Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

čtvrtek

Cortona - Lago Trasimeno - mladý Luca Signorelli


První byl na nohou Honza, kterého z postele vypudila jeho střeva. Ještě v polospánku vypálil na záchod a byl rád, že spí nahý - takovou rychlostí to z něho stříkalo. A protože do doby, než se vzbudili ostatní, stejnou trasu proběhl několikrát, bylo o jeho dnešním programu rozhodnuto. Nemínil se vzdálit od záchodu na víc jak na pět vteřin.

Na rozdíl od ostatních posnídal tabletku Endiaronu a čaj; zbytek společnosti si naplánoval výlet do Cortony a koupání v Trasimenském jezeru.

„Nemám tu s tebou zůstat?” ptala se ho starostlivě matka.

„Ne mami, určitě ne,” vyděsil se. „Určitě by to neprospělo tvý nervový soustavě… ani mý… Já budu stejně jenom ležet a spát. A čaj tu mám.”

A tak Marie uspořádala malé školení mužstva ještě před odjezdem, aby o ně nepřišel ani syn.

Cortona. Středověké město s 23 000 obyvately postavené na kopci ve výšce 495 metrů dominuje celému údolí řeky Chiana. Významné etruské centrum. V okolí pahorku byly odkryty etruské hroby a ještě dnes stojí části hradeb starých 2 500 let. Ve 12. a 13. století byla Cortona svobodným městem. Roku 1258 byla vypleněna vojáky z Arezza, ti co přežili, utekli. Vrátit se mohli až roku 1261. Roku 1409 přešla Cortona do vlastnictví neapolského krále Ladislava, ale po dvou letech převzala vládu Florencie.”

„Kdepak Florencie,” řekla Petra s despektem, ale pro jistotu česky, „ta musela urvat všechno…”

Cortona je od Lucignana vzdálená pouhých třicet kilometrů. Giuseppe vyjel po okresce z města, nadjel dálnici do Říma, pokračoval na Foiano della Chiana, za ním po mostě přes rychlostní silnici do Perugie a už před sebou uviděli město.

„Ale není na kopci, jak tvrdí tvůj průvodce,” hlesla nespokojeně Petra, „je uprostřed kopce. To je rozdíl.”

„Ach jo,” povzdechla si její matka, „kdyby tys byla tak akurátní i v jiných věcech…”

Projeli městečkem Camucia, za ním auto stoupalo vzhůru kopcem a po několika serpentinách se řidiči podařilo zaparkovat na kraji Cortony.



Cortona je šedá. Šedá je fasáda Palazzo Comunale na Piazza della Repubblica, šedé je kamenné venkovní schodiště před radnicí, šedé jsou kamenné desky, jimiž je město vydlážděno. A další jistota: v Cortoně není kousek vodorovné komunikace. Tak tomu bylo i v případě Via Guelfa, kterou se pomalu táhli k náměstí a s obavou sledovali oblohu. Neboť to je třetí… ne snad jistota, ale vysoká pravděpodobnost: ze tří vašich náhodných návštěv Cortony se vám dvakrát hrozivě zatáhne, až se okolí ztratí v šeru, a jednou zažijete bouřku. Naštěstí se mraky brzy rozehnaly a slunce jim připravilo další teplý den.



Došli na náměstí a před nimi… Ach bože, to nádherné schodiště!

„Oh God, what a beautiful staircase!” vzkřikla Petra při pohledu na široké venkovní schodiště vedoucí do prvního poschodí radnice, jak tomu bývalo ve středověku zvykem, a jehož se město na rozdíl od jiných nezbavilo. „Pojďme se posadit a kochat se!”

Jejím průvodcům to nedělalo problém, ostatně nebyli vůbec sami. Schodiště k posezení přímo vybízelo.

„Tak povídej,” vybídla Petra mladíka, který na ni vytřeštil oči.

„A co?”

„No přece o Cortoně, ne? Vždyť jsi Toskánec!”

„A ták… Není toho moc k povídání, jenom snad to, že Cortona je slavná díky malíři jménem Luca Signorelli. Některé jeho práce jsou zde v muzeu, ale ty nejvýznamnější jsou v Orvietu a třeba v klášteru Monte Oliveto Magiore, kam se snad podíváme. O malíři se tvrdí, že byl mistr nahých postav a že se je učil poznávat na hřbitově.”

„No tohle,” vydechla Petra, „von na hřbitově svlékal mrtvoly…”

„Asi se mu ta praxe vyplatila, protože se o něm povídá, že když mu zabili syna, svlékl ho, namaloval si ho a později použil na fresce v Orvietu jako Krista sundaného z kříže.”

„No tohle…”

Petra se nemohla vzpamatovat z posledních Giuseppových slov. Byl to pro ni nejsilnější zážitek z Cortony.

Prošli městečko křížem krážem, nahoru i dolů po schodech, po širokých stupních, po šikmé ploše a nakonec přehlíželi krajinu z terasy na Piazza Garibaldi - širokou plošinu řeky Chiana s políčky hnědými zoranou zeminou i zelenými travou a nezralým obilím, vytvářejícími v údolí obrovskou nepravidelnou šachovnici, roztroušené usedlosti a vesničky a konečně Lago Trasimeno, jezero, vykukující za pahorky nad vesnicí Tuoro sul Trasimeno. Někde v dálce se v mlžném oparu dala tušit hora Monte Amiata.

„Už se těším na koupání v jezeře,” řekla Petra.


Honza byl zpátky v posteli hned, jakmile spolkl prášek. A než za výpravou zaklaply dveře, už dávno zase spal. Jeho zažívací trakt usoudil, že ho už prohnal dost a dal mu pokoj. Až za několik hodin ho vzbudil hlad a chvíli přemýšlel, co by snědl. Nakonec zůstal u prověřených rad matky: na stole v kuchyni měl připravené dietní suchary, které Marie vezla z domova, a později si měl vidličkou rozmačkat a rozšlehat banán. Takže začal se suchary a čajem a čekal, co to s ním udělá. K jeho velké radosti to s ním neudělalo nic.

Vrátil se do ložnice a otevřel dřevěné okenice. Do místnosti vtrhly sluneční paprsky. Co budu dělat? přemítal. Na stole objevil průvodce po Toskánsku; vzal si ho do postele, chvíli si v něm četl, ale brzy ho odložil. Mohl bych poslat esemesku Petrovi, napadlo ho. Jo, bezva: dneska seru pro změnu doma. A von bude všude vyprávět, že jsem se Toskánskem prosral… Bože, to je nuda…

Vstal, vyhrabal z tašky přehrávač, oblékl si trenýrky a šel si sednout na balkon. Hodil nohy na stoličku před sebou, do uší strčil sluchátka, zapnul přehrávač a shlížel na krajinu. Tak jo… nuda v Toskánsku.


Giuseppe se obou dam na nic neptal, a protože bylo poledne, odjeli do Castiglione del Lago a skončili na malém parkovišti přímo pod opevněním historického centra. Restauraci podle svého gusta si vybral na internetu již včera, a tak vedl ženy neomylně ulicí Corso Vittorio Emanuele až k Ristorante l'Acquario, vyhlášené specialitami z raků. Na rozdíl od Honzy pojedli excelentně.

Historický střed města má tvar protáhlé ležaté nuly, která kopíruje mys vybíhající do jezera. Návštěvníku, procházejícímu po hlavní ulici, se tak v příčných uličkách nabízejí pohledy na hladinu jezera i na svažité široké břehy pod hradbami s dlouhými sady olivovníků. Prošli městečkem až na konec do polorozpadlé pevnosti, kde si dopřáli pohled na Lago Trasimeno.


Castiglione del Lago a pohled na Lago Trasimeno


Jezero je svou rozlohou 128 km2 a průměrem téměř 50 km největší ve střední Itálii. Maximální hloubka je sedm metrů. Ze tří ostrovů je obydlená pouze Isola Maggiore, která je s třemi obcemi spojena lodní dopravou. Isola Minore je neobydlená a Isola Polvese byla vyhlášena přírodní rezervací.

„Tamhle tudy jste jeli do Assisi,” máchl Giuseppe rukou na sever, kde se nad širokým plochým břehem zdvihal souvislý pás kopců.

„Ano,” ožila Petra, „tam jsem poprvé uviděla jezero a chtělo se mi koupat. Ostatně, stejně jako teď. Pojďme na pláž!”

Marie na rozdíl od dcery po koupání netoužila. Ale nad písčitou pláží byl pruh trávy a dlouhá promenáda s lavičkami chráněnými stromy. Na jedné lavičce se uvelebila a vychutnávala si uklidňující pohled na vodní hladinu s ostrůvky, zatímco mladí se svlékli do plavek a okamžitě se vrhli do vody. Tedy vrhli… Do Trasimenského jezera se nelze vrhnout.

„Půjdeme ještě dlouho?” optala se Petra po delší chůzi Giuseppa. „Za chvíli budeme v polovině.”

„Já nevím,” smál se. „Byl jsem tu jen jednou a už si to moc nepamatuju. Ale mám dojem, že tu bylo víc vody.”

„Kdepak… To se ti zdálo, protožes byl malý, víš? Sakra!” zaklela náhle a naštvaně se zastavila. „Že celou dobu šlapu v bahně, jsem překousla. Ale teď se mi tu ke všemu kolem nohou motají rostliny!”

„Tak plav,” poradil jí.

„Jo, a odřu si břicho,” zabručela, ale váhavě se položila na hladinu.

Spíš kozy, pomyslel si Ital a vydal se za ní.

Koupání v jezeru mělo daleko k dokonalosti. Díky malé hloubce byla voda sice teplá, ale poměrně kalná. Víc času tak trávili na pláži s míčem, s nímž si občas házeli, občas pinkali a občas do něho kopali. Petra pohlížela na italského chlapce s čím dál větším zájmem.

Hm… nevypadá špatně… Postava pěkná… určitě chodí do posilovny, kde jinde by vzal tak vypracovaný prsa a břicho… nohy nečitelný… v plavkách slušná výbava… Kruci, měla bych ho vyzkoušet, jestli je k čemu… a vono by se ještě ukázalo, komu uschne, blbečku…

Asi netřeba dodávat, komu bylo sdělení na konci úvah adresováno. A myšlenka, že to bratříčkovi v tomto pomyslném souboji natrhne, se jí zamlouvala čím dál víc.

Od té doby začala Petra na svém nápadu cílevědomě pracovat. Procházela se v bikinách kolem mladíka, pinkala si s ním míčem, přičemž rozpohybovala bujné poprsí, až mládenec vršil jednu chybu na druhou, ale Petra se jen smála a ráda se shýbala pro míč, neboť Peppe jí tak mohl snadno pohlédnout až do žaludku.

Dělal to s chutí, byť mu výstražně bušilo v mozku: jsem blbý Ital… jsem pro ni jen blbý Ital… KUŠUJ! okřikl se rázně. Jsem prostě Ital. Ital, který si chce píchnout… A blbý budu až tehdy, když to nedokážu.

Marie občas zvedla oči od rozevřené knihy na kolenou a pozorovala skotačící dvojici. Její zkušené oko rozpoznávalo počínající erotické náznaky a posléze i ty pokročilé, to postupně narůstající sexuální pnutí mezi ženou a mužem… ach bože, jak jsme takhle kdysi blbli s Frantou… jak jsem mu třepala balónama před očima… stejně jako se předvádí má dcera tamhle u vody… a jak jsem ho rozhicovala, až to nevydržel a sklátil mě za tou boudou… Povzdechla si. Jak se to všechno opakuje a nezáleží na století, na národnosti, barvě pleti… Jenom muž a žena… Vytrhla se ze snění a stala se matkou: A jak asi skončí tohle? Přepadl ji strach z odpovědi a radši se opět dala do čtení.


Poslouchání hudby Honzovi dlouho nevydrželo. Za chvíli nevěděl, jak si na židli sednout, aby ho netlačila. Vrtěl se, poposedával, nakonec se zvedl a šel do domu. Sešel dolů do haly, chvíli přehraboval mapy a prospekty na stolku, až konečně dostal nápad, jak smysluplně využít čas. Došel nahoru pro deku, v koupelně popadl olej na opalování a vyšel ven. Obhlížel terén, aby nebyl na očích kolemjdoucím, a tak se dostal až za dům, na plácek s trávníkem, který byl od polí krytý živým plotem. Položil deku na trávník, ještě jednou pohledem zkontroloval okolí, shodil trenýrky a natřel se olejem. Pak si lehl a blaženě vystavil tělo slunečním paprskům. I kdyby to na mě přišlo bleskově, napadlo ho spokojeně, tak to pustím tady na místě. Jako to dobytče. Ale naštěstí se chmurný scénář nenaplnil. Břicho už mu dalo pokoj.


Bílý bavorák zastavil u domu a vzápětí se ozvalo bouchání dveří. To už je tolik hodin? pomyslel si Honza a líně se začal zvedat z deky. Natáhl si trenýrky, zboural ležení a vydal se vstříc cestovatelům.

„Ahoj, ty moje umučení,” vrhla se k němu matka, sotva se vynořil, „co dělá tvůj zdravotní stav?”

„Dobrý,” zahlásil, „co jste odjeli, jsem nebyl.”

„To je fajn,” oddechla si. „Tak to byla jen nějaká… lokální porucha. Měla jsem strach, aby to nebyla těžší viróza nebo něco ještě horšího.”

Vzala ho láskyplně kolem ramen a vedla si ho do domu. Uklízení cestovatelských propriet nechala na ostatních a sama se dala do přípravy něčeho studeného k snědku. Postupně se u stolu shromáždili všichni. Jen Petra vyšla na chvíli s mobilem na chodbu, aby tatínkovi přiblížila jejich dnešní den: zážitky od jezera, ale především z Cortony. Po návratu si sedla ke stolu a s rozzářenýma očima se dívala na bratra.

„A teď ti musím říct, co jsem měla v tý báječný restauraci k obědu. To víš, pan hrabě,” poplácala Itala důvěrně po paži, „není žádný škrt!”

Giuseppe pozoroval se zájmem, jak si vyndává popsaný lístek z batůžku, a přestože mluvila česky, začínalo mu docházet, že se rozhodla bratra pořádně vytočit.

„Já jsem si to všechno napsala, protože tě mám ráda, a kdybych ti to říkala česky, tak by to určitě tvý vnitřnosti nevydržely a ty by ses z toho posral,” řekla sladce.

„Petruš, co ten slovník?” zasáhla matka.

„Tak poslouchej: nejdřív to byla BRUSCHETTA AL POMODORO, jen tak na rozjezd, víš… pak přišla MINESTRONE RUSTICO a CANNELLONI CON RICOTTA E SPINACI AL POMODORO. No a potom… CAVIALE DEL TRASIMENO CON PANE TOSTATO E CREMA DEI COLLI, GAMBERI DI LAGO CON PORRI E MANDORLE… a potom ROTOLINI DI PERSICO CON GAMBERI DI LAGO E FAGIOLINA… Jo, a nakonec GELATO… Takový hody jsem ještě nezažila! Je to miláček, hrabě,” usmála se na něho a Giuseppe jí úsměv opětoval. Pěkná zmije, pomyslel si přitom, takhle ho dráždit, posránka. No, ženská…

„S takovou zátěží jsi musela jít ke dnu, sotvas vlezla do vody,” ucedil Honza kysele, „divím se, že ses neutopila.”

„Prosím tě, snad bys jí to nezbaštil,” ozvala se od přípravy večeře matka. „Co ti tu vyjmenovala, jsme měli všichni dohromady. Ale bylo to dobré, všechna čest. A neboj, určitě si to ještě vynahradíš.”

„Ty abys milánka hned nechránila,” zamračila se Petra, ale hned se otřepala. „A co dobrého jsi tady papal ty, milánku?” zeptala se sladce.

Nejradši by po ní skočil a řádně ji přiškrtil, ale všiml si, že je Ital se zájmem pozoruje. Jistě tuší, o čem je řeč. Sáhl pro slovník a chvíli v něm listoval.

„Náhodou… já jsem si užíval taky… Tak jsem měl nejdřív biscotto dietetico… potom banana sbatere… sbateroni… a jako zákusek… tč nero. Magnifico!”

Giuseppa tím rozesmál.


Po večeři se Marie obrátila na dceru.

„Anis nám neřekla, co táta?”

„Nic, je dobrej,” mávla rukou. „Už se cítí líp.”

Marii to ale nestačilo.

„Jsem jako na trní. Už jsem se rozhodla - zítra za ním zajedu. Musím vidět na vlastní oči, jak to s ním vypadá. A měla jsem to udělat už dřív.”

„Ale jdi ty, nic si nevyčítej,” utěšoval ji Honza, „vždyť si to zakázal. Zítra tě hodím do Arezza na vlak, chceš? Nebo počkej… zavezu tě do Florencie!”

„Ne, ne,” zavrtěla matka rozhodně hlavou. „Jen do Arezza. A můžeš si aspoň udělat tentýž program jako my dnes. A navečer mě vyzvedneš, ano?”

„Jasně, mami…”


František už měl v sobě nemocniční večeři a přemýšlel, jestli se dnes ozve telefon ještě před usnutím, když se jeho mobil rozdrnčel.

„Zdravím tě, dceruško… tak jakpak… já? Děkuju, už je to zas o chlup lepší, nedělejte si starosti. A co vy? Lago Trasimeno nic moc? A co Cortona? No jasně… Ale ano, něco o tom vím… Jako přípravu před cestou jsem si doma četl Vasariho, víš? Nevíš, to je mi jasný… Giorgio Vasari napsal v půli 16. století ve dvou knihách Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, tak si na Lucu Signorelliho pamatuju… ale matně… hodně matně… A co ten kluk talijánskej? Dobrej? Tak to jsem rád… hlavně, že není takovej poděs jako jeho tatík… Tak je hezky pozdravuj a zase mi dej vědět, ať se mi má vo čem zdát… Co? Co naposled? Jo vidíš… mělas pravdu - v Sieně jsem to přežil. Ale zmlátili mě pořádně. Dnes? No uvidíme…”


„Franco,” třepala se chlapecká dlaň před Františkovýma očima v létě roku 1489, „no tak, vzpamatuj se Francesco,” doplňoval posunky veselý chlapecký hlas. „Seš zamilovanej nebo co?”

Jako mnoho dalších mladíků seděli spolu vpodvečer na rozložitých schodech vedoucích k Palazzo Comunale v nevýznamném toskánském městečku Cortona. František a Luca. Oběma osmnáct let, tvořili na první pohled nerozlučnou dvojici.

„Já ne,” odpověděl František, „já opravdu ne, ale zdá se mi… že někdo mezi námi zamilovanej je. Kdopak asi, nevíš?” obrátil se s nevinnou tváří k příteli.

Ten se zatvářil rozpačitě.

„Poslyš,” snažil se odvést řeč jinam, „všim sis, jak nemožně dnes vypadal Carlo? Jako papoušek…”

„Ále, neodváděj řeč,” smál se František a lehce šťouchl rukou do kamaráda, „jen se přiznej - která je to?”

„Zveličuješ,” řekl Luca, „a vymýšlíš si.”

„Ne, jenom mám oči. Chováš se jinak. Neříkáš mi všechno jako dřív. Máš na mě míň času. Fintíš se. Dokonce se voníš. To asi nebude kvůli mně, co?”

Luca na chvíli zavřel oči. Věděl, že k rozmluvě na toto téma jednou muselo dojít, ale z duše si ji nepřál. Podvědomě tušil, že se něco v jeho životě změní, a skrytě doufal, že ta změna negativně neovlivní jeho přátelství s Františkem. Zároveň jakýmsi šestým smyslem cítil, že k tomu dojde.

„Jo, máš pravdu,” řekl rozmrzele, protože ho přítel odhalil. „Jo, jsem zamilovanej,” prohlásil ještě trochu dopáleně, ale nevydržel to a dychtivým rozpáleným tónem dodal: „Ty vole, poprvé v životě opravdu miluju!”

„No tak ven s tím - kterou?”

„To ti zatím nemůžu říct. Je to… trochu komplikovaný.”

„Jen se proboha nedělej zajímavým,” řekl František jízlivě, „mě se bát nemusíš. Já ti ji nevodloudím ani nesvedu. Mě zatím holky moc neberou.”

Luca chytil Františka za košili.

„Ty mě neštvi,” zahulákal, „já se nedělám zajímavým… a ty se do mě neser!”

„Tak ty takhle,” vzplála ve Františkovi jižní krev, „pán chce dostat za vyučenou!”

Popadl Lucu kolem ramen, a protože byl silnější, jedním hmatem ho složil na záda na schodiště. Poté ho hbitě zalehl vlastním tělem a držel mu obě ruce rozpažené.

„Tak zazpívej,” vybídl ho.

„Polib si prdel,” opáčil Luca.

František se dostal kolenem pravé nohy do rozkroku kamaráda a přitlačil.

„Jau,” zařval Luca. Ze všech svých sil se vzepjal a shodil překvapeného Františka ze sebe. František se skutálel o několik schodů níž.

„Seš kretén,” zavolal za ním Luca a utekl z náměstí.


Františka mrzel způsob, jakým se s přítelem rozešli. Zlobil se především sám na sebe. Večer to nevydržel a vydal se za Lucou domů. Zabušil klepadlem u domovních vrat a v duchu si přál, aby nepadl do rukou slovutnému malíři Lucovi Signorellimu, shodou okolností otci jeho přítele. Když si nejvíc přejeme, aby se něco nestalo, stane se to. Vrata otevřel mistr sám.

„Á, jeden pán z flákačů,” přivítal Františka tónem, jenž měl daleko k laskavosti, „kdepak máš svého kumpána, potažmo mého syna?”

„To nevím,” vyhrknul František překvapeně, „myslel jsem, že je doma.”

„Není,” nakvašeně odvětil malíř, „prchnul od svých povinností už časně odpoledne a dosud se nevrátil. Nepochybně ho sám brzy objevíš v některé z vašich oblíbených špeluněk. Až se tak stane, vyřiď mu laskavě, aby se ve svém zájmu co nejrychleji u mne přihlásil.”

Vystrčil mladíka ze dveří a zavřel za ním.

František si rychle vytvořil plán trasy - hospod v Cortoně zase nebylo tolik - a vydal se hledat přítele. Už při třetí zastávce byl úspěšný. Luca seděl u malého stolku sám, skloněný nad papírem, na který cosi psal. Když si František přisedl, jen mlčky zvedl hlavu a vzápětí se zase věnoval své činnosti.

„Promiň, Luco,” řekl František, „mrzí mě to…”

Luca jen beze slov pokýval hlavou a psal dál.

„Samozřejmě mi nemusíš nic říkat,” pokračoval František, „jen jsem si myslel, že po všech těch letech, co se známe, si můžeme důvěřovat. Já přeci nepůjdu vytrubovat do světa, že chodíš s Lucií nebo Simonou…”

„Kdyby to byla Lucie nebo Simona,” skočil mu do řeči Luca, „klidně to trub, kam chceš.” Ale je to jiná kategorie a já tě do toho nechci zatahovat.”

František zpozorněl. Začal se v myšlenkách probírat jinými kategoriemi svých spoluobčanů. Luca ho pokradmu pozoroval. Náhle Františka něco napadlo a obrátil se na přítele.

„Poslyš,” řekl s těžko skrývanou obavou v hlase, „nelezeš náhodou do zelí křivákovi Francovi?”

Pohled do přítelovy tváře mu prozradil odpověď. František zaúpěl.

„Ty blázne bláznivá, proč? Proč ses ty, chytrej kluk, rozhodl spáchat takovou kravinu? Odloudit holku největšímu grázlovi v Cortoně? Vždyť tě zabije!”

„Moc to dramatizuješ,” řekl Luca trochu nervózně.

„Luco, dobře víš, že seš nejhezčí kluk v Cortoně. Dokonce se říká, že si tě tvůj fotr nejdřív namaloval a potom si tě vypíchal podle toho obrazu. Ty přece můžeš mít každou holku, na kterou ukážeš! Tak proč zrovna tuhle!”

„To nemůžeš ovlivnit. Přijde to, ani nevíš jak. Pak zjistíš, že tvůj cit je opětován…”

„Tak vás zabije voba… nebo tě Agáta sprostě tahá za nos.”

„Takhle o ní nemluv!” rozohnil se Luca.

„Nečerti se zas,” řekl František smířlivě, „jestli dovolíš, taky ji trochu znám. Nezlob se na mě, ale není to holka pro tebe. Žije v jiný společnosti, vyznává jiný hodnoty. Možná jí trochu lichotí, že si jí všimnul takový člověk, jako seš ty… ale to je všechno. Prosím tě, dej vod ní ruce pryč, dokud seš zdravej!”

Luca zakroutil odmítavě hlavou.

„Už to nejde. Je to příliš daleko. Několikrát jsme se setkali a bylo to krásný. A dnes v noci… dnes v noci to bude nejkrásnější…” řekl tiše a srdce mu bušilo.

František zbledl.

„Luco, zapřísahám tě při našem dlouhým přátelství - nechoď nikam! Nepřežiješ to. Já to vím. Já to opravdu vím!”

Luca se náhle zasmál.

„Odkdy seš vědma? Odkdy předpovídáš budoucnost?”

Ale František se nepousmál.

Dál seděli u stolu a mlčeli. Pak si musel František odskočit, a když se vrátil, jeho přítel byl pryč. Přišli další hosti, bavili se s Františkem, ale ten byl neustále myšlenkami u svého přítele. Srdce se mu svíralo čím dál víc. Pozdě v noci se rozloučil se společností a vydal se k domovu. Přede dveřmi však zaváhal a znovu se vrátil do uliček Cortony. Šel a nevěděl kam. Ale cítil neštěstí a nemohl domů. Procházel temnými úzkými uličkami, klopýtal po hrbolaté kamenné dlažbě. Až jednou klopýtl o něco měkkého. Šmátral po zemi a nahmatal tělo. V hrůze se vztyčil. Přiblížil ruce k očím a zahlédl na nich krev.

„Luco,” zašeptal a sesunul se na kolena. Rukama pátral po bezvládném tělu, až se dostal k ramenům. Uchopil tělo pod pažemi a táhl ho uličkou na nedalekou křižovatku, spoře osvětlenou blikající loučí. Zadýchán položil tělo na dlažbu a zadíval se na ně. Uviděl bledý obličej svého přítele. Bílá košile byla roztrhaná a černala se zaschlou krví. Luca měl v hrudi několik bodných ran a nedýchal. František se sesul na dlažbu a uchopil do rukou hlavu přítele.

„Proč jsi mě neposlech?” naříkal potichu a z očí mu tekly slzy, „proč jsi mě neposlech? Ty mezku, ty blázne, proč jsi vode mě zdrhnul pro smrt? Dyť sem ti to říkal! Pročs mi nevěřil? Co si tu teď počnu, bez tebe? Pročs mě nechal v tom hnusným světě samotnýho?” drmolil František a hladil stále obličej kamaráda, jehož hlava spočívala ve Františkově klínu. Brzy mu došla slova, ale o to víc se mu z očí řinuly slzy a z jeho hrdla vzlyky. Seděl na kamenné dlažbě s mrtvým druhem v náručí a kolem něho se v troskách kácel jeho mladý svět.

Když se vyplakal, vzal kamarádovo tělo do náručí a vydal se na těžkou cestu k jeho domovu. Přestože byl silnější tělesné konstrukce než Luca, zanedlouho mu tělo v náručí ztěžklo a František musel čas od času odpočívat. Cesta se mu zdála nekonečná, ale přesto, když se ocitl přede dveřmi malířova domu, se zarazil. V tu chvíli by nejraději celou trasu absolvoval znovu. Položil tělo na zem, chvíli se vydýchal a pak začal bouchat klepadlem do dveří. Po drahné době se ozvaly šouravé kroky a hrubý hlas správce domu:

„Kdo je tam?”

„To jsem já, Francesco,” odpověděl František zlomeným hlasem, „nesu…”

„Co nám neseš v tuhle nekřesťanskou dobu, ty nevycválaný pacholku,” láteřil správce.

„Lucu,” vyrazil ze sebe František z posledních sil.

Dveře se otevřely.

„Pro Kristovy rány,” vydechl správce při pohledu na bezvládné tělo syna svého chlebodárce.

František znovu uchopil tělo kamaráda a pomalu následoval správce, jenž mu svítil loučí, do jídelny v přízemí. Tam položil Lucu na velký dubový jídelní stůl a sedl si k němu. Správce zmizel. Netrvalo dlouho a ozvalo se dupání na schodech. Do místnosti se bez dechu vřítil Luca Signorelli starší. Vrhnul se k synovi, vzal do rukou jeho hlavu, pak se dotýkal jeho bezvládného těla, jako by mu chtěl do něj vrátit život. Jeho tvář vypadala v blikotajícím světle loučí a svíček nepříčetně, ale jeho oči byly suché. Jako šílenec se stále dotýkal těla, jako by nechtěl vynechat ani jeden kus, jako by to bylo důležité pro jeho paměť.

František se neodvažoval pohnout.

Po chvíli malíř poklekl a dlouho, předlouho se modlil. Potom se pokusil vzít Lucovo tělo do rukou, ale ty se mu třásly a hrozilo, že tělo se zřítí na podlahu. František se vymrštil, zachytil tělo a uchopil je sám, neboť v tom už měl praxi. Signorelli mu pokynul a vyšel z místnosti ven. František vláčel tělo do předsíně, ale tam se k němu naštěstí připojil správce a oba dopravili společnými silami tělo po schodech do patra, kde měl malíř ateliér. Ten už připravil stůl, na který oba muži položili vychladlé tělo mladého muže. Správce se vzdálil, ale Františkovi ztěžkly nohy, cítil, že nemůže odejít, chtěl oddálit tu chvíli, kdy uvidí přítele naposled. Pro malíře neexistoval.

Malíř ve svých věcech našel veliké napjaté plátno a upnul ho do stojanu. Pak si připravil paletu, štětce a barvy. S kamennou tváří přišel k synovi a začal z něho stahovat svršky. Nejprve krví zbrocenou košili, pak kalhoty a spodky. Práce mu šla pomalu, protože tělo již bylo částečně ztuhlé, ale malíř nepospíchal. Omyl Lucova podrásaná prsa a natočil tělo, aby na ně od plátna dobře viděl. Dlouho se pohledem vpíjel do každého centimetru synova těla než se dal do práce.

František bez dechu pozoroval počínání otce, a když malíř začal pracovat, obrátil pozornost k tělu kamaráda. Uvědomil si, že přestože spolu strávili tolik chvil, nikdy neměl příležitost vidět Lucu zcela nahého. Luca byl stydlivý. Svou stydlivost zakrýval silnými slovy, jako ostatní jeho vrstevníci, ale na rozdíl od většiny z nich se před svým okolím neodhaloval.

„A proč ne,” šeptal mu František s pohledem upřeným do jeho rozkroku, „vždyť ses neměl za co stydět, ty blázne!”

František v místnosti viděl jenom Lucu, okolí nevnímal. Taky otec-malíř viděl jen svého syna. Soustředil se na svou práci, neboť dobře věděl, že tělo brzy zmizí z tohoto světa, zatímco v obraze s ním syn zůstane až do jeho posledních chvil. Dlouho šeptal František svůj nešťastný monolog směrem k přítelovu tělu, než zmožen událostmi usnul. Dlouho pracoval malíř na obraze. Soustředěně, bez jediné prolité slzy.

Když se František po mnoha hodinách probudil, slunce proudilo do místnosti všemi otvory. Ateliér byl prázdný a v celém domě bylo ticho. František se rozhlédl po místnosti. Byl v ní sám. Jen proti němu, na velikém plátně upnutém do malířského stojanu, mu do očí hleděl jeho nahý přítel Luca.


Pozdě v noci se oba mladíci ukládali k spánku.

„Old man,” řekl téměř rozechvěle Peppe, „ta Petra je ale kus… Pozoroval jsem ji u jezera a hrozně mě rajcovala. Nemůžu ji pustit z hlavy… Mám obavu, že dneska neusnu… vzrušený…”

„Jen si zvykej,” odpověděl mu Honza nemilosrdně. „So I fall asleep every day.”

Peppe se zasmál.

„Protože spíš nahý,” vysvětlil mu. „Kdybys měl trenýrky jako já, tak by tě to tak…”

Honza ho nenechal domluvit.

„To bych musel mít suspenzor ze železa,” vzdychl nešťastně. „A ještě by mi museli svázat ruce za zády!”


1: pátek - sobota - neděle
Praha - dálnice za Florencii - Florencie - Lucignano

10: čtvrtek
Cortona - Lago Trasimeno - mladý Luca Signorelli

20: úterý
Montalcino - Florencie nemocnice

30: Neděle
Odjezd z Florencie - Praha, příjezd Františka - Giuseppe a průzkum hospod

Kde lze knihu koupit? NIKDE

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.