Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

30: ...a spolu snášet dobré i zlé

Ač by se z předchozích řádků mohlo zdát, že oba mládenci nemysleli na nic jiného než na sex, opak byl pravdou. Samozřejmě, byli mladí, milovali se vzájemně a jejich srdce byla dostatečně široká, aby do nich dokázali občas nějakého sympaťáka přibrat. Ale především žili životy občanů své země, kterým není lhostejné, co se kolem nich děje. Před prvním červnovým víkendem museli skloubit dvě akce: třídenní pobyt v Krkonoších, protože tolik dní měl Leoš volno a volby do parlamentu.

„Myslel jsem, že si vezmeš v pátek volno a vodjedeme hned ráno,” řekl Leoš (34) smutně, protože mu bylo jasné, že tento model neprojde.

„Na to zapomeň,” potvrdil mu hned Marek (29). „Volno si nevezmu, protože by to bylo zbytečný. Zdrhnu z práce, jak to před každým víkendem dělali Češi za ko-ko-komunistů, vodvo-volíme ve dvě hodiny hned jak votevřou vo-vo-volební místnosti a pak pojedem. Volby sou prvořadý. Šlak by mě trefil, kdyby to ty ku-kurvy měly vyhrát.”

Prohlížel si volební lístky, jeden za druhým odkládal a když narazil na Občanskou demokratickou stranu, její lístek pečlivě zasunul do obálky. Leoš ho napjatě pozoroval, až Marek zvedl hlavu.

„No, a co ty?” zeptal se. „Koho budeš volit?”

„To je snad tajemství, ne?” podivil se Leoš.

„My před sebou nemáme ta-ta-tajemství,” řekl Marek výhružně. „Vyval to!”

Leoš pokrčil rameny.

„Mně je to fuk. Za plentou zavřu voči, vytáhnu nějakej lístek a hodím ho do urny. Dyť je to jedno…”

Letmý pohled na přítelovu tvář mu naznačil, že si opět jednou zahrává s ohněm. Z Markových úzkých štěrbin místo očí lítaly blesky.

„Tak přesně tohle neu-uděláš,” prohlásil zlověstně. „Protože v tom případě máš kufry za dveřma. Tady si vybereš lístek,” přisunul je k němu, „ukážeš mi ho… a pak si ho připravíš do vo-vo-vobálky. Vostatní vy-vy-vyhodíme. A rozmysli si dobře, koho budeš volit. Tedy… pokud se mnou chceš žít dál…”

„Ach jo,” povzdechl si Leoš, „nikdy by mě nenapadlo, že mě jednou bude buzerovat mladej kluk. To sem teda dopad.” Začal se přehrabovat v lístcích. „Tyhle paka ne,” odsunul lístek a Marek ho hned převzal, „tyhle taky ne… Co třeba Strana zdravého rozumu?”

„Ten ti evidentně chybí,” prohlásil Marek a vytrhl mu lístek z ruky. „Po-po-pokračuj!”

Leoš přebíral dál a Marek mu odebíral lístek za lístkem.

„Ha! Už to mám!” vykřikl náhle Leoš vítězně a v ruce třímal kandidátku sociálních demokratů.

Marek si klekl na židli, aby se mohl natáhnout přes stůl až k partnerovi a zblízka mu syčel do tváře: „Tahle domácnost je růžová už dost, rozumíš? Chybí tu modrá!” Vytrhnul mu lístek a roztrhal ho. Pak přehrabal zbývající, jeden podal Leošovi a ostatní hodil do koše.

„Máme přece demokracii,” chabě namítl Leoš a studoval kandidátku ODS.

„My ne,” utřel ho Marek.

Byla to hra a oba to věděli, protože politické přesvědčení svého partnera každý z nich znal jako své boty. Vzácně se shodovalo.


Při každých volbách mají nejvíc napilno staří lidé. A potom ti, kteří odjíždějí na víkend z města, takže před druhou hodinou odpolední se před školou na Nedvědově náměstí tísnil hlouček nedočkavých voličů.

„Samí socani a komunisti,” řekl Leoš sklesle, když obhlídl věkové složení skupiny.

„Jen aby ses ne-ne-nemýlil,” setřel ho Marek. „Vono vůbec neplatí, že co stařík, to dement.”

Dveře školy se otevřely a nedočkaví voliči vpluli dovnitř. Chlapci našli místnost svého obvodu v učebně v prvním patře, zdárně odvolili a vrátili se před dům, kde již měli naložené auto. Nasedli a vyjeli. Jízda páteční odpolední Prahou není žádná selanka nikdy, ale dnes se ke všemu ještě po městě pohybovalo víc lidí než obvykle.

Auto zpomalovalo, až úplně zastavilo před přechodem pro chodce.

„Vidíš… voliči spěchají k urnám,” slavnostně pronesl Marek.

Leoš za volantem s despektem sledoval skupinku velmi starých mužů a žen, pomalu přecházejících vozovku.

„K urnám určitě,” souhlasil váhavě. „Ale neřekl bych, že k voličským…”

Marek po něm šlehl pohoršeným pohledem a Leoš ho dorazil: „Proto navopak nespěchají…”

Projeli několik křižovatek a když se na asfaltu opět objevil nápis POZOR DĚTI!, Leoš zpomalil a vzápětí začal brzdit před dalším přechodem pro chodce. Marek jen ledabyle mávnul rukou.

„Tyhle můžeš přejet, ti už odvolili…”

„Prosím tě, jak je rozlišuješ?” zeptal se Leoš udiveně. „Voni je tam nějak značkujou?”

„To je přece jasný! Vidím školu, tam sou vo-vo-volební místnosti. Když mířej do školy, tak jdou volit, když jdou ze školy, tak už vodvo-volili, ne? Na těch už nezáleží.”

Nakonec přece jenom dojeli do Špindlerova Mlýna a ubytovali se v hotelu Olympie. Počasí se jim vydařilo, a tak mohli ve dne běhat po kopcích a v noci pařit na diskotékách. Přestože jsou Krkonoše v létě turisty přelidněné, každou chvíli nacházeli místo na kopci či v lese bez lidí, a pak se chvíli drželi za ruce nebo se bezstarostně muchlovali, protože byli mladí a měli se rádi.

V sobotu se v jídelně navečeřeli a potom rychle pádili na pokoj, aby v televizi stihli zprávy. Výsledky voleb je však přikovaly k židlím.

„Takže plichta,” sklesle hlesl Marek. „Socani s komoušema sto křesel, zbytek taky. Já se z toho po-po-poseru!”

Leoš to tak neprožíval. Ale viděl zdrceného přítele a horečnatě pátral v mozku, jak ho potěšit.

„Hele, když je plichta, tak se prodlužuje, ne? A nakonec…”

„…se kopou penalty,” ucedil Marek znechuceně. „Já se po-po-poseru i z tebe!”

Následující dny, týdny, měsíce a dokonce i roky jeho skeptické obavy potvrdily. Ve svém projevu po oznámení výsledků voleb zhrzený předseda sociálních demokratů uvedl, že demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah srovnatelný snad jen s únorem 1948, snad jen s rozdílem, že hrozí modrá totalita, čímž velkou část národa utvrdil v přesvědčení, že měl zůstat ekonomem podniku Restaurace a jídelny, kterým byl za komunistů. Handrkování o sestavení vlády pod vedením ODS trvalo až do ledna následujícího roku, neboť se zoufale hledal stoprvní hlas. Veškerou energii pak vláda po zbytek funkčního období spotřebovala na uhájení svého bytí - na něco kloudného jí čas už nezbýval. Oba nepřátelské tábory líčily na přeběhlíky, kteří by té či oné straně pomohli zdolat tu druhou a pár mužů a žen si tuto úlohu náležitě užívalo. Kupčilo se s hlasy volitelů prezidenta republiky. Nakonec triumfoval předseda sociální demokracie. Svou věrnost zájmům občanů České republiky předvedl přesvědčivě, když se mu uprostřed historicky prvního českého předsednictví Evropské unie podařilo vládu svrhnout. Byly to nechutné čtyři roky politických čachrů a zcela po zásluze to dali voliči v dalších volbách oběma největším stranám sežrat. Ale to bychom předbíhali.


Jestliže červnové volby do poslanecké sněmovny ovlivnily životy našich hrdinů zprostředkovaně, červencová registrace jejich partnerství se jich už dotkla s plnou parádou.

Pondělní porada starosty městské části Praha 1 se pomalu chýlila ke konci, když starosta zahlásil: „Jo, a ještě něco. Ve středu 1. července začínáme s tím registrovaným partnerstvím. Já mám teď úplně jiné starosti, které mě dost vyčerpávají a pohled na líbající se chlapy by mě nejspíš položil… Libuško,” obrátil se na jednu z místostarostek, „vezmeš si to na starost.”

Libuška (48) sebou zděšeně trhla.

„No tohle,” dostala ze sebe, „proč já… Vždyť… vždyť to je snad starost jen matrikářek, jestli se nemýlím…”

„Nemýlíš, nemýlíš, Libuško, protože ty se nikdy nemýlíš,” opáčil starosta sladce. „Háček je v tom, že se tahle věc teprve rozjíždí a my jsme první na ráně. Všichni se budou dívat na nás v Praze a já nechci poslouchat z televize a číst v novinách, že se k těmhle… odlišným spoluobčanům chováme neurvale. Domluv se s matrikářkami, ať se těch lidí zeptají, jak si obřad představují, řekni jim pár teplých slov… pár vřelých slov,” opravil se starosta, když viděl s námahou potlačovaný smích na tvářích několika přítomných, „ať na nás vzpomínají v dobrém. Až to přestane být senzací, tak to zklidníme podle zákona. Pro tebe to bude hračka, vždyť už jsi sezdala desítky párů!”

„To jo,” řekla rezignovaně žena, „a povídám jim o věrnosti, o rodině, o dětech… Proboha, co mám vyprávět těmhle?”

„No vidíš, minimálně tu věrnost upotřebíš. A můžeš ji propojit s aidsem. Však ty si poradíš,” mávl rukou starosta a milostivě poradu rozpustil.


Libuše Veselá se roztržitě nimrala v jídle na talíři a v hlavě se jí honily neveselé myšlenky. Z nich ji vytrhl až hlas dcery.

„Proč nejíš, mami?” zeptala se Lucka (17). „Stalo se něco?”

„Ále,” odpověděla matka s kyselým výrazem v tváři, „ve středu mám oddávat - tedy registrovat homosexuální páry…”

„Páni,” vydechla Lucka překvapeně, „no to je senzace! Ty budeš první!”

„Ohromná senzace… Docela ráda bych se jí zbavila.”

„Proč?” divila se dcera upřímně. „Vždyť vob tejden voddáváš. A tyhle hošani a holky se mají stejně rádi jako heteráci. Ty vostatní, kterejm jde jen vo sex, ty k tobě nepolezou.”

Matka si povzdechla.

„To je sice dobrý, ale já k nim mám držet řeč. A v tomhle případě si s tím nevím rady. Obvyklá klišé - rodina, děti - tady jaksi selhávají.”

„No tak to postavíš na jinech věcech,” řekla Lucka rozhodně. „Já ti něco nahodím. Mám výbornýho kamaráda, von je taky na kluky, ale moc si rozumíme. Hm, možná právě proto. Budu na něho myslet a pár vět ti stvořím.”

Netrvalo dlouho a na stole se ocitl kus popsaného papíru.

Milí teploušci, četla zaražená matka, celá většinová společnost je vám vděčna, že jste se rozhodli žít ve dvojici a zachovávat si registrovanou věrnost, čímž se aktivně zapojíte do boje proti šíření odporný nemoci AIDS. Za odměnu vás v nemocnici nevyhodí, až se budete ptát na partnerovo zdraví a nevyženou vás z bytu, až jeden z vás umře. Horší je to s dětmi… Českej parlament je přesvědčen, že pro vás udělal maximum, a tak se od něho svolení k adopci dítěte jen tak nedočkáte. Ale neklesejte na mysli, věda určitě vyřeší i tenhle problém. Nebude trvat dlouho a jeden z vás donosí děťátko ve vlastním těle… A vytřete tím zrak všem těm línejm moulům z druhýho břehu, který už pomalu ani šukat nechtějí…

Místostarostka Veselá s povzdechem odložila list papíru.

„Tos mi teda pomohla,” zamumlala rezignovaně.


„…a dobrovolně jste se rozhodli stvrdit své soužití zákonnou normou. Dáváte tak najevo, že váš svazek je založen na hlubokém citovém základě, že v dalším životě spolu chcete snášet dobré i zlé, být si navzájem oporou v krizových situacích, které čas od času potkají každého z nás a které se vždy snáze překonají s milovaným člověkem po boku. Přeji vám, aby váš svazek byl pevný a vydržel v partnerské věrnosti až do konce života.”

Místostarostka se odmlčela, aby patřičně oddělila srdečnou řeč od úřednické povinnosti.

„A nyní se táži vás, pane Leoši Kosovský, zda dobrovolně vstupujete do partnerství s panem Markem Hůlkou?”

„Ano.”

„Stejně tak se táži vás, pane Marku Hůlko, zda dobrovolně vstupujete do partnerství s panem Leošem Kosovským?”

„A-ano.”

„Nyní si můžete vyměnit prstýnky a…” zastupitelka se zhluboka nadechla, bože, oni se určitě budou líbat, kmitlo jí hlavou, „…a pak se podepište do protokolu o vstupu do registrovaného partnerství.”

Leoš (34) sáhl na stříbrný tácek po prstýnku a navlékl ho Markovi (29) na levý prostředník. Vzápětí totéž učinil Marek. Kluci se na sebe podívali a pak se Leoš naklonil k partnerovi a jemně ho políbil. U matrikářky se podepsali do listiny a obřad skončil.


Po obřadu se oba muži zastavili v čekárně, aby se ještě dohodli s matrikářkou na předání dokladu o partnerství. Na lavici seděly dvě ženy, které zřejmě čekaly na svůj obřad.

„Ahoj,” pozdravil Marek a Leoš se usmál.

„Ahoj,” odpověděla vyšší tmavovláska Milena (34) a její partnerka se zvědavě zeptala: „Tak jak se cítíte?”

Leoš pokrčil rameny.

„Normálka,” řekl nenuceně.

„Báječný!” vybuchl vedle něho Marek a oči mu zářily. „Už nejsme v i-le-ga-li-tě jako nějaký pa-pa-partyzáni!”

„Chtěly jsme být první, ale vy jste nás předběhli,” s trochou lítosti prohodila menší světlovláska Dana (31).

Leoš potřásl hlavou.

„Kdepak, když se Marek do něčeho zakousne, tak trhá a nepustí. S ním jste neměly šanci… A potom - televizní kamery, to je silná motivace… aby ho u nich na vesnici každej viděl, jak se líbá s mužským,” neodpustil si rýpnutí.

Marek zbledl.

„Ježíši, na to sem ne-ne-nepomyslel… To mě táta zabije!”

(Naštěstí se později ukázalo, že se dostali jen do Pražského večerníku - večerní zprávy na celostátních stanicích měly tučnější sousto s obřadem, jemuž vévodila známá popová hvězda.)

Ženy se zasmály, ale do toho přišla matrikářka, pohovořila s muži a pak si odvedla obě adeptky k registraci. Setkání těch čtyř mladých lidí bylo letmé, leč, jak se zanedlouho ukáže, osudové.

Novopečení státem uznaní partneři kráčeli přes Staroměstské náměstí.

„Poslouchej, ty a-ano,” zeptal se Leoš náhle, „kam to vlastně míříme?”

„Do U-u-ungeltu do hospody,” odpověděl Marek. „A nedělej si ze mě šoufky. Já sem neřek a-ano. Já sem náhodou řek a-ano! A mnohem srdečnějc, než ty!”

„Tak jo,” zahučel přítel. „To proto, že já tě ve skutečnosti nesnáším. A vzal sem si tě jenom proto, abych po tobě zdědil to tvý obrovský bohatství…”

Marek sebou nesouhlasně škubl.

„Ty seš ale…”

Leoš se podíval na jeho zakaboněnou tvář a v náhlém popudu ho chytil za ramena, přitáhl k sobě a vlepil mu pusu na ústa. Marek zkoprněl.

„Co to děláš?” vykulil oči. „Dyť tu sou lidi!”

„No právě,” řekl Leoš spokojeně. „Ať viděj, jak tě nenávidím.”

Většina turistů však ještě ve svých hotelích dojídala pozdní snídani, a tak chůze po řídce zalidněném náměstí byla příjemná. Prošli Týnskou ulicí a branou v paláci Granovských vstoupili do Týnského dvora. Marek vzal Leoše za ruku a vedl ho do restaurace.

„A hele,” podivil se Leoš, když je číšník dovedl ke stolu, z něhož sundal cedulku s RESERVE, „tys objednal stůl pro šest? Vždyť nás víc nebude!”

„No, víš,” podíval se svýma nevinnýma očima Marek na přítele, „já sem chtěl, aby tady s náma jako byli tví rodiče a moje máma s tátou…”

„Ale né,” zaúpěl Leoš. „To tu budeme sedět a jako se bavit s imaginárníma rodičema, kterým je to buď ukradený nebo nás nesnášej?”

Podíval se na přítele a když uviděl jeho pomalu se krabatící tvář, rychle zařadil zpátečku a zoufale zavyl: „Ne, ne, ne, proboha, nic sem neřek! Jo, sou tu s náma, drahouškové, připijem si s nima - jenom probůh neřvi! Ach, bože, co já to sem za vola!”

Marek zběsile mrkal očima, aby mu z nich nevyrazily slzy zklamání. Leoš ho objal a do ucha mu šeptal slůvka omluvy.

„Marečku, ty přece víš, že sis vzal cynickýho blba, kterej každou posvátnou chvilku podělá… Tak s ním prosím tě měj trpělivost. Von tě má vopravdu rád. Jen to je takovej slon v porcelánu…”

Marek se mu chystal něco sentimentálního odpovědět, když se ozvalo decentní zakašlání a následně číšníkův hlas.

„Pánové si něco objednají?”

„Ano,” vyškubnul se z objetí Leoš. „Šestkrát francouzský šampaňský! No… to je vlastně celá flaška, že?”

A když šest plochých sklenek vypouštělo své bubliny ze dna vzhůru, povstal, jednu uchopil do prstů a takto promluvil ke dvěma židlím: „Drazí rodičové, jsem moc rád, že v nejšťastnějším dni mýho života tu jste s námi. Vybral sem si tohohle kluka ke společnýmu životu ve výšce deset tisíc metrů nad zemí a pevně věřím, že to spolu dotáhnem až do hrobu pár stop pod zemí.”

A kopnul do sebe celou sklenku. Pak přešel k jedné z protějších židlí a promluvil k místu, které před chvílí opustil.

„Můj drahý synu. Když jsem ti dala život, přemýšlela jsem, jaká bude tvá životní dráha. Ale ať si matka sní své sny jakkoliv, vždycky pro ni zůstane nejdůležitější štěstí jejího syna. A našel-lis ho s Markem, přeju vám oběma, abyste byli spolu šťastní oba.”

A kopnul do sebe další sklenku šampaňského. Zatímco ho zkoprnělý Marek užasle pozoroval, přešel k vedlejší stoličce a pozvedl sklenku před ní.

„Milý synu, milý Marku,” pronesl hlubokým hlasem. „Jako vývojka a ustalovač dávají záruku kvalitní fotografie, tak vy dva se doplňujete na ideální pár. Ať vám vaše láska vydrží hodně dlouho!”

Obsah další sklenky zmizel v útrobách Leošových. Leoš přešel ke své židli a zřítil se do ní.

„Tak,” vydechl ulehčeně, „má rodina je vyřízená.”

Marek jen chvíli přemýšlel, jestli má v načaté taškařici pokračovat - jeho představy o slavnostním obědu byly úplně jiné - ale po pěti letech společného života už mu byly některé věci jasné. A tak s hlubokým povzdechem povstal, uchopil sklenku a řekl: „Milí rodičové, ani nevíte, jak jsem rád, že jste tu dnes s námi…” jenže to bylo vše, co zvládl. Hlas se mu zlomil a ruka se sklenkou se roztřásla tak, že drahé víno cintalo na bílý ubrus. Zatímco Marek povolával všechny vnitřní síly k zvládnutí přívalu nevhodných emocí, Leoš ho stáhnul dolů na židli.

„Hele, nech rodiče rodičema, vono se to jednou spraví… Je to náš den. Jenom nás dvou, rozumíš?”

Marek pokýval hlavou. Když se vzpamatoval, dodal omluvně: „Víš, to já jenom, že sem si vždycky představo-voval, že při mým velkým štěstí budou se mnou…”

„To voni si představovali taky. Jenže ty vaše představy se silně rozešly a voni to nevydejchali. Teď je to jen jejich problém a jestli neumějí v životě přijmout některý věci jen proto, že jim nezapadají do jejich schémat, tak mají smůlu. Taky by mohli zkoušet poručit větru a dešti.”

„To víš,” řekl smutně Marek, „těšili se na snachu s kozama a na vnoučata…”

„Ale vždyť ještě není všem dnům konec,” zvolal Leoš bujaře a plácl přítele do zad. „Když si mě vykrmíš, tak mi kozy taky narostou a vnouče jim ještě vyšoupeš, co ty víš… Takovej kaňour…”

Tři skleničky šampaňského na ex začínaly plnit své dílo. Marek k němu vzhlédl s úžasem.

„Co to meleš? My si před hodinou slíbíme věrnost a ty mě teď vyháníš za nějakou… nevímco, abych si s ní vyšoupal dítě?”

„Tys mě ne-po-cho-pil, můj milý milče,” snažil se o pečlivou výslovnost Leoš a vtisknul příteli pusu na tvář. „Uspořádáme konkurz na vhodnej objekt k páření, založíme švédskou - ne, českou trojku a ty za mý aktivní podpory pošleš ty svý mrrrššš… mšky… mrštný mršky do tý plodný samice…” Všiml si doširoka otevřených očí svého partnera. „Ty to pořád nechápeš? Že to provedeme spolu? Přece já budu vobsluhovat tvý dělo a ty budeš pálit! Salvama! No, a za takovejch vosum… devět měsíců vobdržíš vnouče… teda dítě. Tomu se říká asistovaná reprodukce, víš? Já budu asistent! A dost už vo dětech! Garson!” zařval náhle. „Nos na stůl, já se dnes dopoledne žením!” Druhou část věty zazpíval.

Marek se díval na kývajícího se muže po svém boku, se kterým dnes právně spojil svůj osud a šeptal si pro sebe: „Tak v dobrém i zlém…”


Když se na druhý den Marek zeptal Leoše na asistovanou reprodukci, ten se na něho zadíval nechápavě.

„To má bejt co, prosím tě?”

„Tos mi sliboval, že budeš asistovat při výrobě mýho dítěte s nějakou… co vyhraje náš konkurz.”

„Bože,” zamumlal Leoš, „to sem se tak strašně vožral?”

„Jo,” odtušil Marek suše. „Aby taky ne, kdyžs do sebe kopnul svý rodiče, pak mý rodiče a eště půl mý nedo-dopitý sklenky a zbytek ve flašce! Ale zajistil sis tím střízlivýho, kterej tě směl vo-vo-vodtáhnout domů. Celou cestu si řval na lidi Budeme mít děťátko a já budu asistent!


1: Smůla, hochu… jedno varle

30: ...a spolu snášet dobré i zlé

40: Máme kluka Adama

65: Osudové hody v Kořeticích podruhé

Kde lze knihu koupit? NIKDE!
(ale možná se to změní :-)

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.