Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin


- Člověče, mám problém… Když nechám babičku souložit - nezní to trochu… nekrofilně?
- Proč?
- Protože souložení máme spojený spíš s mladýma, ne?
- Hm… To by ses eště divil, kolik staříků je čilejších než některý junioři!

O Červené Karkulce, Rudé Hučce a mluvícím vlku


Bydleli kdysi rodiče s malou dcerkou v jedné vesnici na kraji hlubokého lesa. S holčičkou od narození šili všichni čerti - vydávala se na cesty, ztrácela se rodičům, schovávala se jim, později si ráda s klukama hrála na doktora, zkrátka taková zvídavá. Jak ji tak pořád někde hledali, napadlo maminku, že jí na hlavu narazí červený čepec - v tamním nářečí karkulku, aby holku našli snáz. Tím pádem se dobře vyjímala v jarním osení, v obilí, když klasy zrály, v podzimním listí, o sněhu ani nemluvě.

„Copa to hledáte?” ptávali se sousedi. „Tu červenou karkulku? Ta se támhle muchluje s Tonkem od krav.”

Tak se to vžilo a časem Jiřince Kroupové nikdo neřekl jinak než Červená Karkulka. Když Jiřinka povyrostla, rozhodli se rodiče skloubit nutné zlo s užitečnou činností a posílali občas dcerku s jídlem k babičce do chaloupky v lese. Babička byla vdova po lesníkovi. Holka tam chodila ráda; cestu znala, po cestě sbírala jahody nebo borůvky nebo houby a u babičky k tomu dostala ještě nějaký mls.

Léta ubíhala, holka rostla, a když těch roků bylo něco přes patnáct, chodila už do lesa pěkně vyvinutá mladice, krev a mlíko. Dávno už na hlavě nenosila karkulku, ale červený klóbrc podivných tvarů, který objevila v jednom ženském magazínu. Kluci jí podle něj začali říkat Rudá Hučka. Při jedné takové cestě s proviantem za babičkou jí náhle cestu zastoupil mladý lesník. A že by mladá dáma neměla chodit sama, že v lese není bezpečno, že jsou tam vlci a medvědi, a že on tedy půjde s ní a ochrání ji.

„Hele, kdyby mě chtěli vlci sežrat, tak to provedli, dokud sem byla malá, ne?” namítla Hučka, ale jen tak pro formu, aby si kluk nemyslel, že je padlá na hlavu. Docela se jí líbil a kromě toho se jí už nějaký čas hlavou honily smyslné myšlenky a pálilo ji celé tělo. Mladík ji vzal za ruku, do druhé uchopil košík a vydali se na cestu. Za chvíli byli samý šprým a pošťuchování, jako by se znali odedávna. Došli na palouk a lesník navrhl:

„Víš co? Je horko, odpočineme si. A já si svlíknu košili. Ale,” zaváhal, „když já ti ukážu svý tělo, měla bys mně na oplátku ukázat to svý,” hodil na ni vyzývavý kukuč.

„Hm,” hodila hlavou Hučka, „jestli si myslíš, že se polekám, tak seš na omylu. Já se svlíkám ráda. Ale ty první.”

Mladíka její odpověď povzbudila. Shodil košili a nastavil dívce opálený hrudník. Ta do něj píchla ukazováčkem a potom si přes hlavu stáhla blůzu. Pod ní se objevila košilka.

„S tou mi musíš pomoct,” řekla laškovně.

Nebylo široko daleko ochotnějších rukou. V mžiku byla Hučka do půl pasu nahá a proti lesníkovi trčely dva pevné čerstvě vyrašené prsy.

„Ty sou krásný,” vydechl mládenec a vzal ty dva kousky do rukou. „Takovou krásu my mužský nemáme,” dodal a jezdil prstama od bradavek až do údolí, které sice ještě nebylo jako hluboká strž zralé ženy, ale dávalo tušit, že tomu tak jednou bude. Hučce se to líbilo - bylo to něco jiného, než když si je večer v posteli hladila sama - cítila příjemné vzrušení.

„Ále máte,” odvětila Hučka rozverně. „Ale vy tu krásu zas ukrejváte v kalhotách.”

Mladík si ji přitáhl k sobě, nosem nasál vůni jejích vlasů a do ucha jí zašeptal:

„Tak já ti tu krásu ukážu, chceš?”

A Hučka chtěla. A on, že jo, když mu pak ukáže ona, a potom že jí ho půjčí, když ona mu ji půjčí, a ona když ho píchla, že on si píchne taky, a sem a tam, a netrvalo dlouho a nebyla ruka v rukávě, ale mládencův bajonet v dívčině pochvě. Nadržený lesní muž projel panenskou blánou jako nůž máslem, dívčino heknutí ani nepostřehl a dorážel a dorážel, dokud jeho úlevné vytí nepoplašilo zvěř v širokém okolí. Bylo to coby dup, protože mladí kluci jsou z toho tak vytřeštění, že to v sobě dlouho neudrží.

Sotva se myslivec trochu vydýchal, začal Hučce šeptat něžná slovíčka, dumlat ouška, líbat ústa a šmrdlat v nich jazykem a Jiřinka neměla ani čas přemýšlet, jestli se náhodou nestalo něco, co se mělo přihodit až o pár let později. A mladík dál rozpaloval dívku, ale čím dál víc i sebe, takže vůbec nevytáhl svého krasavce z její úschovny, naopak, ten zůstával dál vzorně pozorný a netrvalo dlouho, když se mužský holý zadek rozkmital nad paloukem znovu.

Nakonec, když se trochu vydýchali, řekla Hučka:

„Já tě píchla jednou, a ty mě tolikrát…”

Ale vůbec to neznělo vyčítavě.

Rudá Hučka začala nosit babičce jídlo mnohem častěji. Rodiče i babička ji chválili, pouze však do okamžiku, než se na podzim ukázalo, že Jiřinka je těhotná. Úsměv vystřídaly křik a slzy, výhružky a sliby… Otec uhodil na lesníka, ale ten, že nic, Hučku že nezná, nikdy ji neviděl, na něho že za horami čeká snoubenka a další a další vytáčky - že byl výmluvný až až, to už víme. Matka lomila rukama co s holkou bude, otec zuřil a Jiřinka plakala.


V zimě udeřily holomrazy. Sníh skoro žádný, trpěla příroda, lidé i zvěř. A tak se jednou večer objevil v zahradě u lesní chalupy vlk. Vychrtlý, kost a kůže, sedl si na zadní, hlavu zvrátil k měsíci na jasné obloze a dlouze vyl. Babička nebyla žádný strašpytel, její nebožtík byl myslivec, a tak věděla, že žádné zvíře v lese člověku neublíží, ani vlk - spíš jí bylo podvyživeného tvora líto. Sáhla do hrnce, kde si schovávala kus vařeného hovězího na zítřek - tak co, uvařím si kaši - vyšla na zápraží a hodila maso před zvíře. Vlk maso hltavě sežral, krátce zavyl a zmizel.

„No, prosím,” pochválila ho babička, „i poděkovat umíš.”

Tu zimu se vlk objevoval často. Vždycky mu babička hodila nějakou pochoutku. Postupně zkracovala vzdálenost, až jednou upustila kus masa přímo pod sebe. Vlk váhavě přišel až k ní, zvedl hlavu, pak ji sklonil a očichal maso. Babička pomalu natáhla ruku a pohladila ho po hlavě. Vlk držel. Pak sežral maso a zmizel. Postupně se oba osmělovali víc a víc. Babička na vlka mluvila, svěřovala se se svými trably a vlk poslouchal. Nechal se hladit, někdy se babičce otřel o nohy a babička se smála:

„Ach, ty svůdníku… Kdybys byl mužskej, hned bych si to s tebou rozdala…”

Tím pádem si zase vzpomněla na dobu, kdy se s nebožtíkem - tehdy ještě živým - náruživě milovali, a ty vzpomínky v ní vyvolaly smutek. Vlk to vycítil a šel jí z cesty.

K jaru už vlk běhal za babičkou jako ten nejpřítulnější pes. Neškemral o potravu, tu už si zase ulovil, ale žádným babiččiným mlsem nepohrdl. Tehdy zase jednou přinesl pantáta košík pochoutek od dcery ze vsi.

„Neměla byste se, maminko, kamarádit s vlkem,” mračil se hospodář. „Je to zrádný zvíře a jednou se vám to vymstí.”

„Ale jdi, Viléme,” mávla rukou jeho tchyně. „Jsme kamarádi.”

A pak se vyptávala na Rudou Hučku, ale to snad ani neměla, protože hospodář zbrunátněl a řádně nadával jak tomu sviňákovi lesnickýmu, tak tý pelešný děvce, čímž mínil svou dceru. Nakazil tím i svou tchyni, která se taky dostala do bojové nálady; po jeho odchodu zahrozila pěstí k lesu a zvolala rozhorleně:

„Ty parchante lesnickej proradnej… S jakou radostí bych ti kudlou prořízla tvý padoušský hrdlo a vysála tvou jedovatou krev, smrade jeden zkurvenej, za to, jaks zbouch naši Karkulku nebohou a vykašlal se na ni!”

Byl to osvobozující výkřik a trochu se jí tím ulevilo. Mohla si takové výlevy dovolit, protože široko daleko nebylo živáčka. Vlka vedle sebe ani nevnímala. Ten babičku pozorně poslouchal, chvíli na ni oddaně hleděl a potom se rozběhl do lesa.


Za dva dny se náhle hospodář objevil v lesní chaloupce znova. Byl rozrušený, ale už nehulákal. Vyprávěl tchyni, že toho lesnického ničemu našli dělníci v lese s prokousnutým hrdlem mrtvého. Prý nejspíš vlk. A hospodář se podezíravě díval kolem sebe.

„Dobře vám radím, maminko, nekamaráďte se s tím nebezpečným zvířetem. Skončíte jako ten kurevník!”

Odešel a babička ho dlouho provázela zamyšleným pohledem.

Další dva dny se vlk neukázal. Večer druhého dne po setmění šukala babička po světnici, když náhle, jako by se jí zastavilo srdce. Šla ke dveřím, otevřela je a řekla:

„Jen pojď dál…”

Ve světlém pruhu na trávě, který házelo světlo z chalupy, se váhavě objevilo statné vlčí tělo. Vlk šel pomalu se sklopenou hlavou, vešel do světnice a babička zavřela dveře.

„Byls to ty, viď?” zeptala se potichu.

Vlk přikývl.

„Pročs to udělal?”

Řekla to stejně jako jindy, jak byla zvyklá k němu hovořit, aniž by čekala na odpověď.

Vlk se na ni oddaně zadíval a řekl:

„Abych ti udělal radost.”

„Ááááááááááááááááááááááááááááááá,” zaječela babička a měla co dělat, aby sebou neflákla.

„Jak to - co to - co to - má znamenat?” vykoktala po chvíli. „Jak to, že mluvíš?”

„Porušil jsem zákon, který zvířatům zakazuje zabít člověka a Matka Příroda rozhodla, že se budu dorozumívat jen lidskou řečí, což prakticky znamená, že jsem v přírodě odsouzen k smrti. S nikým se tam nedomluvím a nic neulovím.”

Babičce vhrkly slzy do očí.

„A to všechno z lásky ke mně!” zvolala dojatě a vrhla se vlkovi kolem krku, nehledíc na nebezpečí, že chytí nějakou blechu. „Budeš tu žít se mnou a budeš mým statečným ochráncem,” prohlásila babička rozhodně. „Já tě zemřít nenechám.”

Od chvíle, kdy mohla mluvit na živou bytost a dostávalo se jí odpovědi, babička doslova rozkvetla. Byla to žena ani ne padesátiletá, žena jako lusk - nyní tedy jako rozkvetlý lusk - a bylo s podivem, že dosud žádný osamělý zralý muž k chaloupce v lese nenašel cestu.

Jednou babičku napadlo vydrbat vlka pořádně v neckách, aby k němu měla ještě blíž. Do lázně přidala vonnou sůl, a když potom vlka utírala do osušky, lačně nasávala tu opojnou vůni jeho těla. Jestli za to mohly ty výpary nebo dlouhá sexuální abstinence, babička byla v utírání čím dál odvážnější.

„Postav se na zadní!” poručila a s požitkem se zadívala na chlapácké tělo toho samce. Nejdřív ručníkem, pak svýma rukama hnětla vlkovu širokou hruď a pomalu sjížděla dolů. Nakonec to nevydržela a vilnýma rukama zajela vlkovi mezi nohy.

„Ó, jak jsi mužný,” hlas jí přeskakoval a vlk spokojeně vrněl. „Ty tvé… žlázy jsou tak pevné… nebožtíkovi se klinkaly v tom jeho pytlíku… a ten tvůj… no, u tebe to asi není ocas, ten máš jinde… cítím, jak tuhne… dělám to dobře?”

„Moc… pokračuj…” vysoukal ze sebe vlk a polkl nasucho.

A babička pokračovala. Když vlka i sebe pořádně rozhicovala, vzala ho do postele. Na tlapy mu narazila palčáky, aby nezpůsobil škody na jejím těle ani na ložním prádle a pak ho zaučovala tajům lidského páření.

„Když jsi odsouzený k lidské řeči,” šeptala mu do ucha, „tak se můžeš milovat jako lidi.”

A vlk byl učenlivý žák.


Čas pokročil. Babička rozkvetla do nebývalé krásy. Zpívala si při práci, znovu ji začalo bavit vaření, práce na zahrádce i v domácnosti, a při tom všem občas hodila laškovný kukuč po vlkovi, který oddaně pobíhal kolem ní a občas se jí otřel o lýtka. Někdy to babičku tak rozpálilo, že v tu chvíli zavelela tak a šup do postele!, skočila tam první a vlk hned na ní. Neměl sice takovou výdrž jako kdysi nebožtík, ale zato to dokázal víckrát za den. Ženy jsou skromné; babička byla vděčná i za ty krátké okamžiky sexuální útěchy.

Rudá Hučka se stala matkou. Když se vzpamatovala z prvotního šoku a naučila se kojit, šoupla jednoho dne mimino do kočárku a vydala se za babičkou. Bez ohlášení a potichu se kradla ke dveřím, aby překvapení bylo co největší. A BYLO! Hučka zprudka otevřela dveře… a v hrůze vytřeštila oči: na posteli rozzuřený divoký vlk útočil na její milovanou babičku, když už z ní předtím serval všechno oblečení. Zařvala hrůzou, bouchla dveřmi, popadla kočár a mazala domů. Na kraji vesnice začala řvát pomóc, babičku sežral vlk, už je to tu zase, nejdřív otce mýho dítěte, nynčko moji babičku, dělejte něco, než nás sežere všechny, pomóc…

Lidi se sbíhali, šermovali rukama, rozčileně debatovali, mužský říkali to tak nemůžeme nechat a ženský do toho tak něco dělejte, a mužský se ptali a co asi máme dělat a ženský odpovídaly tak už toho vlka zabijte. A mužský si došli pro flinty, kopí, sudlice, cepy a sekyry a hurá do lesa!


Babička ze sebe setřásla vlka a znepokojeně řekla:

„Tak to je opravdu průšvih. Ta holka na tebe poštve celou ves.”

„Protože jsem se s tebou miloval?” podivil se vlk.

„Ale ne, miláčku,” povzdechla si babička. „Kvůli tomu jistě ne. I když… Ale ta hysterická kravajzna je přesvědčená, žes mě tady trhal na kusy. Už asi na to svoje šukání zapomněla.”

Na chvíli se zamyslela a pak se rozhodla.

„Musíš zpátky do lesa. Aspoň na chvíli, než se to objasní. Oni určitě přiběhnou sem, aby viděli, co se stalo. Já jim řeknu - proboha, co jim řeknu… že jsem souložila s vlkem? To mě ukamenujou… To je jedno, na to mám čas. Až se všechno uklidní, tak se vrátíš, ano? Dej mi den, dva… Tak už jdi… Miluju tě.”

„Miluju tě,” řekl vlk (byl to americký film).


Ale všechno se zvrtlo. Rozvášnění chlapi běželi k chaloupce, jenže těsně před ní jedno hovado zvolalo vidím vlčí stopy, utíkal z chalupy do lesa a všichni se vydali po stopách vlka. Tak se stalo, že první ženské, vedené dcerou lesní vdovy, dorazily udýchané až za dlouhou dobu a vyjeveně čučely, když jim dveře otevřela živá babička.

„Co je?” zeptala se udiveně. „Skoro celý rok žádná návštěva a najednou je vás tu tolik? Čemu vděčím za tu poctu?”

O překot ženy vyprávěly….

„Ach, tyhle bláznivý šestinedělky,” povzdechla babička. „Usnula jsem po obědě a přikryla se starou vlčí kůží… A protože někdy mívám divoké sny a házím sebou na posteli, mohlo se Karkulce zdát, že bojuju s vlkem… No, jsem ráda, že se to vysvětlilo,” oddechla si.

„Akorát, že naši mužský zrovna teď asi toho vlka ubíjejí,” podotkla jedna z přítomných žen věcně.

Babička zezelenala.

„Ne, to ne!” vykřikla a vypálila z chaloupky.

Běžela jako o život, běžela tam, kde její vlk měl své nejmilejší místo, které jí dávno ukázal, běžela a nic nedbala, že jí větve stromů šlehají do obličeje… Běžela svůj závod o život milované bytosti. A když doběhla… Uzřela kruh lovců, kteří jako o život pálí do středu, kde se pomalu hroutil…


- Ne, ne, ne! Nech si takovej konec! Nechci takovej konec!
- Ale život už takovej je… natož pohádka…
- Ne, ne… Honem vymysli jinej konec… Jinak neusnu!!!
- Ach jo, s tebou je teda trápení…

Babička ze sebe setřásla vlka a znepokojeně řekla:

„Tak to je opravdu průšvih. Ta holka na tebe poštve celou ves.”

„Protože jsem se s tebou miloval?” podivil se vlk.

„Ale ne, miláčku,” povzdechla si babička. „Kvůli tomu jistě ne. I když… Ale ta hysterická kravajzna je přesvědčená, žes mě tady trhal na kusy. Už asi na to svoje šukání zapomněla.”

Na chvíli se zamyslela a pak se rozhodla.

„Sehrajeme jim parádní divadlo. Ale ty to radši pojednej jako pantomimu. Kdybys ještě promluvil, to už by asi nevydejchali.”

A šla hledat příslušnou toaletu z dob, kdy s manželem navštěvovala plesy a maškarní bály ve vesnici a jednou taky ve městě.

A tak se stalo, že když rozvášněná horda ozbrojených chlapů dorazila k chaloupce, čučeli všichni s otevřenou pusou na dámu, ležérně opřenou v otevřených vchodových dveřích, která jakoby vypadla z amerického baru: kolem krku boa z krajkového peří, v ústech dlouhou špičku s hořící cigaretou… V ruce držela stříbrnou šňůru, jež končila na blýskavými kameny ozdobeném koženém obojku, který měl kolem krku ležící černý vlk. Ne toliko - kolem krku měl vlk ještě připevněnou ceduli s jasně čitelným nápisem: zakladatel nového psího plemene VLČÁKŮ.

O překot muži vyprávěli….

„Ach, tyhle bláznivý šestinedělky,” povzdechla babička. „Usnula jsem po obědě a přikryla se starou vlčí kůží… Ale pak přišel do světnice tady Lexa,” podívala se na vlka a ten slabě zakňučel, „a asi poznal kůži nějakého svého předka, což se mu nelíbilo. Snažil se ji ze mě stáhnout, já se probudila a začla se s ním přetahovat. A do toho zřejmě vešla naše Karkulka. Je teď trochu přecitlivělá, chudinka… No, nic. Pojďte, pánové, mám tady trochu bezinkového vína…”


- No tak co? Spokojen?
- Člověče, souložit s vlkem… Píchal bys vlčici?
- Já? Nikdy! I když… Žít rok sám v lesní chaloupce, tak bych tam asi vojel i mouchu…


1: O stvoření světa a o tom, co následovalo potom

Kde lze knihu koupit? zde zde

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.