Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

Dušičkový II

Bylo to před Dušičkami v jednom okresním městě, kde se naše kamarádka Jituš vydala upravit rodinné hroby. Hřbitov tam mají klasický; hroby i náhrobky na první pohled vypovídají o tom, na kolik peněz toho či onoho nebožtíka dědici ošacovali. Tyhle hřbitovy rád nemám, protože mi připomínají naše rozsáhlá sídliště. Ale člověk si má na všem špatném najít něco dobrého: na prostorné náhrobní desky někdy pozůstalí umístí zajímavé informace, a tak se procházím, čtu a představuji si osudy nebožtíků. Pana vládního rady, velkouzenáře, mladé dívky, starosty města… Také první náhrobek, k němuž zamířila naše kamarádka, nesl pozoruhodné sdělení, neboť tatík býval ředitelem zdejší základní školy.

Jituš se dala do upravování hrobu, když kolem ní přešla její vrstevnice, žena kolem sedmdesátky, se psem.

„No tohle,“ rozhořčila se Jituš, „vy na hřbitov chodíte venčit psa?“

„Nevenčím, a on ví, že tu nesmí nic udělat,“ ohradila se žena. „A proč vám to tak vadí?“

„No to mi tedy vadí, aby tu psi vochcávali naše hroby!“

„Vy tedy máte slovník…“

„Jo von ten váš pejsánek čurinká a kakinká…“

Žena zaostřila na náhrobek a znechuceně řekla: „To vy ste se musela přivdat do rodiny pana ředitele, tam se takhle nemluvilo.“

„To jsem se tedy nepřivdala,“ ohradila se Jituš. „To byl můj táta.“

„No tohle,“ zalapala po dechu žena. „Vy jste Věra?“

„Ne – ta druhá,“ řekla dopáleně Jituš.

„Ale… s tou jsem já chodila do školy,“ zaúpěla žena, sbalila psa a rychlým krokem odkráčela.

Šedesát let milosrdně skrylo jejich identitu. Byl to zvláštní zážitek, ale vzápětí měl být přehlušen daleko drsnějším.

Jituš se přemístila k druhému hrobu, ve kterém už přes dvacet let spočívá její manžel. Předklonila se… a v tu chvíli jí došlo, že je na cestě malér. Dá rozum, že sedm desítek staré tělo se chová jinak než tělo dvacetileté dívky. Dávno už v něm některé díly vyměnili, jiné odstranili úplně, některé procesy regulují prášky, jiné injekcemi… a některé procesy se regulovat nedají. U Jituš to byl ten vyměšovací.

Výstraha přišla na poslední chvíli a téměř vzápětí následoval výkon – jen tak tak ze sebe stačila shodit oblečení a pohotově nastavit igelitový pytlík. Následně ještě uklízela a čistila… nikdy dřív nebylo okolí obou hrobů tak uklizené jako tehdy.

„A po celou tu dobu,“ vyprávěla nám ještě rozrušená, „jsem měla hrůzu z toho, že se ta ženská vrátí a svýmu psovi nade mnou řekne: podívej se, miláčku, tak tahle paní se obávala, že tu budeš vochcávat hroby!

A tak to v životě chodí: pejskařům město připraví sáčky na exkrementy a odpadní koše. Důchodci si své igelitové pytlíky nosí sami.

Výchovný

Nostalgický

Štrúdlový

Dušičkový II

Dušičkový I

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.