Rocca prý vznikl již v roce 1361, ale hradby v podobě pětiúhelníku dal postavit Cosimo I. de´Medici až po roce 1559, když si Florencie podmanila Sienu. Z hradeb a věží byl pěkný výhled na město i do krajiny, ale stejně zajímavá pro ně byla hradní enoteca. Trochu ochutnali a něco se přitom o zdejším vínu dozvěděli. Pro Brunello di Montalcino platí několik zásad: je vyrobeno pouze z odrůdy Sangiovese, zraje minimálně dva roky v dubových sudech a nejméně čtyři měsíce (riserva šest měsíců) v láhvi; do prodeje smí být uvedeno od 1. ledna následujícího roku po pěti letech od sklizně (riserva po šesti letech). Nepoctiví výrobci a prodejci jsou nemilosrdně pronásledováni. Návrhům těch poctivých, aby byli veřejně upáleni, však zatím vyhověno nebylo.

Po provedené degustaci se shodli na zakoupení vybraných druhů a nebyli žádní troškaři: Giuseppe ukázal na čtyři kusy Pian delle Vigne, ročník 1999, čtyři kusy Poggio alle Mura, ročník 2000 a nakonec i šest lahví Riserva Poggio al´ Oro, ročník 1997, které jim chutnalo nejvíc - při zhlédnutí jeho ceny a pomyšlení, že ty nehorázné peníze v podstatě jen plynule protečou útrobami několika lidí do kanalizace, se však o Marii pokoušely mdloby.

Z Montalcina to je ke klášteru Abbazia di Sant´Antimo deset kilometrů a slabá čtvrthodinka jízdy autem - pokud ovšem vyrazíte správným směrem. Jako na potvoru směřuje takových patnáct z dvaceti silnic na jih; některé jen chvilku, aby skončily ve vinici nebo v poli, další se klikatí a nakonec se obrátí k úplně jiné světové straně. A tak se šofér obracel a zkoušel jeden únik za druhým, až to Honza nevydržel.

„Prosím tě, tak drahý auto… Jak to, že nemáte navigaci?”

Tím ovšem vytočil mladíka, který dávno a bezúspěšně přesvědčoval otce o prospěšnosti koupě tohoto přístroje - především kvůli němu samému, aby častěji dorazil do cíle své cesty. Giuseppe rázně zabrzdil, vyřadil a zatáhl ruční brzdu. Potom se obrátil k Honzovi.

„Vím, že jste mého otce poznali jen zběžně,” řekl mrazivě klidným hlasem, „přesto jsem přesvědčen, že na něho - a především na jeho jezdecké umění - vaše rodina do smrti nezapomene. Opravdu si myslíš, že by na tohoto řidiče při jízdě ještě měla promlouvat navigace?”

Čekal na reakci, a tak Honza ze slušnosti jen rozpačitě pokrčil rameny.

„Víš, jak by to dopadlo?” pokračoval Toskánec hořce. „Otec by si jel stejně podle své hlavy. A s tou navigací by se zuřivě hádal.”

Odbrzdil, zařadil rychlost a šlápl na plyn. Po několika metrech uviděl šipku na La Croce.

„Hurá!” zařval nadšeně. „To je náš směr!”


František si dobře uvědomoval, že svou otázkou na tělo při minulé návštěvě hraběte moc nepotěšil, ale hlavu si s tím nelámal. Já tu trpím daleko víc a dýl - a jeho vinou, uvažoval racionálně, a přece si svý utrpení nebudu znásobovat tím, že budu poslouchat obsáhlou přednášku o životě a díle Danta Alighieriho. A tak neviděl žádný důvod k šanování hraběcí duše a připravil si pro něho další udičku s návnadou, která ho zajímala.

„Víte, hrabě… ze své vlasti si umím představit obživu všech možných profesí… od dělníků přes techniky… vysokoškolsky vzdělané odborníky… Při troše fantazie… tedy, já na to potřebuju hodně fantazie… si umím představit i obživu politiků…” na moment se odmlčel, aby sdělení vygradoval, „…ale vůbec si neumím představit, z čeho žije takový italský hrabě.”

Udělal radost i tlumočnici - také ji to zajímalo. Hrabě Giovanni di Cappello se zasmál. Konečně, tohle téma mu bylo příjemnější než minulé otázky přímo na intimní život.

„Před několika staletími byste mi asi takovou otázku nepoložil,” začal ze široka. „Jeden z našich předků byl totiž papež a papežové té doby měli bohulibý zvyk, do nejvyšších funkcí instalovat své příbuzné. Myslím, že se tomu říká nepotismus. Takže bych nejspíš byl kardinálem se skvělým platem, spoustou nemovitostí a několika levobočky. Naštěstí pro mě se to však skutečně odehrálo. Mí šikovní předkové vybojovali, nakradli a dostali darem tolik nemovitostí, že kupodivu, ač se v rodokmenu našli i tací, kteří se snažili rodinné jmění rozházet, se jim to podařilo jen z části.”

Samozřejmě, v podání tlumočnice Angely Lucciani znělo květnaté hraběcí vyprávění poněkud jednoduššeji: „Můj předek byl papež a on velké úřady dával příbuzným. Říkal tomu nepotismus. Tehdy já byl bohatý kardinál a měl i děti mimo, ale já teď tady… tak mí příbuzní, co byli přede mnou, hodně bohatí, že i na mě zbylo.” František poslouchal tlumočnici a cvičil si mozkové závity, když si zpětně představoval, jak to asi řekl hrabě ve skutečnosti.

„Mému otci slouží ke cti,” pokračoval hrabě, „že prokličkoval svízelným údobím 20. století a rodinný majetek uchránil. Což nebylo jednoduché - po první světové válce i do Itálie pronikly ideje ruské bolševické revoluce, ale naštěstí… tedy pro šlechu naštěstí, se ve dvaadvacátém roce stal předsedou vlády Benito Mussolini. Představte si… bylo mu teprve třiatřicet let! Neuvěřitelné!”

To ovšem František nevydýchal.

„Vážený pane,” vyjekl vášnivě, „jestli si myslíte, že se lidstvo z takových blbostí poučilo, tak vás musím zarmoutit: v mé těžce zkoušené zemi se roku 2004 stal předsedou vlády pětatřicetiletý bývalý mašinfíra! Fašismus nebo demokracie… století za stoletím my, plebs, jen zíráme s otevřenou hubou! Ale jak vidím, i nobili… A Angelo, koukej si dát záležet na přesnosti!”

Chvíli poslouchal hrabě zaraženě, než se vzpamatoval a navázal na ztracenou niť vyprávění.

„Ach ano, máte pravdu… Ale ptal jste se na majetek. Můj otec musel provést rodinnou loď bouřlivými vodami fašismu, druhé světové války i po ní, kdy v referendu roku 1946 národ poměrem 12:10 - tedy v milionech voličů - zrušil království a pár let nebylo jisté, jestli se čerstvá republika přikloní k Západu, nebo v ní zvítězí ruské ideje komunismu.”

Hrabě se při té představě otřásl.

„Můžu vám hodinu vyprávět, jak byste dopadli v tom případě,” přerušil ho mrazivě František. „Protože my jsme to v Česku zažívali čtyřicet let na vlastní kůži. Z vašeho paláce ve Florencii by vás vystěhovali někam na vesnici a udělali by z něj zdravotní středisko. Zámek v Gaiole by vám znárodnili a nastěhovali by do něho domov důchodců - to v lepším případě. Jinak by ho dali armádě jako sklady. Remízky mezi poli by rozorali a scelili v rozsáhlé lány obilí, aby bylo na výživu lidu. Že by při tom padla většina těch cypřišů, na které jste tak hrdí, si můžete být jistý. Stejně jako pole, i vinice by obhospodařovalo Jednotné zemědělské družstvo Gaiole, a do obchodů by dodávalo litrovky splašků s názvy Římský výběr, Florentské kníže a Sardinský kahan. Nevím, co ještě vlastníte… možná lesy? Tak ty by vám pokáceli a dřevo prodali do ciziny, aby získali valuty. Stejně by ale noviny měly jen čtyři listy, protože papíru by bylo málo - i kdyby se italští pionýři se sběrem starého papíru přetrhli - a prdel byste si utírali těmi novinami. Protože toaletní papír byste nesehnali!”

František se ke konci tak rozvášnil, že po svém řečnickém výkonu jen zhluboka dýchal, zatímco hrabě ho pozoroval vytřeštěně, protože Angela překládala poměrně přesně. Avšak František si vzpomněl ještě na něco důležitého.

„Vašim rodičům by dovolili pracovat v družstvu: maminka hraběnka by dojila krávy a tatínek hrabě by jezdil s traktorem. A vás by poslali do dolů - ale těch vy moc nemáte, myslím… takže by vás nejspíš šoupli do učení, abyste se vyučil svářečem a stal se tak příslušníkem vítězné dělnické třídy,” dobil ho. Což je nejpřesnější výraz, protože taková představa byla pro hraběte zdrcující.

Po šokujícím politickém školení se v nemocničním pokoji rozhostilo ticho. Hrabě v duchu trávil hororové představy, které byly o to děsivější, že je miliony obyvatel ze středu a východu Evropy zažily na vlastní kůži. Angela si utírala pot z čela a František si hořce uvědomoval, že ani tento hlasitý výlev ho neosvobodil - čtyřicet let, které jeho vlast dostaly pod vládu diktatury proletariátu, jak se vznešeně říkalo, ale ve skutečnosti do područí velkého sovětského bratra, a uvrhly zemi kdysi dynamicky směřující k hospodářskému zázraku do šedého průměru a stagnace… tak těhle čtyřicet let bude v sobě nosit až do smrti.

„Ale odvedl jsem vás od tématu,” obrátil se na hraběte, „omlouvám se. Jen se nikdy neudržím, když na to přijde řeč a připomenu si, kolika báječným a chytrým lidem zničili život.”

„To je v pořádku,” ubezpečil ho návštěvník. „Ono někdy neškodí připamatovat si, že všechno mohlo dopadnout hůř. I když si pořád myslím, že ti italští komunisti… nebyli tak fanatičtí jako Rusové… že byli víc spjatí s domácí realitou… vedli dialog s církví… Víte, že když zemřel papež Jan XXIII., některé komunistické organizace vyvěsily rudé prapory na půl žerdi?”

„Tohle jsou hloupé ideály intelektuálů,” utrhl se František. „Nezlobte se… Potom, když už je pozdě, řeknou rozpačitě aha, mýlili jsme se, sorry… Ale to už i je semelou procesy, šibenice, vězení, lágry… To byste zírali, až by získali moc, jak by vaši komunisti tančili podle taktovky Moskvy! Stejně jako ostatní. Ale nechme už toho…”

Františka nebavily filozofické debaty na téma co by bylo, kdyby… vždycky však vzplál, když někdo na bolestné rudé téma uhodil. Hrabě to na něm pozoroval a zdálo se, že to chápe.

„Tak dobře… Ty zásadní volby podle nové ústavy proběhly v dubnu 1948 a předvolební boj dvou protivníků, Lidové fronty komunistů a socialistů s Křesťanskou demokracií, byl nemilosrdný. Naštěstí pro vítězství rozumu převážilo spojenectví s Amerikou a Marshallův plán nad Ruskem, které nevracelo italské zajatce a čerstvě uchvátilo do svého područí Československo. Tentokrát byl volební výsledek 12:8.”

Umluvená Angela požádala o malou přestávku a došla si pro sklenici vody. Po jejím návratu hrabě pokračoval.

„Kupodivu, mému otci se podařilo všemi těmi dějinnými zvraty proplout jen s malými šrámy, a tak rodině zůstaly cenné papíry i dávné zásoby zlata ve švýcarských bankách a hlavně pozemky. Takže výnosy z úroků a hospodářské výnosy z polí, olivových sadů a vinic, to byly hlavní příjmy naší rodiny. Později jsem k nim přidal i já další: pronájmy některých prostor v paláci ve Florencii a s rozvojem turistiky i pronájem apartmánů ve ville v Gaiole od června do září. Takže… tak asi žije jedna hraběcí rodina v Toskánsku,” rozhodil hrabě rukama.

„Hezky jste mi to osvětlil, díky,” řekl František zamyšleně. „Asi jste měli trojnásobné štěstí: že vaši předci dokázali tak veliký majetek nahrabat… a nesoudíme jakými prostředky…”

„Určitě převážně nečestnými,” řekl hrabě rezolutně. Bylo vidět, že v tomto ohledu má dávno jasno.

„Za druhé, že se v rodokmenu nevyskytl žádný prostopášník, který by majetek promrhal… a nakonec, že po celou tu dlouhou dobu politických zvratů, válečných šílenství, sociálních bouří a bůhvíčeho… nebylo přerušeno vlastnické právo… a to je základ… Víte, hrabě, do mě odmalička rvali tu jejich rudou ideologii, ale vůbec nechápali, že když mladý člověk začne brát rozum, tak je musí prokouknout. Jezdil jsem po vlasti a viděl zdevastované zámky, pomalu se rozpadající továrny, selská stavení… a říkal jsem si: tyhle objekty přece dříve někomu patřily a ten někdo se o ně staral… Komunisti jim to sebrali a vyhlásili, že veškerý majetek patří pracujícímu lidu. A pracující lid to pochopil tak, že co mohl, to ukradl a co zbylo, po tom mu bylo houby. To byla jedna z nejsmutnějších stránek vlády komunistů.”

Angela pečlivě překládala a František pozoroval soustředěný výraz v obličeji hraběte. Jenže František, i když někdy podlehl výbuchu emocí, nebyl z těch, které by porazil sentiment. Na něco si vzpomněl a to něco mu vehnalo jiskru do oka.

„Ale abychom se neloučili smutně,” zadíval se na muže s pobaveným výrazem ve tváři, „povím vám jednu kuriozitu ze života české šlechty. Představte si… hrabě Antonín Kinský jako dospívající mladík získal místo ošetřovatele zvířat v pražské zoologické zahradě. Což bylo pro šlechtice za vlády komunistů terno. Kydal hnůj, stříkal vodou slony a podobně. Ale vyhodili ho, protože se jednou neudržel a sežral opicím banány - které, na rozdíl od nich, byly pro něho vzácností…”


1: pátek - sobota - neděle
Praha - dálnice za Florencii - Florencie - Lucignano

10: čtvrtek
Cortona - Lago Trasimeno - mladý Luca Signorelli

20: úterý
Montalcino - Florencie nemocnice

30: Neděle
Odjezd z Florencie - Praha, příjezd Františka - Giuseppe a průzkum hospod

Kde lze knihu koupit? NIKDE

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.