Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

Jak se stát řidičkou

Zcela jinak se k motorismu dostala moje žena. Protože její rodina prodala jakýsi statek, koupila si osobní automobil těsně před svatbou. Neměla sice řidičský průkaz, zato jí ale nějaká dobrá duše nakukala, že by se z jejího nastávajícího mohl vyklubat lump, a v tom případě by auto zakoupené před sňatkem po rozvodu připadlo jí celé, zatímco z auta zakoupeného po svatbě by jí připadla pouze půlka. Tak tehdy komunistické zákonodárství pamatovalo na bídáky manžele.

Na rozdíl od své nejisté novomanželky jsem já o svém ryzím charakteru nepochyboval, a očividné invektivy její rodiny vůči mé osobě jsem velkoryse přehlédl. Bohužel stejně velkoryse jsem o svatbě přehlédl při couvání kandelábr, a manželčin nový automobil jsem trochu pocuchal.

Několik let měla moje žena jiné starosti - snažila se zaplnit náš malý tichý byt miniaturními řvoucími bytostmi - a automobil ji zajímal jen tehdy, když předjel přede dveře se šoférem a nosičem v jedné osobě. Jednoho dne mi v té dvojjediné roli došla trpělivost.

„Musíš si udělat řidičák,” prohlásil jsem rezolutně.

„Proč bych to dělala,” oponovala žena, „já jsem spokojená.”

„Ale já ne. Co když mě trefí šlak? Budeš nade mnou jen lomit rukama a kvílet jako arabská žena, místo abys mě odvezla do nemocnice?”

„Nebudu dělat to ani ono. Zapálím si cigaretu a budu přemýšlet. Kvílet při kouření dost dobře nejde, a kdybych lomila rukama, padal by na tebe popel. Jestli tě to uklidní, nebudu přemýšlet dlouho a zavolám záchranku. Ostatní to dělají taky.”

„Neuklidní mě to. V zemi, ve které žijeme, se nedovoláš - a když se dovoláš, budou mít pochroumanou sanitku, protože nejsou náhradní díly. A já mezitím vypustím duši. Nic - uděláš si řidičák, a basta.”

Ještě chvíli odmlouvala, ale já už znal některé temné stránky jejich rodiny, a tak jsem měl silný argument:

„Tvoje matka žije celý život těžce ukřivděná, že jí její bývalý tyran nikdy nedovolil udělat si řidičák - a jak po tom toužila, tak teď uvidí, jak velkorysého manžela sis vzala!”

Zapsal jsem ji do autoškoly a rodině začal nový život.

„Tati, proč jíme vždycky topinky, když má maminka autoškolu?” zeptalo se po čase bystřejší z obou dětí.

„Protože se maminka nervuje v autoškole. Když přijde domů, celá se klepe a složitější jídlo by se jí při přípravě rozsypalo. Za odměnu vás pak bude vozit v autu.”

Žena chodila domů zlomená na duchu a já jsem se snažil zvedat jí pokleslé sebevědomí. Prováděl jsem to s lehkomyslností člověka, který netuší, co ho čeká. Vyprávěl jsem jí historky ze svých učednických let, jež taky nebyla veselá, a když se jí napoprvé zkoušky nevyvedly, utěšoval jsem ji ginem s tonikem. Když se tato kúra ukázala být slabou, šel jsem ve své velkorysosti tak daleko, že jsem jí pootevřel - velmi nerad - svou třináctou komnatu: i takový mistr volantu, jako je její muž, napoprvé u zkoušek neuspěl.

„Uvidíš, že brzy budeš jezdit jako Fittipaldi,” skončil jsem přesvědčivě. Měl jsem tou dobou v sobě víc ginu než ona.

Nakonec zkoušky udělala. Přišla domů, kopla do sebe frťana, aby se vzpamatovala, a položila řidičák na stůl.

„Tady ho máš,” řekla s těžko skrývaným odporem, „já už ho nechci vidět.”

Dívala se na úřední doklad, jako by měl lepru.

„To se tedy mýlíš,” ujistil jsem ji briskně, „teď musíš jezdit a jezdit. To chce trénink.”

Hned druhý den jsem si přesedl na nezvyklé místo spolujezdce. Žena si dlouho upravovala zrcátka a sedačku, a když už nebylo zbytí, sešlápla spojku, otočila klíčkem a zasunula jedničku. Pozoroval jsem ji obdivně. Sešlápla plyn, auto se rozeřvalo, řidička se lekla a obě nohy zvedla do výšky. Auto udělalo mohutný skok a motor chcípnul. Já jsem se rozplácnul na předním skle.

„Končím,” zamumlala manželka.

„Ale ne,” třel jsem si pochroumané čelo, „příště se připoutám včas.”

Zopakovala pokus, párkrát poskočila, ale protože parkujeme s kopce, nakonec se rozjela. Trochu se uvolnila a spokojena sama se sebou, že jede, soustředila se na jízdu.

„Poslyš,” zeptal jsem se znepokojeně asi po kilometru, „vám neřekli v autoškole, že existuje i druhý stupeň řazení?”

„Ale jo, ale nemůžu dělat všechno, mám plný ruce práce…”

„Dej tam, prosím, dvojku!”

Nechala se přemluvit. Abych jí usnadnil orientaci, předříkával jsem dopravní značky. Asi to nestačilo, protože ji to táhlo k pravé straně.

„Ne,” křičel jsem poděšeně, „bereš obrubník! Vrať se do vozovky!”

„Nemůžu,” ječela žena, „nějakej blbec mě předjíždí!”

„Jenom blbec by tě nepředjížděl, když jezdíš po Praze na dvojku,” hulákal jsem, „ale nejezdi přitom proboha po chodníku!”

Rázně zastavila a teprve potom se rozplakala.

„Končím,” zavzlykala, „nenechám na sebe řvát.”

Pochopil jsem, že to bude běh na dlouhou trať. Pro každého z nás.

Byla to ďábelská situace. Stačilo říct vykašli se na to, a měl jsem klid. Místo toho jsem věnoval mnoho energie na přemlouvání ženy, aby zasedla za volant, a zbytek téže energie, abych její jízdu vydržel. Po dvou desítkách let bezvěrectví jsem našel cestu zpátky k Bohu.

„Bože všemohoucí,” spínal jsem ruce k nebesům před každou jízdou, „dej mi sílu, ať se dokážu udržet…, ať na ni neřvu…, a když už budu muset řvát, ať nejsem sprostý…, a když už budu sprostý, ať na ni nevztáhnu ruku…, ať tahle jízda nezničí naše manželství… a ať se ve zdraví oba vrátíme k našim dětem, amen.”

A Bůh se zachoval ušlechtile. Když po čase usoudil, že jsem svým utrpením už dostatečně vykoupil dlouholetou absenci v jeho chrámech, seslal na mě řešení. Jednoho večera jsme odjeli na setkání s přáteli. Abychom na místo dorazili v pohodě, dohodli jsme se, že cestou tam budu řídit já, manželka pak zpátky. Setkání proběhlo v srdečné atmosféře, podporované množstvím jakostního alkoholu. Pozdě v noci mě manželka nacpala do automobilu a pokusila se vyjet. Na neznámém parkovišti v temné noci vrazila do popelnice.

„Výborně,” zařval jsem rozjařeně, „nic jim nedaruj! Tamhle je další… sestřel ji! Ať si příště rozmyslí plíst se nám do cesty!”

„Ach, bože,” zaúpěla manželka, „jako bych už nebyla dost potrestaná tím, že musím řídit…”

Byla to nejpříjemnější jízda toho období.

„Pane, jděte mi z cesty,” mumlala pro sebe manželka, když zahlédla nablízku chodce.

„Jen ho přejeď,” máchl jsem velkoryse rukou, „motá se jich tu eště milión…”

Vytáhla to na třicítku. Otevřel jsem si okénko, vyklonil z něj hlavu a křičel do temné krajiny:„Miluju rychlost!”

Jen jednou jsem projevil nespokojenost:

„Co máš pořád s těma světýlkama? Kašli na ně a uháněj… Červený, zelený, všechno jedno…”

Ale jinak jsem po celou cestu řidičku chválil:

„Jedeš skvěle! Já jsem věděl, že to dokážeš… Jen žádný podceňování…, jedeš jak Fittipaldi!”

Když jsem druhý den odpoledne postupně nabyl vědomí, sesul jsem se v pokoji u postele na kolena, sepjal ruce a šeptem se spojil s duchovnem:

„Pane Bože všemohoucí, děkuji ti, že jsi mi ukázal cestu… Díky tvému vnuknutí a mému prozření se má žena snad naučí řídit, aniž bych ji já zabil, naše manželství snad zůstane zachováno a z našich dětí se nestanou siroty… Jenom, prosím tě, trochu dohlídni na mé ledviny a játra… Děkuji ti z celého srdce.”

A tak se i stalo. Amen.

(1995)



O kachnách… a o soužití

Jak se stát řidičem

Jak se stát řidičkou

Kupujte, panáčkové, kupujte

Zlaté české ručičky

Kde lze knihu koupit? NIKDE!

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.