Úvod Novinky Audio Povídky z blogu Nezoufejte - děti Nezoufejte - rodina Říkali mi šulíne Strašné pověsti české Pohádky hambaté Neskákejte z okna Nezoufejte - po letech Všechno mělo být jinak Toskánské peklo i ráj Nebojme se tchyně Nebojme se mobilů Nebojme se dětí Cesta a Obnova Postřehy Návštěvní kniha Návštěvníků: 25774 / 1 |
Dušičkový IMám rád hřbitov. Vím, že to zní trochu morbidně, ale opravdu nejsem žádný spalovač mrtvol. Mám rád lesní hřbitov v Hradci Králové, do jehož země jsme před mnoha desítkami let vložili popel mého tatíka, pak dědečka, babičky a nakonec i mé matky. Protože projdete jeho bránou a ocitnete se v lese. Koruny mohutných borovic shlížejí z výšky na vaše hlavy, na cestičkách klopýtáte po jejich kořenech, sem tam na vás jukne nějaká houba nebo lesní jahoda. Samozřejmě je nikdo nesbírá, protože… protože nějak patří „těm druhým“. Těm, co už nejsou, zatímco my jsme. A na lesní plody můžeme vyrazit jinam. Lesní hřbitov je naštěstí na hony vzdálený těm hřbitovům, které připomínají panelákové sídliště, kde duchovno je tak vzdálené… no, jako na tom sídlišti. Tady nenajdete honosné náhrobky, naopak prosté hrobečky nesměle vykukují z lesní půdy, obklopené zelení. Tenhle hřbitov je inspirativní. Sednete si na úzkou dřevěnou lavičku, nad hlavou vám jemně šumí koruny stromů a vy si můžete povídat s nebožtíkem. Tedy – je to jednostranné: vy mu konečně vyprávíte to, co jste nestihla, když on si tak neodpovědně rychle umřel. Blížily se Dušičky a má starostlivá žena opatřila misku krásných žlutých chryzantém. Hrdě to ohlásila švagrové, která se jako domorodka o hrob stará po celý rok, ale ta její nadšení trochu zchladila. „Holka, není to nejlepší nápad… Sežerou to srnky.“ „No, přece to teď nevyhodím,“ rozpačitě se obrátila manželka na mě. „To rozhodně ne,“ upokojil jsem ji, „dáme kytky tam, kam patří. Stejně to všechno děláme jen kvůli svému svědomí… Těm popelům v zemi je to jedno.“ A tak jsme jednoho pošmourného dne nakráčeli na hřbitov, oprášili hrob, naaranžovali misku s květinami, věnovali tichou vzpomínku nebožtíkům… a vydali se na zpáteční cestu k autu. Nešli jsme dlouho, když jsem zaostřil zrak doleva a překvapeně zastavil manželku. Na souběžné cestě kousek od nás, jen v protisměru – evidentně k našemu hrobu – pomalu nevzrušeně kráčely dvě srnky. „Tak se na ně podívej,“ řekl jsem udiveně, „ty potvory čekaly, až jim naaranžujeme oběd.“ Nemohli jsme se na ně hněvat, neboť všechno bylo podle přírodního řádu. Nebožtíkům v hrobech už bylo dávno všechno fuk, my živí jsme ukojili své svědomí a srnky svůj žaludek. Kde jinde než v lese by si měl člověk tyhle souvislosti uvědomit? |
Jazykový Výchovný Nostalgický Štrúdlový Dušičkový II Dušičkový I |