Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

65: Osudové hody v Kořeticích podruhé


Na začátku června přilítlo do počítače pozvání od Dany na hody do Kořetic. A proč ne, řekl si Marek (50) a požádal syna (20), jestli by byl tak laskav a doprovodil ho. Vyslechl spoustu otrávených keců - a co tam budu dělat… nikoho tam neznám… mezi moravskejma dacanama… vožerou se a budou se prát s Pražákama - které mu klidně vyvrátil a nakonec ho dostal na slib, že si aspoň zase pořádně zašoféruje. Kdyby ovšem mladík tušil, co ho čeká, nedostal by ho tam otec, ani kdyby mu to auto daroval.

V pátek večer je v Kořeticích přivítala Dana se Sabinou v slzách. Pány to pohladilo po duši, protože takový zájem o své osoby ani nečekali, ovšem rychle se ukázalo, že slzy nepatří jim. Došlo totiž k malé tragédii. Sabina, která měla hody absolvovat jako jedna z okrojovaných dívek v průvodu a ve večerním předtančení, přišla o svého partnera, který si předevčírem zlomil nohu. Týdny příprav, tréninku a výdajů na zkrášlení kroje přišly vniveč. A co víc, dvojice bude chybět ostatní chase.

Nešťastné ženy to ze sebe dostávaly při uvítací štamprdli, zatímco Janek jen rozpačitě krčil rameny. Náhle však Marek zachytil Danin zkoumavý pohled, kterým si nepochybně přeměřovala jeho syna.

„Hele, dej mi klíče od vozu,” obrátil se rychle na Adama.

„Copak, ty chceš někam jet?” zeptal se syn překvapeně.

„Ale ne, jenom abys je ne-ne-neztratil,” odtušil otec a schoval klíče do kapsy.

Skutečně netrvalo dlouho a Dana se vytasila s návrhem.

„Já myslím, že jsem přišla na řešení,” řekla s úlevou.

Všichni se na ni obrátili s tázavým výrazem ve tváři.

„Adámku, postav se, prosím tě,” požádala hocha, který s rozpačitým výrazem poslechl. „Podívej, Sabino, má stejnou postavu jako Vláďa… kroj by mu padl jako ulitý…”

Teď to konečně Adamovi seplo.

„Ne!” vykřikl, „nikdy! Kašpara ze mě neuděláte! Jedu do Prahy!”

Sáhl do kapsy pro klíče a vzápětí vrhnul pohled plný zloby na otce.

„Tys věděl, jakou boudu tu na mě šijou!” zvolal.

„Vůbec ne,” odtušil otec, „jen sem to vyčet Daně z očí chvíli předtím, než jí to vyšlo z úst.”

Obě ženy se vrhly k Adamovi a spustily stavidla výmluvnosti. Adam bojoval jako mladý lev, ale Marek s Jankem na sebe pohlédli vědoucím pohledem mužů, kteří už poznali ženy natolik, aby jim bylo jasné, jak to s nebožákem dopadne. Za chvíli byl Janek vyslán pro kroj a za další chvíli stál ztepilý šohaj v kuchyni.

„Podívejte se na něho, krasavce,” rozplývala se panímáma. „V džínáchs byl tuctový kluk, ale teď… Kroj z tebe udělal chlapa! A ničeho se neboj! Nebudeš nic dělat, jen půjdeš v průvodu,” ujišťovala ho Dana a na pochybovačný pohled své dcery jen nenápadně zavrtěla hlavou. „A na zábavě se o tebe budou dívky prát.”

(”Pamatuj si, že mužskému musíš katastrofy servírovat postupně,” vysvětlila později dceři, „nebo se ti zhroutí a je k nepotřebě.”)

„A já ti za to budu moc vděčná, žes mě zachránil,” řekla mu Sabina sladce a políbila ho na tvář.

V tu chvíli se však mohlo všechno jejich úsilí zhatit, když zvenku do místnosti vtrhnul druhý potomek Mrázů, Jarin, o tři roky mladší bratr Sabiny.

„Ahoj všici,” stačil zahlásit, než zahlédl okrojovaného Adama. „Jezusmária,” vyjekl překvapeně, „Pražáčisko v korduli a nohavicách! Já sa poščím!” Vzápětí řval smíchy, až spadl na podlahu. Zatímco Adam v ústech drtil výhružky nejtvrdšího kalibru, otec Janek se nasupil, uchopil prostořekého syna za límec a vykopal ho z místnosti.

A tak byl rozzuřený Adam opět ženami uklidňován a obskakován jako nejdůležitější státnická návštěva. Jarin si to u něho vyžehlil večer, když spolu v místní hospodě vypili pár piv. V sobotu ráno se pak oba zařadili mezi chasu, která se svými stárky v čele a s doprovodnou muzikou obcházela dům od domu a zvala sousedy na hody. Přestože se Adamovi dostalo od obou žen důrazného napomenutí, že nemá nasávat, před polednem jim ho Jarin dovlékl silně se kymácejícího.

„To byl straš-ně těž-kej ú-kol,” vysvětloval jim Adam a dával si pozor, aby mu bylo rozumět. „Voni viděli prv-ního Pražáka v kroji… a byli z toho v transu. Tak si s ním museli při-pít. A nena-piješ se s nima… voni se urazej…”

Odmítl oběd a nechal se uložit k odpočinku. Odpoledne ho vzbudili, naprali do něho silnou česnečku a vyslali ho opět do boje. Průvodem si chlapci šli vyzvednout své partnerky. A tak byli všichni u Mrázů šťastní, když si rozesmátý a dobře naladěný Adam u nich převzal Sabinu, naditou v naducaném kroji.

„Mám nejhezčí holku!” zařval směrem k chase, strhl Sabinu na sebe a políbil ji na ústa. Teprve potom ji zařadil do zástupu dívek.

„Aspoň, že má po mně veselou vo-vo-vopici,” prohlásil Marek s ulehčením.

„Mám obavu, že ho ta radost přejde, až mu oznámí, že má večer taky tancovat,” podotkl Janek skepticky a Marek protáhl obličej.

Průvod táhl vesnicí a byl čím dál mohutnější, protože se k němu přidávali další a další sousedi a sousedky. Společně dorazili do sokolské zahrady na sólo pod vysokou májou. Stárci obdrželi od starosty fedro, které jim po dobu hodů zaručilo vládu nad obcí, a nejprve krojovaná chasa, pak i ostatní, se dali do tance. Adam se Sabinou oddupal první tanec…

„Podobalo se to trochu polce, nebo ne?”

„Moc ne, ale to máš jedno…”

…a pak se spolu s ostatní chasou šli občerstvit k baru.

„Tak co, Pražáku,” oslovil ho poťouchle Jára Buřinů, „už sis nacvičil večerní předtančení?”

Adam na něho pohlédl shovívavě.

„Chlapče, ty sis mě zřejmě s někým spletl,” řekl mu laskavě. „Ale odpouštím ti, poněvadž v tomhle stejnokroji sme si všichni podobný.”

„To jsem se tedy nespletl,” zasmál se Jára. „Zaskakuješ za zlámaného Vláďu se vším všudy. A večer zahajujeme předtančením - besedou. Ale tu vy v Praze přece tančíte už od devatenáctého století, tak to pro tebe nebude problém,” utrousil a šel si objednat pivo. Taktně pomlčel, že se jedná o moravskou besedu, nikoliv o českou, ale ono to bylo jedno, protože obě byly od Adama vzdáleny několik světelných roků.

Adam se otočil na Sabinu po svém boku a zkoumavým pohledem se jí zabodl do očí. Dívka pohled opětovala, ale pak usoudila, že oprávněně očekává vysvětlení, a tak váhavě spustila.

„Víš,” pohladila ho po ruce, „je nás přesně osm párů a kdyby jeden chyběl, tak to jde celé do háje…”

„Asi nevíš, o čem mluvíš… Umím se vlnit na diskotéce… ale ani tahle uniforma ze mě cifrujícího šohaje neudělá…”

„Cifruje se při verbuňku…”

„To je fuk. Zkrátka budeš tančit sama s virtuálním partnerem… všichni si ho budou představovat. Budou nalitý, tak jim to nebude dělat potíž.”

„To nejde… virtuální mě nezvedne.”

„Eště tě mám zvedat! Jako v krasobruslení!”

„Adámku,” zaškemrala, „přece jim to nezkazíme…”

„Já žasnu,” byl zcela konsternován, „přece jim… vám všem to zkazím právě tím, že tam budu… na tom vašem sólu!”

Neměl šanci, dělala na něho takové oči, že by se slitoval i kámen. Podlehl, ale dal jí na srozuměnou, že to nebude zadarmo.

„Sabino,” z očí mu lítaly blesky, „tohle mý naprostý zneuctění před lidma, který podstoupím… to je nejvyšší oběť, kterou ti dávám. Co dáš za to ty mně?

„Taky nejvyšší oběť,” špitla zoufale.

„Ale počítej s tím, že si ji vyberu,” řekl prudce.

Sabina pochytala zbývající tři páry z jejich poloviny a na plácku za stodolou uspořádali instruktáž.

„Podívej, je to jednoduché,” vzal si slovo David. „Nejprv pochodujeme za holkama, ruce hore a dvakrát za sebou. Pak se točíme, potom je taková polka a pak jdeme dva páry proti sobě. Pak si měníme holky a nakonec se zase točíme před holkou.”

Všechno mu předvedli a David celý nácvik ukončil.

„Hlavně si spolu nacvičte zvedačky. Jinak to nic není - Sabina ti bude říkat, co máš dělat.” Poplácal Adama po ramenou. „Ty to zvládneš… Vy v té Praze přece rozumíte všemu… a vždycky nám blbcům na moravském venkově tak ochotně poradíte…”

Adam po něm bleskl pohledem.

„Víš, co je zvláštní?” zeptal se kysele. „Že v Praze vládnou a do prdele tuhle zemi vedou převážně Moraváci.”


V osm hodin večer nastoupilo osm mladých tanečních párů v krojích na sólo. Marek se díval zasněně na syna a pak se obrátil k Jankovi.

„Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se dožiju takový úžasný chvíle… Můj syn, Pražák jak po-po-poleno, v moravským kroji… a tancuje moravskou besedu… Kdepak… jak si ženská něco usmyslí, mužskej nemá šanci,” kroutil nevěřícně hlavou.

No, tancuje… To snad byl v případě Adama silný výraz. Těsně před začátkem do sebe hrknul na kuráž stopku slivovice a teď se snažil pohybovat podle nápovědy a co okoukal od dalších chlapců. Nebyl v záviděníhodné situaci. Vesničani „své” hochy znali, a tak byli zvědavi právě na to, jak si na parketu povede „Pražák”. Adam vcelku stíhal a když zvládl i zvedačku se Sabinou, začínal být sám na sebe hrdý…

Ovšem, jak to už v životě bývá, pýcha předchází pád. Ten přišel, a to doslova. Snad aby hrdinu neodradili od účasti, při nácviku mu taktně zamlčeli, že na konci besedy muži zvedají partnerky, které se ovšem střídají. A něco jiného je nacvičit zvedání té své a něco jiného, když se vám do náruče znenadání vrhne dívka jiné váhy a jiného temperamentu. A tak se stalo, že když se Adam pokusil zvednout hned tu první cizí tanečnici, ta se mu vysmekla, padla na záda jako kámen a nebohý partner na ni. Zapletl se do bohatě nabírané sukně a nemohl se z ní vyhrabat. Házel sebou vztekle, ale dívka se ho držela jako klíště. Asi v obavě, že ji nechá na zemi a uteče.

„Děcka, dívété sa, oni šústajú pod májú!” přehlušil hudbu ostrý pubertální hlas.

Od blízkého stolu pozoroval rozpačitý otec boj zmítajícího se syna, zatímco Dana vedle něho si přikryla ústa rukou, aby se nerozesmála. Jen Janek pokýval spokojeně hlavou.

„Už to bylo fádní. Myslím, že na tyhle hody se bude dlouho vzpomínat.”

Adam dotančil jako ve zlém snu. Ostatní partnerky se k němu bály jen přiblížit a zvedanou figuru nahrazovaly malým poskokem, čímž jinochovu sebevědomí příliš nepomohly. Ale kdoví, jak by dopadly další pokusy.

Potlesk vděčného obecenstva byl tentokrát vřelejší než obvykle, ozvalo se i uznalé pískání a pokřik „opakovat!” Rudý Adam se okamžitě vydal rychlým krokem k baru. Zadýchaná Sabina ho dohonila v okamžiku, kdy se oklepal po velkém panáku slivovice. Vrhnul na ni pohled zabijáka, ale než se stačil nadechnout, Sabina ho předešla.

„Byl jsi skvělý,” celá zářila nadšením, „já tě miluju…” A políbila ho tentokrát na ústa. Intuitivně cítila, že mu je musí rychle něčím zavřít. Tím mu ovšem vyrazila trumfy z rukou. Jeho divoký pohled vyhasl a Adam na ni zíral přiblble. To však už docházeli další tanečníci a Sabina nehodlala pustit otěže z rukou.

„Upozorňuji vás všechny,” oznámila výhružně, „abyste si rychle rozmysleli své komentáře k našemu vystoupení. Jinak budete mít potíže se mnou!”

Trochu se zarazili, ale vytáhlý David se nedal.

„No, já jsem tušil, že v Praze se beseda tančí jinak,” řekl protáhle a díval se přitom posměšně na Adama, „ale že…”

„Davide!” zařvala Sabina výhružně.

„Nojo, furt,” zahučel otráveně, „mazánek je chráněný, já vím…”

Ale po slivovici a polibku už Adam našel ztracenou rovnováhu.

„Jen je nechej, Sabino,” ušklíbl se. „Kdypak se jim zase naskytne příležitost kopnout si do Pražáka, kterej jim chtěl pomoct, když byli v nouzi… A mě chránit nemusíš, já se vochráním sám.”

Trochu je zchladil. Až se vzpamatoval David.

„Tak se pojď s námi napít,” poplácal ho po ramenou, „ty Pražáku… nakopnutý…”

Sabina odešla za děvčaty, ale po chvíli byla zpátky u baru. Zatahala Adama za rukáv.

„Já už bych byla ráda v civilu… a ty možná taky, ne? Jenže potřebuji pomoct se svlékáním, vidíš, jak je to neforemné… Pomůžeš mi?” podívala se prosebně na Adama.

„No Sabino… dobrý…” vydechl vedle stojící Michal a vykulil oči.

„Samozřejmě,” rozzářil se Adam a v tom dostal nápad. „Počkej na mě u holek, já přijdu hned,” požádal ji.

Když odešla, rozhlédl se po tanečnících.

„Tak pánové… Porazili jste mě v nerovným souboji, protože jste na rozdíl vode mě trénovali, ale já to beru. Teď vás vyzývám k souboji, ve kterým máme karty rozdaný každej stejně.”

Pozorovali ho ostražitě.

„Každej doprovodíme svou partnerku domů,” pokračoval Adam a díval se jim do očí, „a pomůžeme jí se svlíkáním. A vo půlnoci se tady sejdeme a každej čestně oznámí, kam až se s ní dostal. A vyhlásíme vítěze.”

„No jasně,” vykřikl Michal, „ty už máš náskok!”

„Nemám,” zavrtěl hlavou Adam. „Sabina mě tady políbila, aby mě umlčela, když viděla, že hodlám vzteky rozmlátit tenhle bar. Nic spolu nemáme.”

„To je pitomost,” ozval se další, zatímco David si ho zamyšleně prohlížel.

„Já tohle nehraju,” řekl Josífek panic. „My jsme s Věrčou jen kamarádi.”

„Nikdo tě nenutí, abys holku znásilnil,” objasňoval pravidla Adam. „Zkrátka tu každý oznámíme, kdo se kam dostal. Když to bude druhej knoflíček u košile, tak to bude druhá meta. Z toho se nestřílí. Tak co?”

Odpovědí mu bylo mlčení.

„No to sem si moh myslet,” řekl Adam opovržlivě. „Moraváci… Keců plno, ale péro schovaný za kloboukem. A v kalhotách nasrá…” nedořekl.

David po něm vystartoval, chytil ho pod krkem a vahou svého těla ho hodil až na dřevěný barový pult.

„Tohle si nedovoluj, zasrane pražský,” syčel mu do tváře, zatímco z hloubi sadu bylo slyšet zoufalé volání Vladimíra se zlomenou nohou: „Ničíte mi kroj, pitomci! Okamžitě ho navalte!”

David pustil Adama a ten se zase postavil na nohy. Mlčky zíral Davidovi do tváře. Mladík se rozhlédl po kamarádech.

„Tohle si nenecháme líbit,” řekl výhružně. „Je tu někdo, kdo do toho nejde?”

Opět mu odpovědělo mlčení.

„Tak o půlnoci všici tady,” rozkázal a obrátil se k Adamovi. „My ti ukážeme, kde mají Moraváci péra!”

Ale ostatní jeho naděje příliš nesdíleli.


Dům byl temný, veškeré osazenstvo bylo na hodech v sokolské zahradě. Sabina odemkla a rozsvítila na chodbě. Adam ji následoval. Strašná krinolína, pomyslel si znechuceně, když sledoval, jak široká sukně zametá obě stěny chodby. Přišli do pokoje a Sabina otočila vypínačem.

„Nech jen to tlumený, prosím,” požádal Adam.

„Proč?” nechápala. „Neuvidíš na to.”

„Já chci hmatat,” odpověděl prostě.

„Ale,” podivila se, „to jsou mi věci… Stoupni si za mě a rozepínej mě vzadu. Vepředu to zvládnu.”

„Ale vepředu jsou zajímavější věci,” zaprotestoval chabě.

„Tam snad dohmátneš, když bude třeba, ne? Jaks říkal…”

„To je pravda…”

Oběma rukama ji pohladil po krku a pak se věnoval ušním lalůčkům. Zachvěla se.

„Hledáš zip? Nebo patenty?” zeptala se tiše.

„Ne. Je to mnohem příjemnější než to sukno.”

Neprotestovala. Zlehka ji políbil na krk a pak rozvázal uzel na zástěře a nechal ji spadnout na zem. Rozepjala si vyšívanou kordulu a on zezadu vysunul ruce, uchopil okraje, jen lehce poškádlil její prsa a pomalu stáhl vestu z jejích rukou. Hodil ji na křeslo a zatím co si Sabina rozvazovala šátek na hlavě, Adam jí rozvazoval sukni. Sukně spadla na zem a za ní první spodnička.

„Je to strašně vzrušující, tohle loupání slupek,” zašeptal jí do ucha.

„Adame…”

Najednou jí došlo, že mu slibovala vděčnost za svou záchranu a on jí to taky před vystoupením na sólu důrazně připomněl. A teď to chce splatit… Víš co? Nemedituj… je to milý kluk, kdy takového zas potkáš… Mezitím spadla další spodnička a další…

„Poslouchej, nemáš ty taky sundat ten kroj?” otočila se k němu Sabina čelem a škádlivě se usmála. „Budeš ho muset vrátit…”

Rozzářil se.

„To víš, že jo… Pomůžeš mi?”

Sundala mu z těla černou vyšívanou kordulu. Položil její ruce na opasek. Rozepnula ho, povolila kalhoty a škubnutím mu je strhla z boků.

„Au!” vyjekl. „Málems mi ho zlomila…”

Překvapeně se dívala na jeho bílé boxerky.

„Hm… asi je ten kroj opravdu vzrušující…”

Stáli proti sobě: ona v bílé košilce, kalhotkách a černých šněrovacích botách, on v bílé vyšívané košili, boxerkách a shrnutých kalhotách na černých holinkách. Pomalu si ji přitahoval k sobě.

„Váš kroj je přímo odpornej,” šeptal roztouženě. „Vzrušující je teprve, když ho z tebe nekonečně dlouho sundávám…”

Líbal ji na ústa, prozkoumával její ústní dutinu a s uspokojením kvitoval, když se na průzkum jazykem vydala i ona. Pomalu ji dostrkal ke gauči.

„Adame… nemáš ochranu,” zaprotestovala slabě.

„Tu já mám vždycky,” zašeptal. Jo, ale kde, vole? Přece v některý kapse, ne? Jak ti tatík mlátí do palice už řadu let! Zmateně natáhl skrčené kalhoty z podkolen a začal prozkoumávat kapsy, aniž mu došlo, že se jedná o cizí kalhoty. Ale asi to bylo dobře, protože ze zadní kapsy náhle vytáhl trojici kondomů. „Vítězství!”

„Podívej se na Vládíka, jak on se na hody připravil,” vydechla Sabina překvapeně, ale dál už o tom nepřemýšlela, protože se ocitla na zádech a její myšlenky se vydaly jiným směrem.

Netrvalo dlouho a oba se na zádech vydýchávali po skončeném sportovním výkonu.

„Promiň,” omlouval se Adam, „ale já byl tak nadrženej a tím svlíkáním rozrajcovanej, že jsem to už dýl neudržel… Podruhý to bude pro tebe určitě lepší… A potřetí to bude supr, uvidíš…”

Sabina jen překvapeně zamrkala očima.

„Počkej, to chceš říct…”

Adam jí ukázal dva zbývající kondomy.

„Přece mu je nebudeme vracet, ne? Co by si vo mně pomyslel?”

Nahá dívka se na něho překulila.

„Tak v tom případě si konečně můžeme sundat ty holinky, ne?”

Vrátil ji zase na záda a klekl si na gauči, aby si ji mohl prohlédnout od hlavy k patě.

„Nikdy bych nevěřil, jak můžou být vysoký černý botky na nahý ženský rajcovní. Podívej…”


(”On ti byl fantastický,” vyprávěla později Sabina své matce. „Ne jako jiní kluci v jeho věku - šup šup, hlavně, aby oni byli ukojení… On se mi tak věnoval… tak mu šlo o to, abych i já zažila opravdové vyvrcholení… To se u mladého chalana nevidí…”

Při té vzpomínce slastně přivřela oči, zatímco její matka je měla dokořán.

„Tak jsem ho nakonec pochválila. Řekla jsem mu: Ty jsi tak vynalézavý… Ne jako jiní - šup na holku, raz dva a odkulit se… Ty víš, kam jazykem zabloudit, kde prstem zašátrat, rukou pohladit… Umíš to ženské tělo rozpálit…

Matce hrozilo, že jí oči vypadnou z důlku, ale dcera si toho nevšímala. Byla zcela zaujata sladkou vzpomínkou.

„A co ti na to řekl?”

„To víš,” řekl tak nějak odevzdaně, „není nad to, když máš rodiče fachmany. Máma lesba, táta buzerant - to by v tom byl čert, abych nějaký dovednosti nezdědil!”)


Někdy po jedenácté v noci si u stolu v sokolské zahradě protáhla Dana záda.

„Asi už půjdu spát… bylo toho dneska dost…”

„Já bych to nedělal,” varoval ji Janek.

„Proč, prosím tě?”

„Jsou tam mladí… a už dost dlouho.”

„Prosím tě,” řekla, ale dost nejistě. A zůstala u stolu.

Mladí přišli krátce před půlnocí. Zdáli je uviděl přicházet Janek a drcnul do ženy.

„Podívej!”

Rozesmátí Sabina s Adamem se drželi za ruce.

„No, to ste si dali na čas s tím převlíkáním,” přivítal je Marek.

„Tati, neumíš si představit, jak složitej mají kroj,” zářil Adam a z vln, které do éteru umí vyslat jen mladík, hrdý na na to, že uspěl jako muž, bylo přítomným jasné, jak mladí strávili několik uplynulých hodin.

Nechal jim Sabinu u stolu a vydal se k baru. Našel tam jen stojícího Davida a na židli zapasovaného Vláďu s gypsovou nohou, který už měl notně upito.

„To je všechno ze slavné slovácké družiny?” podivil se Adam.

„Nebyl to nejlepší nápad,” zašklebil se David. „Ti kluci se svými partnerkami nechodí, a tak je těžko můžou na povel sklátit do postele…”

„Máš pravdu,” zasmál se Adam, „ani by se mi teď nechtělo vykládat před celou chasou vo svým dobrodružství… hlavně kvůli Sabině… Ale my dva, soukromně… si to můžem říct, ne?”

David přikývl.

„Já jsem to moc těžké neměl, protože s Jarčou chodím. Tak jsme se dvakrát pomilovali… A já ti byl ještě v duchu vděčný, žes to vyprovokoval. Jinak bych tu nejspíš celou dobu jen cúdil… popíjel. A co ty?”

„Tak vidíš,” povzdechl si Adam, „já to měl vlastně nejtěžší… Se Sabinou jsem nechodil a ještě jsem se tady válel na betonu při besedě. Byl jsem na tom hůř než ti tví kamarádi, co to vzdali bez boje. Ale já do toho šel, protože…. ta holka je báječná. Krok za krokem jsem zdolával jednu překážku za druhou, a když už jsem byl skoro u cíle…”

Udělal dramatickou pauzu a rozhlédl se po posluchačích. David i Vladimír na něho civěli napjatě.

„…tak vidím, že nemám kondom! Krize! Všechno snažení v hajzlu! Ale v nouzi nejvyšší mě zachránil tady Vládík,” Adam rozverně bouchnul mladíka do zad, „kterej měl v kapse kalhot připravený hned tři. Tak jsem je využil.”

„Tři čísla?” vydechl David nevěřícně, zatímco gypsový Vláďa málem spadl ze židle.

„On mi vyšústal tři gumy!” zavyl nešťastně na celou zahradu.

„Musím ti říct, že mi byly dost těsný,” dobil ho Adam nemilosrdně. „Ale neboj, jednou taky dospěješ v muže…”

„Podejte mi berlu, ať ho zabiju!” řval Vládík z plna hrdla, ale pak se zlomil a skryl tvář do zkřížených rukou na pultě. Plakal nad zlým osudem, který ho připravil o slávu v průvodu před očima celé obce, o světla reflektorů při předtančení i o milostná dobrodružství, která si plánoval. Ale ze všeho nejvíc brečel vzteky při představě, že tři kondomy, které měly při sexuálních hrátkách chránit jeho moravského šulína, s radostí zaplnil nenáviděný pražský vocas.


„Když sem poprvé uviděl jejich holky v tom šíleným kroji,” vyprávěl Adam v autě otci při zpáteční cestě, „říkal sem si, jak ti chlapi dříve na ně vůbec mohli dostat chuť. Neforemný, nakynutý v těch naškrobených spodničkách, po krk upnutý… Až pak sem zjistil, jak sem blbej… Když jí svlíkáš jednu slupku za druhou a je to nekonečný, tak tě to tak rozhicuje…”

„Prosím tě, věnuj se řízení, ať neskončíme v příkopu,” požádal ho z míry vyvedený otec.

„Akorát, když už přede mnou stála nahá a já se podíval dolu na její vysoký šněrovací botky a představil si, jak jí je budu hodinu sundávat a veškerý vzrušení bude v hajzlu… tak sem si řek TO TEDY NE a šel sem na věc.”

Bože na nebesích, děkuju ti, žes mi dopřál normálního syna, podíval se Marek vděčně do oblak, uhánějících po obloze.

„Teda, řeknu ti,” ozval se Adam po chvíli mlčení, „pěkná mladá holka… když se vyloupne z těch šlupek… voblečená jen do vysokejch černejch bot… to by ztopořil i rodilej impotent!”


„Jó, Kořetice,” zasnil se starý. „Když sem se tam poprvé zhulákal s dědou Málkem, vůbec sem netušil, jak fatálně ovlivní naše životy. Dva roky nato sem tam potkal svýho osudovýho chlapa… vždyť Jožin mě provází celý život…”

Adam se zasmál.

„A osumnáct let po tobě jsem tam našel štěstí já, i když mi to došlo až později. Není to zvláštní? Tolik holek - a kluků v Praze, a oba najdeme partnery v jedné malé vísce?”

„To von,” ukázal starý prstem ke stropu. „Von to všechno řídí.”

Adam se na něho díval se zájmem.

„Poslyš, tati… že ty s tím Pánem Bohem kamarádíš čím dál víc?”

Starý si povzdechl.

„To máš tak… Odcházíš a nevíš, do čeho jdeš. Žádnej z těch vědců, co pitvaj zkameněliny v zemi a fotografujou vesmír miliony světelnejch let zpátky, ti to neprozradí. A tak nejklidnějc vodejdeš k Bohu - s dobrou vírou, že tě přivítá, protože je spravedlivej… Nic lepšího dosud lidstvo nevymyslelo.”


1: Smůla, hochu… jedno varle

30: ...a spolu snášet dobré i zlé

40: Máme kluka Adama

65: Osudové hody v Kořeticích podruhé

Kde lze knihu koupit? NIKDE!
(ale možná se to změní :-)

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.