Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

Děti neklidné - Jíra

Svého času našli jedni z našich kamarádů útočiště v Ústí nad Labem. Tehdy nebyly nikde v zemi volné byty, jenom tam, protože ne všichni byli natolik fyzicky odolní, aby v městě plném chemického průmyslu dokázali přežít. Takže někteří umřeli, jiní prchli, a tak se tam každou chvíli nějaký byt uvolnil. Naši přátelé bydleli v betonové krychli na kopci nad městem a z lodžie měli město jako na dlani. Hrdě nám ukazovali místní zajímavosti:

„Támhleto s tím zeleným kouřem, to je Spolchemie, tu dneska necítíme, protože vane západní vítr, ale až se obrátí, to si užijete. A támhle vzadu s tím žlutým kouřem - to je Setuza.”

„Tu právě cítíme, co?”

„Kdepak, tenhle smrad jde z chemičky tadyhle pod náma.”

Někde pod chuchvalci čmoudů roztodivných barev, prýštících z desítek komínů, bylo možno tušit město. Stokomínové Ústí, napadlo mě. Během dvou dnů, které jsme na návštěvě strávili, jsme inhalovali ještě několik roztodivných zápachů a pozorovali oblaka různých barev, ale to vše přehlušily zážitky jiné. Hostitelé totiž - na rozdíl od nás zatím bezdětných - už měli syna.

Nebyli bychom si na to hned vzpomněli, nebýt řevu, který se ozval nad našimi hlavami v předsíni.

„Ahóóój,” neslo se místností.

V poličce nade dveřmi ležel vecpán rozčepýřený kluk a bujaře nás vítal. Podali jsme mu ruku nahoru a on toho využil a přistál na zemi. Na všechny čtyři. K našemu údivu mu všechny údy zůstaly funkční.

„Vy máte vyšívaného syna?” podivila se moje bystrozraká žena.

Opravdu, čelo malého kaskadéra bylo sešněrováno modrozelenou nití, jejíž konce volně vlály za svým nositelem.

„Ale myslím, že bych si pana chirurga měla vzít do parády,” pokračovala nespokojeně žena, která měla v té době za sebou několik vyšitých ubrusů a jejíž křížkový steh byl čítankový.

Než jsme se nadáli, mladík se rozeběhl, odrazil a skočil na gauč. Gauč mu posloužil jako trampolína; v mžiku přeskočil konferenční stolek a skončil na křesle. To se s ním převrhlo a on se rozplácnul na koberci.

„Jiříček je trochu živější,” sdělili nám hostitelé.

Bylo to zbytečné, protože jsme to poznali i bez nich. Sledovali jsme jeho úlety nejdříve s obavou o jeho život, potom o náš. To když se houpal na lustru nad našimi hlavami a přeskakoval ze skříně na peřiňák.

„Umíš už chodit po stropě?” zeptal jsem se ho, když udýchaný marně čekal na moji pochvalu.

Netušil, chudák, s kým má tu čest. O Herodesovi mu ještě nevyprávěli. Ostatně to bylo technicky neproveditelné - musel by alespoň tři minuty posedět.

Vykulil oči a podíval se na strop:

„To eště neumim.”

„Nevadí,” poklepal jsem ho po rameni, „určitě se to naučíš. Já ti věřím.”

Nasadil jsem mu brouka do hlavy. Zíral střídavě na mě a na strop a v hlavě mu to šrotovalo.

„Začni na stěně,” dodal jsem laskavě, „je to jednodušší.”

V obýváku měli ohromný filodendron nebo kroutící se palmu či co, takových rozměrů, že zabírala třetinu pokoje a museli ji na několika místech přichytit ke stropu. Možná, že ani ne kvůli té rostlině, ta by to sama se sebou asi vydržela. Těžko ale s jejich synkem. Pili jsme odpolední kávu, když se z listoví ozval indiánský pokřik. Instinktivně jsem se přikrčil, očekávaje svištění šípu. Místo toho po liáně sjel mladý domorodec jako blesk a rozplácnul se na koberci. Rostlina se ulehčeně narovnala.

„Nikdy jsem nebyl zvlášť nadšený z Darwinovy teorie, že bychom měli pocházet z opic,” řekl jsem a vyndal si z kávy něco spadané kůry z liány, „ale dnešek mě přesvědčil.”

V obavě, že by se snad naši hostitelé mohli urazit, odváděla moje žena rychle pozornost jinam.

„Nemáte strach, že si ublíží?”

Začli vypočítávat boule,výrony, vymknutiny, naraženiny, nalomeniny, zlomeniny, tržné rány, bodné rány, otřesy mozku - banality jako odřeniny vynechávali. Pochopili jsme, proč je Severočeský kraj na prvním místě ve spotřebě sádry.

Stehů měl po těle Jiříček dvacet dva, a to mu byly čtyři roky. Hrdě je ukazoval.

A ještě má něco z indiánů, pomyslel jsem si.

Chápali jsme, že už ani nemají strach.

„Co strašného jsi prožila v těhotenství, žes porodila tohle dílo, které široko daleko nemá podobného?” ptal jsem účastně paní domu. Bezmocně pokrčila rameny.

„Za to může tohle město,” zvolal jsem v náhlém osvícení a ukázal rukou k oknu, „určitě vypustili tehdy nějaký zvláštní čmoud, který vás zasáhl, a tohle jsou následky…”

Chtěl jsem ukázat na následky, ale musel jsem je chvíli hledat. Následky seděly na skříni.


Další setkání s tímhle dítětem se uskutečnilo u jiných přátel. Bylo to v létě, setkání se odehrávalo na jejich rozlehlé zahradě a já jsem moc dobře chápal, proč dveře do domu zůstaly zamčené.

Stromy na té zahradě byly vzrostlé, plot ostrý a některým novopečeným matkám se z Jiříčkových kousků dělalo špatně. Ale bylo to tím, že měly s sebou svá první pracně vypiplaná mimina, zatímco Jiříčkova maminka už čekala třetí. Pro jistotu.

Netrvalo dlouho a mladý indián se přiběhl pochlubit svým nejnovějším kouskem. Tvář mu mizela pod mnoha praménky krve. Krev třísnila jeho oděv i krásně zelený sestřižený trávník, na nějž byli hostitelé obzvláště hrdi. Zatímco o přítomné ženy a domácího pána se pokoušely mdloby, Jiříčkova matka zkušeným hmatem setřela trochu červené tekutiny, olízla prst a nevzrušeně prohlásila:

„Je to dobrý - je to jen krev.”

Když pak uviděla vytřeštěné pohledy ostatních matek, dodala na vysvětlenou:

„No, víte vy, co to je, když si dítě vylije na hlavu tříkilovou plechovku červenýho emailu?”

Po chvíli hrobového ticha se ozvala jedna z matek:

„Snad se věkem trochu zklidní…”

Z jejího nejistého hlasu ale všichni poznali, že tomu sama nevěří. Ke zklidnění toho ďábla nedošlo nikdy.


S přibývajícími lety se Jíra stal studentem ctihodného Českého vysokého učení technického a přicházel s vynalézavějšími pohybovými aktivitami. Také přibýval na váze, neboť mu přibývalo kovu v těle. Po jednom obzvlášť vydařeném skoku z Karlova mostu do Vltavy mu vetkli do tělesné schránky několik šroubů. Ale přežil a vyhrál tím nějakou praštěnou sázku. Schody na strahovské studentské koleji, které jsme spolu s jeho tatíkem a stovkami dalších kolegů vyšlapali tisíckrát bez úhony, sjel po hlavě takovým způsobem, že mu lebku formovali kromě obligátních šroubů i drátem a kovovými destičkami.

Už jsem toho měl dost.

„Poslyš,” řekl jsem mu nevlídně po jeho posledním dobrodružství - když už zase vnímal, „platím nehorázné sumy na zdravotní pojištění. Doposud jsem se utěšoval tím, že v rámci solidarity pomáhám nemocným stařečkům. Ale teď vidím, že všechno vyžereš ty a stařečci utřou nos.”

Chabě protestoval, že nesmím všechno vidět přes peníze a že on zase pomáhá vzdělávání mediků. To jsem mu nemohl upřít. Jednoho dne přivedl primář k jeho lůžku chumel mediků.

„Tak, pánové, tomuto mladému muži provedeme lumbální punkci,” řekl laskavě a obrátil se s tázavým výrazem v tváři k bílým plášťům.

Ty vmžiku zezelenaly a některé se v hrůze vrhly pod postele pacientů. (Pro šťastlivce, které osud ušetřil poznání významu lumbální punkce, dodávám, že se jedná o napíchnutí páteřního kanálku injekční jehlou enormních rozměrů a odebrání míšní tekutiny. Celý vtip tkví v tom, že pokud se mistr tesař utne a napíchne nerv, může jeho oběť ochrnout.) Primář odchytil nejméně mrštného medika, vtiskl mu do ruky pracovní nástroj a postrčil ho k Jiříkovi, který v poloze ležícího střelce očekával ránu z milosti.

„Nic se neboj, Karlíku,” snažil se primář dodat odvahu žákovi, který se klepal jako ratlík, „hlavně pevnou ruku.”

I Jiřík se chystal povzbudit medika vtipnou průpovídkou, ale stačil sotva otevřít ústa, když jehla projela jeho tělem. Z úst se mu vydral jiný zvuk a Jiřík se soustředil na cvičné pohyby prstů na všech končetinách. Orosený medik přistoupil k další fázi náročného úkolu - začal natahovat míšní tekutinu do stříkačky.

„Proboha… ono to pění!” zavyl po chvíli zoufale.

To Jírovi připomnělo cosi důvěrně známého a káravým hlasem pravil ke svému trapiči:

„Ale Karlíku… to přece musíš pomalu a po nakloněným skle, aby ti nepěnilo…”

(prokráceno)

A po letech: Dítě neklidné - Jíra

Jiříkovu otci se sice před mnoha lety podařilo v Ústí nad Labem zplodit malého ďábla a jeho dvě sestry, pro něho samotného se však k naší velké lítosti ukázala kombinace vdechování státních jedů a soukromých startek jako zhoubná. Paradoxně se tak starý Jiří čerstvého vzduchu dočkal až v Roudnici - kde spí svůj věčný spánek na tamním hřbitově. My zbylí hoši a děvčata, co spolu kamarádíme, ho vždy okolo Mikuláše navštěvujeme a jako duchovní pozdrav mu pravidelně do nebes posíláme barevnou rachejtli. Když jsme to provedli poprvé, jedna z místních hřbitovních žen propadla panice a za vyrážení nesrozumitelných výkřiků prchla v dál.

Dítě neklidné se zřejmě nezklidní nikdy. Ačkoliv, pár pozitivních bodů na jeho cestě životem mu přiznat musím. Po mnoha, mnoha letech dostudoval Jíra České vysoké učení technické v Praze, a jeho matce tak spadl jeden balvan ze srdce. Pracoval chvíli u české firmy, pak u rakouské, znovu u české, chvíli u žádné, pak na volné noze… Kdyby neměl tolik železa v těle, mohl by připomínat motýla, přelétajícího z květu na květ.

Po všechna ta léta se ale pudově držel dívky, která jediná byla ochotná snášet všechny jeho vylomeniny. Jeho jsme všichni chápali, ale proč to podstupovala ona? Bylo nám to záhadou, ale mlčky jsme brali na vědomí, že chlapec zřejmě disponuje tak velkým přesvědčovacím prostředkem, kterému zkrátka zdravá žena neodolá.

Ve skutečnosti jeho Veronika patří k poměrně vzácnému druhu žen, které nemají rády ohebné mužíčky a dávají přednost tuhým chlapům. Patří k ženám, které když se v noci nedočkají manžela, vezmou trakař, dojedou do nejbližší hospody, smetou spícího ochlastu ze stolu a dovezou si ho domů. V tomto ohledu ji tedy její Jíra uspokojuje dostatečně. Abych však byl spravedlivý, uspokojuje ji i v jiných ohledech, neboť spolu přivedli na svět již třetího potomka.

Veronika si Jíru vyhlédla na jednom z těch koncertů, kde není slyšet vlastního slova a křepčící mládež ze sebe vydává litry potu. Její výběr byl tedy ryze pudový a připomínal tak přirozenou selekci mezi obyvateli džungle. Ovšem úspěch akce mě opravňuje na tomto místě dát radu všem těm ufňukaným intelektuálkám nemohoucím najít lodivoda do svého přístavu: zkuste dát jednou na svůj čich a místo úporného studia chlapcovy mozkové kapacity podlehněte feromonovému vábení!

Samozřejmě mluvím o prvotním výběru, neboť v průběhu let měla Veronika dostatek příležitostí si Jírovy kvality prověřit v praxi.

To ještě bydlel na strahovské koleji, když se jednou s kumpány chystali do hospody. Protože zásadně chodil s rukama v kapsách a s rozvázanými tkaničkami, na jednu si šlápl a spadl jako kláda na teracové schody. Narazil si kebuli a na čele mu naskočila boule; vrátil se na pokoj, sehnal někde půl lahve ferneta a jal se jím léčit. Ale boule rostla a oko natékalo a modralo, až vyděšení kamarádi zavolali záchranku. Zdravotníci mu přiložili flastr na rány a v sanitce mu sdělili, že v nemocnici ho jen ošetří a pošlou na záchytku. Tak jim před branou utekl. Z telefonní budky (mobily byly v nedohlednu) zavolal svému andělu Veronice. Ta vzala trakař…, dovezla ho k sobě domů, umyla a zprovoznila. Pak ho dovedla na Bulovku, kde ho ošetřili, zrentgenovali a pozvali na ráno na počítačovou tomografii. A tam mu zjistili, že má prasklou spodinu lebeční a že je zázrak, že mu nefičí na mozek. Pak mu trepanovali lebku a na půl roku mu mozkovnu sešroubovali šesti spojkami. Jíra ale týden po operaci statečně chodil do školy s hadičkami čouhajícími z hlavy; všichni ho litovali a on skládal jednu zkoušku za druhou.

Jíra studoval dlouho. Tak dlouho, že ho vyhnali z koleje a musel si najít podnájem. Což byl holý pokoj a záchod s umyvadlem někde v dáli na konci společné chodby. Pokud si přivydělával jen brigádami, nohy si po chodbě zbytečně neošoupával. Když ho však přijali do rakouské firmy, správně usoudil, že jeho dosavadní hygiena kapitalisty neoslní, a přestěhoval se k Veronice.

Další ránu jeho mladému životu zasadilo zjištění, že ve firmě se pracuje osm a půl hodiny. Denně, kromě víkendů. Vydržel tu hrůzu rok a následně se z ní musel půl roku léčit na podpoře v nezaměstnanosti. Popravdě však musím dodat, že hoch postupně dospěl - dnes jako soukromník pracuje deset hodin denně, soboty a neděle nevyjímaje.

Jednoho dne oznámil matičce, že s Veronikou čekají dítě. Matka, sice křesťanka do morku kosti, ale realistka, o svatbě ani nepípla. K jejímu úžasu jí však za měsíc v úterý přijeli mladí sdělit, že v pátek mají svatbu.

„Zjistili jsme, že veškeré papírování s dítětem je trochu jednodušší, když budeme oddáni,” prohlásili stručně.

Veronika ještě stačila budoucí tchyni varovat, že její syn se na svatbu chystá v odřených džínsech a černém tričku s hlavičkami sprosťáků ze seriálu Městečko South Park. Poté, co se matička vzpamatovala z šoku, jala se na divoký obřad psychicky připravovat svoji tchyni, potažmo Jírovu babičku - slušňačku a křesťanku z celé rodiny nejkovanější. Takže když obě dámy s obavami vstoupily do radnice a uzřely ženicha v černých svátečních džínách a bleděmodré kostkované košili s krátkým rukávem, padly na kolena, a přestože nebyly v chrámu Božím, děkovaly Pánu, že je uchránil ostudy.

Tak naše děti vychovávají nás, své rodiče. Za to, za co bychom jim měli naplácat zadek, jim ještě poděkujeme.

(zkráceno)


Ukázka - Děti neklidné - Jíra

Ukázka - Dítě vzorné - Julinka

Kde lze knihu koupit?

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.