Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

Dušičkový I

Mám rád hřbitov. Vím, že to zní trochu morbidně, ale opravdu nejsem žádný spalovač mrtvol. Mám rád lesní hřbitov v Hradci Králové, do jehož země jsme před mnoha desítkami let vložili popel mého tatíka, pak dědečka, babičky a nakonec i mé matky. Protože projdete jeho bránou a ocitnete se v lese. Koruny mohutných borovic shlížejí z výšky na vaše hlavy, na cestičkách klopýtáte po jejich kořenech, sem tam na vás jukne nějaká houba nebo lesní jahoda. Samozřejmě je nikdo nesbírá, protože… protože nějak patří „těm druhým“. Těm, co už nejsou, zatímco my jsme. A na lesní plody můžeme vyrazit jinam.

Lesní hřbitov je naštěstí na hony vzdálený těm hřbitovům, které připomínají panelákové sídliště, kde duchovno je tak vzdálené… no, jako na tom sídlišti. Tady nenajdete honosné náhrobky, naopak prosté hrobečky nesměle vykukují z lesní půdy, obklopené zelení. Tenhle hřbitov je inspirativní. Sednete si na úzkou dřevěnou lavičku, nad hlavou vám jemně šumí koruny stromů a vy si můžete povídat s nebožtíkem. Tedy – je to jednostranné: vy mu konečně vyprávíte to, co jste nestihla, když on si tak neodpovědně rychle umřel.

Blížily se Dušičky a má starostlivá žena opatřila misku krásných žlutých chryzantém. Hrdě to ohlásila švagrové, která se jako domorodka o hrob stará po celý rok, ale ta její nadšení trochu zchladila.

„Holka, není to nejlepší nápad… Sežerou to srnky.“

„No, přece to teď nevyhodím,“ rozpačitě se obrátila manželka na mě.

„To rozhodně ne,“ upokojil jsem ji, „dáme kytky tam, kam patří. Stejně to všechno děláme jen kvůli svému svědomí… Těm popelům v zemi je to jedno.“

A tak jsme jednoho pošmourného dne nakráčeli na hřbitov, oprášili hrob, naaranžovali misku s květinami, věnovali tichou vzpomínku nebožtíkům… a vydali se na zpáteční cestu k autu. Nešli jsme dlouho, když jsem zaostřil zrak doleva a překvapeně zastavil manželku. Na souběžné cestě kousek od nás, jen v protisměru – evidentně k našemu hrobu – pomalu nevzrušeně kráčely dvě srnky.

„Tak se na ně podívej,“ řekl jsem udiveně, „ty potvory čekaly, až jim naaranžujeme oběd.“

Nemohli jsme se na ně hněvat, neboť všechno bylo podle přírodního řádu. Nebožtíkům v hrobech už bylo dávno všechno fuk, my živí jsme ukojili své svědomí a srnky svůj žaludek. Kde jinde než v lese by si měl člověk tyhle souvislosti uvědomit?

Výchovný

Nostalgický

Štrúdlový

Dušičkový II

Dušičkový I

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.