Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

Rodina je základ státu? Pak potěš stát pánbůh…

Probíraly se fotografiemi, manželka s mou sestřenicí Jarkou. „Tohle je můj druhý muž,” ukazovala Jarka, „a tohle třetí žena mýho bráchy. Tady je Mario, toho jsem měla s mým prvním mužem.” „A tyhle holky?” „To jsou dcery mýho třetího muže. A tady je Rostík, syn bráchy s jeho první ženou…”

Taky žasnete, kolik základů někdo stihne vybudovat? A pobořit? Nicméně, neházejme flintu do žita…

Moje moravská teta Jarka byla báječná žena s veselou náturou a optimistickým pohledem na svět; zemřela však bohužel už před svou padesátkou. Její muž Ruda byl přísný a vydržel až do osmdesáti - což bylo dobře, protože dokázal pozitivně ovlivnit vnuky. Teta se strýcem přivedli na svět mou sestřenici Jarku a bratrance Rosťu. Jarka je věrnou kopií své matky (hlavně při elegantním zdolávání katastrof), z Rosti se vyklubal dobrodruh světového formátu.

Rosťa se oženil v jednadvaceti letech, protože byl na cestě první syn. Záhy se však rozvedl, vzal si za ženu těhotnou matku svého budoucího druhého syna a spolu prchli do Kanady. Psal se rok 1966. Po čtyřech letech měli dalšího syna, pak se rozvedli a můj milý bratranec se oženil s Polkou. Manželství skončilo, když jednoho dne narazil na vyměněný zámek u domovních dveří. Dál už se mi jeho milostný život stal nepřehledným - vím, že vystřídal několik žen, kterým postupně zanechal byt či dům a pravidelně odcházel s kabelou oblečení a spodního prádla. Pracoval jako horník, jezdil s autem i v Iráku a nakonec našel domov v karavanu. Traduje se, že s poslední ženou si vydělávali na živobytí za volantem ohromného náklaďáku, s kterým projížděli kontinent z Kanady až do Mexika. Skončili spolu, když při jedné důrazné výměně názorů, kterou podpořili hasákem a klíčem na matky, je zatkla americká silniční hlídka. Jako spokojený důchodce teď pendluje mezi Kanadou a Českem.

Zdá se, že jakési neklidné geny podědila i jeho sestra, i když kvůli tomu nemusela prchat do ciziny, ale vlastně v tom byla trochu nevinně. I ona se vdávala v jednadvaceti. Slovák Jožka vojákoval nedaleko, a když jsem ho poznal, bylo mi jasné, že mu musela podlehnout - byl to jeden z nejnádhernějších chlapů (míněno komplexně), které jsem v životě potkal. Když mu po čtyřech letech cosi prasklo v mozku a on náhle umřel, obrečel jsem ho stejně jako jeho žena a spousta kamarádů. Malý Mario svého otce prakticky nepoznal - byl s ním pouhé tři roky.

Netrvalo dlouho a maminka našla synkovi nového tatínka. Byl to proutník dostatečně známý širokému okolí, ale potvrdila se známá pravda: zamilovaná žena je slepá a hluchá. Vzali se a zplodili syna Dalibora. Jarka procitla z mámení po několika letech, když manžela načapala s jinou; rozvedla se a výchovy obou vnuků se ujal děda. Naštěstí. Teprve po delším čase zalovila Jarka, dispečerka u hasičů, v mužstvu, a našla svou stálici: hasiče Járu. Klukům tehdy bylo 20 a 14 let a dodnes s ním mají přátelský vztah: byl to druh (nyní i manžel) jejich mámy a na jejich otce si nikdy nehrál. Ostatně, u puberťáků by to zkoušel jen blázen.

Rosťa s Jarkou zažili v životě tolik malérů a katastrof, tolikrát byli sraženi do kolen a tolikrát se zase drápali vzhůru, že by jejich životy vydaly na tlustý román. A připadá mi jako zázrak, že z jejich celkem pěti synů vyrostli slušní lidé; všichni se oženili a založili rodiny. Rozvedli se pouze dva, takže skóre je mírně aktivní. Jedním z rozvedených je Mario. Jeho děti spěly k dospělosti, když jejich matka usoudila, že si ještě neužila a odešla s dcerou do Brna; syn zůstal s otcem.

A pak přišla rána.

Jednoho dne Maria (46) rozbolela noha. Chvíli vzdoroval, než se dostal lékařům do rukou, a ti mu zjistili cystu na páteři. Protože byla umístěna nešikovně, pouze ji propíchli, v naději, že to pomůže. Avšak netrvalo dlouho a Maria přepadly silné bolesti. Hasič Jára nelenil, posadil ho do auta a odvezl do nemocnice (kdepak, hasiči jsou rozhodní: vidí požár, tak hasí. Hrůza pomyslet, jak by vše dopadlo, kdyby nad takovým problémem přemýšlel intelektuál).

Osm hodin trvala operace, na jejímž konci zůstala nepohyblivá dolní polovina těla - se všemi důsledky: pohybovými, vyměšovacími, psychickými… Rodinná tragédie měla normální průběh: nejdřív slzy, pak hledání pozitivních příkladů, odhodlání, rehabilitace. Rozhodný okamžik nastal, když se Mario otřepal a prohlásil: „Budu chodit!” Absolvoval pobyt v rehabilitačním ústavu a domů dorazil na vozíku. Domů… do rodinného domu své matky a hasiče Járy (63), ve kterém žije i jeho bratr Dalibor (40) s rodinou, protože vlastní byt ve třetím poschodí paneláku bez výtahu byl pro maroda v tu chvíli nedostupný.

„Co si tu se mnou ale počnete?” ptal se nešťastně. „Tyhle venkovní schody nepřekonám.”

„Tak tě přenesu, ne?” řekl samozřejmě Dalibor (jak jinak, taky hasič - jestli v té rodině jednou vypukne požár, bude zdolán dřív, než se objeví první plamínek).

A vzal si na starost i jeho trénink. Mario se postavil, zanedlouho udělal pár kroků. Brácha ho na vozíku vyvezl k železniční trati a vytyčil mu trasu.

„Dneskas došel k tomuhle sloupu,” řekl spokojeně. „Tak si ho označkuj a zítra zkusíš dojít k dalšímu.”

„Značkoval bych, kdybych mohl zvednout nohu, šílenče,” odpověděl bratr dopáleně.

Trénink nesl ovoce: s pomocí berlí a schodišťového madla Mario po půl roce vyšel i do svého bytu. S postupnými úspěchy se do té rodiny vrátil i humor, i když… nikdy z ní úplně nevymizel.

Každý z nás dobře ví, jak důležité pro spokojenost člověka je jeho fungující vyměšování. A když si náhle žije svým vlastním životem… Je potupné tímto nevábným problémem zaměstnávat lidi kolem sebe. A je nadějné začít se postupně sžívat s fyziologickými pochody, i když ani v tom případě nemusí být ještě vyhráno: vždyť cesta na záchod o berlích je tak dlouhá! Pokaždé, když se zadařilo, napsal si Mario do deníčku +.

„Tak dnes hlásím zas jedno +…” napsal nedávno v textové zprávě své matce.

„Výborně, gratuluju,” odepsala mu nadšeně.

„…ale do slipů,” přišel skeptický dovětek.

Část života tráví v rodinném domě. Protože matka ve svém důchodovém věku stále pracuje, hasič Jára ráno vstane a nachystá mu snídani: uvaří čaj, na stůl dodá chléb, čerstvé rohlíky, máslo, džem, sýr, salám…

„No jo, otčíme,” řekl mu jednou Mario poťouchle, „ale kde jsou ředkvičky?”

Byl v tom humor, ale ještě něco víc: nikdy předtím Mario nenazval Járu „otčímem”. Teď poprvé v životě pocítil otcovskou péči - svou rozhodností mu Jára zachránil zbytek zdraví („Kdybyste přijeli o dva dny později, nebude chodit už nikdy,” řekli jim lékaři) a stará se o něho skutečně jako vzorný táta - a Mario mu to ve svých 46 letech potřebuje dát najevo.

Protože život člověka, který se den ze dne ocitne na vozíku, se náhle obrátí vzhůru nohama. K dalšímu žití musí znát a používat fůru předpisů a formulářů, aby se dostal k prostředkům na živobytí, na pohyb po světě… ale třeba i ke koupání ve vaně.

„Stoličku do vany můžete mít za 1700 korun nebo musíte vyplnit tenhle formulář,” řekli jim na úřadě.

„Tak jdeme vyplňovat,” chopil se papírů Jára a s vyplněnými oběhl pár institucí, až kýžený prostředek vybojoval a pyšně ho předal Mariovi.

„To jsi zvládl báječně, otčíme,” pochválil ho Mario u další snídaně, „ty jsi tak šikovný…” a vzápětí předal hasičovi tlustý štos dalších formulářů k vyplnění. A otčím studoval, vyplňoval a hrdě hlásil úspěchy: invalidní důchod, příspěvek na opatrování, žádost o pobyt v rehabilitačním ústavu…

Jednoho krásného dne jsme k nim přijeli na návštěvu s ženou a synem. Mario zrovna o berlích zdolával venkovní schody. Objal jsem ho.

„Vždyť ty už běháš jako čamrda!” vzkřikl jsem nadšeně, což ho potěšilo. Ale tím si můj příděl laskavosti vyčerpal. „A co má být tohle?” píchl jsem ho vyčítavě prstem do břišní pneumatiky. „Copak jsem ti asi nakazoval do telefonu, he?”

„No co…” zrozpačitěl.

„NEŽER!” vybafl jsem důrazně. „Pak musíš tohle všechno tahat do schodů o berlích.”

Zatvářil se mučednicky.

„Když to je těžký… Já jsem vyučený mateřskou školkou, školní jídelnou, učňákem, vojnou… a nad ničím se neošklíbám. S chutí sežeru všechno. V tom rehabilitačním ústavu se někteří ofrňovali a stěžovali si, zatímco pro mě to nemělo chybu. Některé ženské mi nosily jídlo, které jim nejelo.”

Seděli jsme u nich na zahradě, Mario vsedě griloval pro všechny maso a mně táhly hlavou myšlenky. Každý z těch lidiček žil svůj život, brali se, rozváděli, měli kupu jiných problémů, občas se navštěvovali, vypomáhali si, když bylo třeba, občas se pohádali… Nenadále se jeden z nich dostal do strašného průšvihu a oni se kolem něho semkli. Vůbec neřešili, jestli se jedná o vlastní krev, nebo poloviční krev, nebo o cizí krev, jednoduše si jsou blízcí a pomáhají si navzájem. Včetně kanadského důchodce. Rodina prostě není jen máma, táta a děti.

Nevím, jak stát, ale mě pánbůh potěšil.


Zločinec na malém městě

Zločinec na malém městě II - Happy end

Ukradli mi hrob, pazdráti!

O nešťastných kozách paní primářky

Nuda v důchodu? Nesmysl! Pokud máte tchyni.

O vlivu počítačů na duše starců

Babičky z pohádky a babičky-gestapačky

Výborně přečetl hru. Přihrávka měla oči.

Romeo, Julie a nebožtíci, co přáli lásce

Pazdrát pražskej… a domorodci k pomilování

Jeden důchod, dva důchody…

Lháři prolhanej! Má báječná ženo…

Rodina je základ státu? Pak potěš stát pánbůh…

Knedlíky po česku, německu, moravsku i švédsku

Španělé jsou uřvaní…

Češi v lihu: PROHIBICE

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.