Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

Jak se stát řidičem

Automobil je mým osudem. Bezpochyby mě poznamenal již jako nemluvně v okamžiku, kdy se tatínek rozhodl vypůjčit si k převozu rodiny auto značky Škoda Tudor a na nechráněném železničním přejezdu ve Vysokém Mýtě se střetl s drezínou. Rodina to přežila, neboť na rozdíl od přejezdu nás anděl strážný chránil; jak dopadlo auto a drezína, nevím. Ale jezdilo se tehdy po válce s rozmyslem po kolejích i na silnicích, tak usuzuji, že k vážnějším škodám nedošlo. Ostatně česká železnice si zřejmě pod vlivem této události rychlost jízdy uvážlivě ponechala až do současnosti. Náš otec se pak z prožitého šoku vzpamatovával v blízké hospodě. Když jsem začal rozum brát, došlo mi, že ač škodou bezvýznamná, psychicky zřejmě nedozírná nehoda poznamenala našeho živitele natolik, že se v té hospodě léčil téměř každý den až do konce svého života.

Je celkem pochopitelné, že nás maminka po této zkušenosti chránila před auty a občas i před otcem. Nejdříve jsem se díval trochu závistivě na nablýskané tatry, sedany, pobědy, spartaky, wartburgy, trabanty a moskviče, jež mě lhostejně míjely a byly tak nedosažitelné, ale brzy jsem si zvykl a otupěl. K pohybu mi stačily nohy, tramvaje, trolejbusy a vlak. Bacil automobilismu se vynořil až při studiích, kdy se vyskytla příležitost udělat si řidičský průkaz. Vrhl jsem se do toho dobrodružství s nadšením, leč s nevelkým talentem, a nevzpomínám na to období rád. Nevadí mi, když mi někdo vytýká chybu, ale bylo mi několikrát trapně, když mi ji vytýkal instruktor v zavřeném autě a lidé se na živé ulici zmateně zastavovali, domnívajíce se, že v jejich blízkosti někoho vraždí. Po této zkušenosti jsem si ulehčeně oddychl, když jsem napodruhé udělal zkoušky a uložil řidičák do zásuvky. Jako studentovi a budoucímu inženýrovi mi v socialistické vlasti dlouho nehrozilo, že bych se dopracoval k vlastnímu automobilu.

Nebezpečí se vynořilo odjinud. Jak známo, většina mužských katastrof přichází se ženou. Ta moje přišla se spolužačkou, která si usmyslela, že by si mohla se mnou něco začít. Rafinovaný plán se zakládal na služebním odletu jejího otce do Libanonu; tím pádem osiřel jeho spartak v pardubické garáži, a hrozilo mu totální zrezivění. Pouze já jsem ho mohl zachránit, když si vyjedeme na krásný výlet do Prahy.

„Máš přeci řidičák a umíš tak výborně jezdit!” řekla s přesvědčením, které jsem jí záviděl.

Který mladý muž by odolal takovému pozvání?

Byl vlahý jarní večer, když jsme vyrazili ku Praze. Pozdní. A temný. Poprvé jsem řídil samostatně, a hned cizí auto. Byl jsem značně nervózní a potil jsem se. Plánuje-li si se mnou dnes nějaké radovánky, napadlo mě, tak se přepočítala. Jestli vůbec dojedeme, bude mě v cíli resuscitovat.

„Klepu se tak já, nebo to auto?” zeptal jsem se zmateně zástupkyně majitele, když se mi volant rozklepal v rukou.

„Já jsem ti to zapomněla říct. To auto se klepe kolem osmdesátky. Musíš jet buď pomaleji, nebo rychleji.”

Pomaleji se mi zdálo nedůstojné, a jel jsem tedy rychleji. Postupně jsme se auto i já přestali klepat. Cesta byla přímá, a já se mohl věnovat i své slečně. Pouze však do okamžiku, kdy jsem letmo zahlédl před sebou závoru a za ní hluboký úvoz v místech, kde měla pokračovat silnice. Strhl jsem vůz doprava na panelovou objížďku, ale to už jsme rotovali kolem několika os vozu, který se rychle měnil v klienta sběrných surovin.

„Buďte rád, že máte nováčkovskou daň za sebou a že se vám nic nestalo,” utěšoval mě otcovsky starší policajt, který mě našel sedícího na hromadě plechu. „Tohle si určitě zapamatujete na celý život.”

Dal mi padesátikorunovou pokutu, což mě v tušení příštích nákladů hystericky rozesmálo.

„Naboural jste mi dceru, vy nebetyčný pitomče,” křičel na mě její otec po svém návratu, cloumaje se mnou ze strany na stranu, „ale jinak, než jsem si představoval!”

Otec spolužačky byl slušný člověk a výjimka mezi motoristy. Vykal mi a své dcery si cenil víc než automobilu. Ale v té době se už jeho dcera věnovala jinému pánovi. Na mě vzpomínala pravidelně vždy, když jí pán láskyplně masíroval krční obratle a ona v bolesti do polštáře drtila nejhroznější kletby, které kdy poznala, a ke každé přidávala mé jméno.

Svou kariéru řidiče jsem zahájil podobně jako tatínek, i když jsem k tomu nepotřeboval asistenci železnice. Nezvolil jsem však jeho rehabilitační metodu - jednak jsem byl mlád a k životu jsem nepřistupoval tak zodpovědně jako můj otec, jednak mě zcela pohltily jiné starosti, neboť vůz nebyl pojištěn.



O kachnách… a o soužití

Jak se stát řidičem

Jak se stát řidičkou

Kupujte, panáčkové, kupujte

Zlaté české ručičky

Kde lze knihu koupit? NIKDE!

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.