Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

1: Smůla, hochu… jedno varle

ÚVOD

„Nemůžete být všichni dokonalí,” zabrblal Bůh a posadil se ke stolu s ruletou. „Tak, kde jsme skončili?”

Svatý Petr se zadíval do svých papírů.

„Kratší noha… ta už byla, jedno oko taky, hluchota… Tady: jedno varle.”

„Tak to roztoč!” rozkázal Bůh. „A koukej, ať to nepadne na holku!”

Svatý Petr roztočil ruletu a Bůh vhodil kuličku. Kulička dováděla a nadskakovala, až nakonec zpomalila a překulila se na číslo 15 698.

„Marek Hůlka z Týniště,” zahlásil Svatý Petr.

„Tak máš jen jedno, no…” zabručel Bůh, „i s tím si s holkama užiješ… Ostatně, zdá se že už chcete jenom souložit a vyrábět spermie ani nepotřebujete… Co máme dál?”

Kumpán mu to nahlásil a znovu roztočil ruletu. Božská kulička skákala radostí ještě o něco déle, až se uvelebila na čísle 15 698.

„Marek Hůlka…” Svatý Petr zrozpačitěl. „To je divný…”

„To není divný,” řekl přísně Bůh, „to je špatný! Dáváme po jednom. Ať už se to neopakuje! Roztoč to pořádně!”

„A ty to konečně pořádně hoď,” zabrblal si pod vousy děda.

„Já tě slyším!” zahřímal Bůh a když se dozvěděl, o jaké postižení se hraje tentokrát, mrsknul kuličkou ještě razantněji.

Seděli oba u stolu a kroutili hlavami notně dlouho než se kulička usadila.

„Nic mi neříkej!” zařval Bůh. „Jedno číslo si umím zapamatovat. Jak to točíš, nemehlo?”

„A jak ty házíš?” bránil se druhý stařec.

„To je hrozný, tohleto… Okamžitě to číslo zalep, než toho kluka zničíme úplně!” hřímal Bůh a z očí mu lítaly blesky. „Tedy, to setkání s ním jednou u Nebeský brány ti nezávidím,” zahrozil pomstychtivě božským ukazováčkem, „ten ti to spočítá! A já mu hned odpustím… Co teď s ním?” poškrábal se rozpačitě ve vousech. „Jak jen to… To přece nemůžu takhle nechat… Už vím! Bude z něho kus krásnýho chlapa! Aspoň o něho bude zájem a nebude přemýšlet… jak jsme ho společně doničili. Tak pokračujeme! A každé číslo hned zalepíš, rozumíš?”

„Však von ti to kluk taky nedaruje,” zabrblal si Svatý Petr pro sebe a znovu roztočil osudí.

Uprostřed noci se náhle Marek posadil na posteli.

„To ste to nemohli zalepit hned po tý jedný kouli, pazdráti hnusný? To vám nestačilo? To ste toho na mě museli navalit tolik, dědci senilní?” zahrozil nebesům a padl zase zpátky na záda.

Možná pod dojmem tohoto snu, ale zcela jistě pod tíhou reality, se pak jeho celoživotní poměr k Bohu dal s mírnou nadsázkou nazvat jako… ROZPORUPLNÝ.


MAREK


„Tati, kolik má vlastně normální mužskej koulí?”

Aniž to tušil, odstartoval touto otázkou pětiletý kluk sérii trablů, které mu osud postupně přichystal a s nimiž se potýkal celý život. Otázku položil nepřipravenému tátovi Marek při večeři. Otec Václav (29) vrhnul krátký pohled na maminku a dlouze si povzdechl. Dávno věděl, že jednou k nepříjemnému dotazu dojde, ale jako normální chlap doufal, že se to vyřeší bez jeho účasti.

„Jaks na to přišel?”

„Hráli sme s klukama fotbal a já sem napálil míč Petrovi přímo mezi nohy. Von ležel na zemi, držel si to rukama a řval, že přišel vo kule. Vo kule. Ne vo kuli.”

Otec znovu pohledem vybídl k aktivitě svou ženu, ale ta se zarytě nimrala v jídle.

„No víš,” začal váhavě, „normálně má každej dvě… Když jsme u tebe zjistili, že máš v pytlíku jen jednu, zašli jsme k doktorovi. Ten nás pak poslal do nemocnice, to ti byly…”

„Dva roky,” doplnila maminka Anežka (27).

„…na operaci. Uspali tě a hledali tu kuličku v tříslech. To je tam kousek nad pinďourem. Jenže žádnou nenašli, tak řekli bohužel, je nám líto, neurodila se, to se někdy stává.”

„Aha,” řekl Marek zaraženě. „Takže JÁ sem vadnej.”

„No,” povzdechl si otec souhlasně, ale jakmile zahlédl blesky z manželčiných očí, rychle dodal: „Ale úsudek máš bystrej… na svůj věk…”

„Ježíšikriste!” vybuchla maminka. Kdyby mohla zrakem vraždit, v tu chvíli by byla vdovou. „Nejsi vadný! Lékaři tehdy také dodali, že ti to v životě vadit nebude. Že ta jedna kulička zcela nahradí i tu druhou a že když budeš chtít, tak až vyrosteš, tak ti do pytlíčku tu druhou dají.”

„Hm… A k čemu je vlastně máme, kromě toho, že to bolí, když nás někdo nakopne?”

Otce v tu ránu napadla báječná útěcha, že jedna koule znamená i výhodu poloviční bolesti při nakopnutí, ale maminka už nebyla ochotna poslouchat svérázný výklad svého muže, a chopila se vysvětlování sama.

„Muži je potřebují, když jsou dospělí a chtějí mít děti, víš? A to ti půjde i s jednou. A do té doby si s tím nedělej starosti.”

„A věnuj se jídlu, ať to nemáš studený!” dodal otec s ulehčením, že má ožehavé téma s krku.

Byla to první rána, i když její dosah si plně uvědomil až později. Ale další na sebe nenechaly dlouho čekat.


Dveře chalupy se otevřely a dovnitř vstoupil starší muž podpíraný mladším. Starší ztěžka dopadl na židli a zhluboka dýchal, zatímco mladší odhrnoval peřinu ze staré dubové postele u okna.

„To sem rád, že sem z toho špitálu pryč,” ulevil si starý.

„Aspoň tě tam důkladně vyšetřili…”

„Jo - a řekli mi to, co vím už pár měsíců: že umřu…”

Ukázal na kus nábytku, který jako by do velké místnosti nepatřil.

„To seš hodnej, žes mi sem přestěhoval postel,” řekl starý. „Budu se do konce dívat na řeku… Léthé… Nebo Styx? Špatně sem se učil… Jenom nevím, jak tady sám…” nadhodil poněkud farizejsky.

Bože, ty budeš lidi nasírat až do smrti, pomyslel si syn zoufale, ale udržel nervy na uzdě.

„Nebudeš tu sám, táto,” řekl rychle. „Zůstanu tu s tebou, i když líp by o tebe bylo postaráno v hospici. Tam je doktor, ošetřovatelky, kněz… Můžu tě tam odvézt hned, když řekneš ano.”

Starý zavrtěl hlavou.

„Ne, ne, ne, v žádným případě… Já nechci kolem sebe nový lidi… aby mě na něco připravovali… Já se nechci zpovídat… jen snad… si povídat. A chci umřít tady.”

„Ale to může trvat dlouho a budeš potřebovat péči…”

„Já vím, já vím… Jak dlouho tu můžeš zůstat?”

„Vzal jsem si dovolenou… tři týdny…”

„To seš hodnej… Darovat tátovi tři týdny života… komu se to poštěstí? Neboj, já to stihnu dřív… Už moc nejím, tak těch pár podělanejch plen vyneseš… Určitě míň než já tvejch…”

„O to přece nejde…”

„A dokonce mám u sebe doktora… Ne, ne… V tomhle stavu člověk potřebuje… někdo boha… s tím já celej život bojoval… Někdo lidský pohlazení…” Odmlčel se. „Já potřebuju… tebe.”

Adam sundal otci sako a pověsil ho na věšák. Pak mu rozepnul knoflíčky u košile a vysvobodil ho z košile i nátělníku. Objevila se vychrtlá propadlá hruď. Syn těžce polknul a dal se do sundávání kalhot a spodků. Náhle před ním stál nahý scvrklý stařec, jemuž rakovina přidala dalších dvacet let navíc. Bože můj, s hrůzou přemítal syn při pohledu na lidskou trosku před ním, kam se poděl ten silný táta, připravený mě chránit třeba i proti mé vůli, kde zůstalo jeho krásné tělo, jeho plné údy, jasný pohled… Mlčky natahoval otci kalhoty od pyžama.

„Musíš mi dát plenu,” zašeptal otec. „To víš, už to přestává fungovat…”

Určitě mu to je trapné, napadlo syna. Proč nemůže být konec důstojný…

Oblékl mu i kabátek od pyžama a uložil ho do postele. Pak mu uvařil čaj a sedl si k němu. Pohladil ho po ruce.

„Táto, povídej mi… jako za mala… Jaký byl ten tvůj život? Šťastný? Nešťastný?”

Stařec se v posteli nesouhlasně ošil.

„Šťastný, nešťastný… Prožil jsem šťastný život… to může říct jen člověk, zblblej z televizní kamery a mikrofonu před hubou. Anebo trouba, kterej jedním vrzem vymaže tisíce drobných příhod ze svýho života… Život je ohromná mozaika, ve který je nejvíc kamínků šedivejch, nevýraznejch, ale přesto v různejch vodstínech… A sou tam kamínky pestrobarevný, veselý a příjemný a milý… a taky kamínky černý… A mezi tím vším se blejská pár drahokamů vohromnýho štěstí…”

„Já vlastně o tvém životě moc nevím…”

„Protože normální člověk vo svým životě netroubí do světa… A potom… ty ses nezajímal… Kdyžs pochopil, vo co de, tak ses za mě styděl…”

„Nestyděl!”

„Ale jo, styděl… a běžels žalovat mámě na hřbitov… No… Máme na sebe pár posledních dní. Možná bysme si mohli naposled říkat pravdu. Já si tu tvou vezmu do hrobu a ty mě konečně pochopíš. Možná…”

Adam se k němu naklonil a zadíval se mu do očí.

„Řekni mi o sobě všechno, prosím,” řekl naléhavě. „Chci tě konečně poznat.”

Proč se otec se synem poznají pár dní před tím, než se definitivně rozejdou? pomyslel si otec hořce.

„Všechny zásadní rány osudu na mě dopadly v dětství a v pubertě… Když si vezmu, že v těhle letech se formuje osobnost člověka, tak se zpětně divím, že ze mě nevyrost masovej vrah…”


Týniště - městečko s něco přes pět tisíc obyvatel, které kdysi nevystavěli na soutoku dvou říček, jak bývalo jinde zvykem, ale v uctivé vzdálenosti od něho. Každoročně na jaře zaplavené louky jim dodnes dávají zapravdu. Náměstí s kostelem, Národním výborem, městskou poliklinikou, poštou a hotelem bylo v sedmdesátých letech dvacátého století dějištěm prvomájových oslav pod heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!” a pravidelných pátečních trhů bez hesel. Do vilové čtvrti posadili místní komunističtí vládci pár paneláků a další sídliště vyrostlo u lesa.

Obyvatelé nacházeli obživu ve velkém strojírenském závodě a v řadě menších - výrobou hudebních nástrojů počínaje a koželužnou konče. Žili své životy se starostmi všedního socialistického dne: jak sehnat toaletní papír nebo zápalky, dámské vložky, vepřovou kýtu na sváteční oběd nebo občas banány pro děti - a těšili se na šťastnou komunistickou budoucnost, kterou jim vládci slibovali. Proto je jednou za čtyři roky zvolili znovu - se stoprocentní účastí u voleb, tu už si komunisti ohlídali. Říkalo se tomu volby, ale nebylo z koho vybírat, všechno bylo předem dané, takže se tou smutnou parodií zabývat nebudeme. Ale žili na zdravém vzduchu. Auta byla většinou jen pro podniky, a tak veškeré přesuny domorodci uskutečňovali na jízdních kolech - v létě, v zimě, v dešti s deštníkem nad hlavou, jindy s cigárem v ruce, s dítětem na sedačce, se psem na vodítku.

V tomhle prostředí se v jednom z rodinných domků narodil roku 1977 Marek Hůlka. Prožil zde bezstarostné dětství, v létě s mičudou u nohy, v zimě na bruslích nebo na běžkách, občas s pionýrským šátkem kolem krku. Bezstarostné dětství však skončilo s poznáním, že část jeho těla, která v budoucnosti zřejmě nebude bezvýznamná, neodpovídá normě.

Netrvalo dlouho a přišla druhá rána osudu.

„Těšíš se do školy, Marečku?”

Babička bydlela v malé chaloupce hned vedle silnice a železniční trati nedaleko nádraží a Marek u ní byl během deseti minut chůze.

„Ale já nevím, babi,” odpověděl otráveně. „Prej se tam sedí v lavicích a musí se poslouchat… Já bych radši byl na hřišti.”

„To ti věřím,” zasmála se babička. „Jenže ve škole tě naučí spoustu věcí, které musíš znát, abys byl úspěšný v životě, víš? S hloupým klukem se žádné děvče bavit nebude… A na tom tvým hřišti se naučíš leda tak sprosťárny od kluků.”

„Ty už umím.”

„No tak vidíš,” řekla babička přísně. „Nejvyšší čas, aby ses začal učit něco kloudného.”

Maminka si vzala v práci týden dovolenou, aby pomohla synkovi s adaptací na novou životní etapu, neboť správně tušila, že první náraz disciplíny může jejich přírodnímu potomkovi přivodit šok. S babičkou byla domluvena, že po škole pak bude chlapec chodit k ní.

Třetí den přišel kluk ze školy se slzami v očích.

„Copak se stalo?” zeptala se maminka znepokojeně.

„Děti se mi smějou,” popotáhl nosem a koutky úst mu klesly.

„A to proč?”

„Že prej koktám.”

„COŽE?”

Vrhnul se jí kolem krku, slzy mu stříkaly z očí a vzlykal.

„Že-prej-kok-tám…”

Maminka mu odtáhla střapatou hlavičku, dívala se mu do očí a řekla: „Ale tohle přece vzlykáš, to není žádné koktání…”

„Nojo - teď! Ale ve škole přitom neřvu…”

Maminka mu utírala kapesníkem slzičky.

„Počkej, uklidni se… Co to je za nesmysl? Vždyť se spolu normálně bavíme… Já jsem tě nikdy neslyšela koktat!”

Uzlíček neštěstí si dlouze povzdechl.

„Když mě paní učitelka vyvolá, tak se mi to někde tady,” ukázal na krk a pusu, „zadrhne a nechce to ven…”

Tohle prohlášení malého žáčka maminku znepokojilo. Protože však byla ženou činu, sebrala se a vyrazila do školy. Učitelka prvňáčků byla příjemná starší dáma s obdivuhodnou trpělivostí, která bohužel Markova slova potvrdila.

„Paní učitelko,” vyrazila ze sebe maminka zoufale, „ten kluk nikdy v životě nezakoktal!”

Teď bylo na učitelce, aby nasadila překvapený výraz.

„Jste si tím jistá?”

„Bože, jsem jeho matka… Vím o něm všechno.”

Učitelka zavrtěla hlavou.

„Tak to je divné… Možná to bude tím přechodem do kolektivu… Víte, každé dítě to zvládá individuálně… Byly zvyklé na volnost, měly svůj okruh kamarádů a najednou je všechno jinak, mají povinnosti, občas musí mluvit před spolužáky… To všechno na něho mohlo zapůsobit, že je možná trochu přecitlivělý. Já dám pozor, aby se mu děti nesmály a uvidíme za pár dní… Já myslím, že se to spraví samo…”

Jenže se to nespravilo. A co víc - netrvalo dlouho a Marek začal koktat i doma.

Nastal několik roků trvající boj s vadou řeči. Střídavě maminka, tatínek i babička doprovázeli chlapce na různá lékařská pracoviště, od praktického doktora přes psychologa až k odborníkům na logopedii. Kluk se učil dechovým cvičením, četl nahlas, zpíval si pro sebe, postupně jak se mu rozšiřovala slovní zásoba se zkoušel i vyhýbat těm nejnebezpečnějším slovům, ale po letech museli všichni zúčastnění smutně konstatovat, že veškeré úsilí žádné „slyšitelné” zlepšení nepřineslo.

Nicméně, přes to všechno se Marek celou tu dobu učil s vadou žít. Hrál fotbal za týnišťské žáky a dorostence, jako novopečeného studenta ho přijali k dobrovolným hasičům. V obou mužských kolektivech nikoho nezajímal jeho slovní projev, ale především jestli dobře přihraje či dá gól anebo jestli dokáže spolupracovat při hašení požáru. A protože těch se po většinu roku nedostávalo, tak při nácviku nebo při výjezdu k autonehodám. Při obou činnostech se používá ohraničená slovní zásoba - odborné okruhy jsou sice různé, ale škála sprosťáren je totožná - a Marek se naučil používat výrazy, které mu nedělaly potíže. Ovšem s několika výjimkami: jedno z nejpopulárnějších zaklení znělo z jeho úst „Do pi-piče!”

Postupně se chlapec dopracoval ke zjištění, že s vadou řeči se dá žít tím lépe, čím víc toho člověk umí a dokáže to prodat svému okolí.


Vstřelený gól soupeři nebo úspěch hasičského družstva na závodech je sice fajn, ale jak mladý muž nabírá na rozumu, dopadají na jeho bedra křivdy osudu čím dál silněji.

„Babi, proč nemůžu bejt jako vo-vo-vostatní?”

Babička zalapala po dechu.

„Ale vždyť jseš jako ostatní, Marečku,” řekla laskavě. „Jseš přece normální kolika… deseti… jede… dvanáctiletý kluk…”

„Dobře víš, že nejsem,” vyhrknul vnuk hořce.

„Ale božínku,” řekla babička rychle, „to, že máš jednu… hm, kuličku, to přece nikdo nevidí…”

„Ale slyší, babi, slyší!” vykřikl kluk zdrceně. „Dyť ko-ko-koktám!”

„Aha!”

Babička se v panice snažila sebrat myšlenky.

„Podívej… Je to vůle Pána Boha a proti té my lidé nic nezmůžeme…”

Babiččin malý syn zahynul před dávnými lety pod koly opilého automobilisty a babička, aby z toho nepřišla o rozum, se spojila s Bohem. Útěchu nacházela v křesťanském učení a v kostele.

„Ale za co mě trestá ten Pán Bůh?” zvolal vnuk zoufale. „Dyť sem mu nic ne-ne-neproved!”

Babička si povzdechla.

„Ani můj František nevinný… Ale cesty Páně jsou nevyzpytatelné a my nikdy nedohlédneme na jejich konec… Někdy se ti něco právě teď jeví jako katastrofa a po letech zjistíš, že to třeba byla jen nepatrná epizoda v tvém životě. A tak to jistě bude i s touhle tvou malou lapálií…”

„MALOU?”

„Ano, malou!” řekla babička přísně. „Protože ses taky mohl narodit němý! A kdybys chtěl někomu něco sdělit, musel bys ho plácnout po rameni, aby se k tobě otočil a potom bys mu šermoval rukama před obličejem a on by tě stejně nepochopil. Nebylo by to horší?”

Chlapec chvíli přemýšlel.

„Všichni se mi posmívají,” povzdechl si posléze.

„Všichni určitě ne,” zavrtěla hlavou babička. „Posmívá se ti pár hlupáků, kteří nestojí za to, aby ses s nimi zaobíral. Soustřeď se na ty, kteří za to stojí. A hlavně si pamatuj: když budeš mít myšlenky, které budou lidi zajímat a dokážeš je jasně zformulovat, aby měly hlavu a patu… pak tě budou lidi poslouchat, i když budeš koktat.”

Pohladila vnuka po vlasech.

„Víš, v minulosti bylo hodně slavných lidí, kteří koktali, ale právě proto, že měli zajímavé myšlenky, si je lidstvo pamatuje po staletí…”

„No, kdopak třeba?” zeptal se vnuk sklesle.

„Třeba… Nejslavnější byl řečník Démosthénes, o něm jsem se učila ve škole. Měl vadu řeči, tak chodil k moři a překřikoval příboj tak dlouho, až se jí zbavil. Dokonce si prý strkal do pusy kamínky a pak se snažil čistě vyslovovat… A aby toho neměl málo, jako ty…”

„Měl taky jenom jednu kouli?” zeptal se vnuk s nadějí v hlase.

„…ještě mu samovolně škubalo rameno. Tak si nad něj zavěsil meč a pokaždé, když cukl s ramenem, tak se bodl. Ten člověk se svým neštěstím bojoval!”

Marek ji poslouchal a nakonec si zhluboka povzdechl.

„Nojo,” řekl rezignovaně, „příboj tu nenajdu… a po-po-pověsit si meč nad svou jedinou kouli, tak riskuju, že sebou škubnu a…”

Tím ovšem už babičku dopálil.

„Víš co?” řekla zostra. „Začátek tvé cesty je v tom, že se přestaneš litovat!”

Což bylo ale přesně to, čeho se Marek nemínil vzdát.


1: Smůla, hochu… jedno varle

30: ...a spolu snášet dobré i zlé

40: Máme kluka Adama

65: Osudové hody v Kořeticích podruhé

Kde lze knihu koupit? NIKDE!
(ale možná se to změní :-)

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.