- Tak vo čem bude první?
- Vo čem, vo čem… No, asi vo tom, jak to všechno vzniklo, ne? Protože bez toho bysme tu nebyli ani my…
- Tak už spusť…

O stvoření světa a o tom, co následovalo potom

Vesmír se rozkládal od Nepaměti k Zapomnění a vládla v něm černá tma. Jen občas se některá vlasatice rozpálila doběla, jak pospíchala odněkud nikam, ale to bylo jako plivnutí do moře. Najednou - kde se vzal, tu se vzal - uprostřed Všehomíra se zjevil Bůh. Rozhlédl se tu a tam, někam i kamsi, podíval se jinam, juknul do konečna i nekonečna, blízko, daleko, vlevo, vpravo, za sebe, před sebe, nahoru, dolů… všude tma.

„Ale to je špatné!” zakřičel Bůh do prostoru hromovým hlasem. „Tady musí být vidět!”

A stvořil Slunce.

„Hned je to lepší,” pochválil se.

Ale Slunce večer zašlo a zase se setmělo.

„Jeden aby se tu zedřel,” frflal Bůh a stvořil Měsíc. „No, je to bludička,” usoudil kriticky, „ale na noční práci stačí.”

Nespokojeně se rozhlížel Vesmírem.

„Je to tu zatuchlé!” zakřičel. „Statické! Vemte si příklad ze Slunce a Měsíce, ty už si našly své dráhy! Začněte se hýbat, rotovat, klokotat… když už jste takový neduživý!”

V bledém měsíčním světle prohlížel planety a nesouhlasně kroutil hlavou.

„Samej šutr… žádnej vzduch… žádná voda… žádnej život,” mumlal si pod fousy. „žIVOT!” vykřikl náhle. „Musím sem dostat žIVOT! Ale ne nějakej utrápenej v tom vašem kamení… Ne, ne… Já vám ukážu, holenkové, jak má vypadat vzorová planeta! To budete čubrnět! A bude zelená! Nebo modrá? Ále co - to ať jednou rozhodne někdo chytrej…”

Až se z toho rozčilení zadýchal. To jsem jim to nandal, pomyslel si spokojeně a rozhlédl se po kraji. Tak a táááámhle někde, aby na ni ve dne svítilo Slunce a v noci Měsíc, bude moje planeta… Planeta jménem… Sakra, žádný mě nenapadá… Planeta… Nóóó… Tak vypadne už něco ze mě?

„ZEMĚ! Je to Země!”

Tak stvořil Zemi.

A dost! Tý práce, co jsem vykonal… Teď si můžu na pár milionů let odpočinout… A natáhl se na obláček, který ho věrně následoval, aby si Stvořitel mohl kdykoliv pohovět. Všichni světoví potentáti to později od něho odkoukali.

Bůh ležel a čekal, až na něho přijde dřímota. Avšak před dřímotou - zčistajasna dostavil se nápad. Nás muže to nepřekvapuje - dávno máme vyzkoušeno, že nejlepší nápady dostáváme na pohovce. Pomocníci! blesklo hlavou Stvořiteli. Ať pracují! Ať se ukážou! Já dodám ideu a hmotu, oni to spojí v dílo. Mládí vpřed!

Tak stvořil pomocníky. Jednoho máznul na bílo, druhého na žluto, třetího na rudo, čtvrtého na černo…

„Život musí být pestrý,” vysvětlil jim.

Na posledního mu barva nevyšla, tak ho pomaloval zbytky těch předchozích. Kluk vypadal jak strakapoud. No, a samozřejmě - jak se někdo odlišuje, ostatní se mu hned začnou posmívat. A zvlášť když to jsou takoví puberťáci, které si Bůh stvořil pro práci na Zemi.

Jednobarevní se rozesmáli a hned na chudáka spustili: stračeno, melíre, relikte, unikáte! Pestrobarevný se zamračil a vyštěkl:

„Polibte si prdel!”

„No tak, hoši,” mírnil je Bůh, „žádné hádky. Máte před sebou obrovský úkol: tamhleto je planeta Země. Tu musíte připravit pro život - hory, lesy, vodstvo, pak zvěř, ptáci, ryby… jistě vás napadne něco dalšího. Tak jděte a myslete, tvořte a pracujte. Za pár milionů let vás zkontroluju.”

Poslal kluky na Zem a znova se natáhl. Ten se teda naštval, pestrobarevnej, vzpomněl si ještě před usnutím, jen aby to dělalo dobrotu…

No, nedělalo. Až na Zemi poznali jednobarevní, že si ty stračeny, melíry a další urážky měli nechat od cesty. Pečlivě vymodelovali starohory, ale přilítl pestrobarevný a celé jim je zvrásnil. Uplácali prvohory, ale čertík v podzemí zatopil a hory jim začaly lítat do povětří. Jak byli pyšní na rozsáhlou pevninu uprostřed oceánu! Tancovali na ní, slavnostně ji pokřtili na Pangeu… No, neobjevil se zhrzený kolega a nerozkopal pevninu na několik kusů? Svedli řeky do moří. Slunce svítilo na sladkou vodu a kluci se labužnicky natáhli na písku. Náhle uhodily hromy a blesky a moře bylo slané. Pestrobarevný našel zálibu v tom, jak škodit.

Stvořili pár druhů zvířat, aby pohnuli se životem na Zemi. Žerte se navzájem! zaslechla zvířata příkaz. A tak to šlo dál a dál…

„Stračeno, melíre!” volali pomocníci, „už se ti nebudeme posmívat! Přidej se k nám! Pojď s námi budovat lepší zítřky!”

„Vyserte si voko, pionýři! I se zítřkama!” ozvalo se na skále nad nimi.

Vzhlédli nahoru a uviděli, že na ně letí obrovská ohnivá koule. Jen taktak stačili uskočit.

„Jsem váš protivník!” nesl se k nim řev z hory. „Jsem Satan!”

„Nejseš náš protivník!” křičeli na něho jednobarevní zuřivě. „Seš ničitel a škůdce! Seš náš nepřítel! Ďábel!”

Někdy kolem čtvrtohor se Bůh probudil. Sestoupil na Zemi, svolal budovatele a provedl inventuru prací.

„No,” pravil zamyšleně, když se nakonec sesedli na úpatí jednoho kopce, „představoval jsem si to jinak, ale není to úplně špatné. Konečně, dal jsem vám takové mlhavé zadání…”

Jednobarevní pomocníci mu začali opřekot vysvětlovat, jak krásný by ten svět byl, kdyby jim ho tamhleten kazisvět - ukázali rozhořčeně na pestrobarevného - ustavičně neničil. Ten stál se založenýma rukama, žvýkal betel a pohrdlivě se šklebil. A plival na zem. Bůh je zamyšleně pozoroval.

Tak jsem si myslel, že na svět sesílám dobro, přemítal, a ono se to zvrhlo. Ale je samé dobro to nejlepší? Může vůbec být dobro bez zla?

„Tak jo,” řekl Bůh nakonec. „Splnili jste úkol, můžete jít.”

A nechal jednobarevné pomocníky zmizet. Pestrobarevný ho napjatě pozoroval.

„Pročs mě tu nechal?” zeptal se nabroušeně a plivl si na nohu.

„Protože jsem si uvědomil, že dobro nemůže existovat samo o sobě. Já jsem Dobro. Ty jsi Zlo, Satane,” rozpomněl se na řev, který mu rušil spánek někdy kolem třetihor.

„A kde budu působit?”

„Všude,” odvětil Bůh. „Budeš všude, kde bude i dobro. Vždyť už to máš v malíčku.”

A šel si po svých.

Lehl si a oddal se úvahám. Viděl jsem hory, moře, řeky, lesy, nějaká zvířata, ryby, ptáky… ale něco mi tam chybí… Kdybych tak věděl co…

Usnul. Když se probudil, přemýšlel úporně, kde přestal.

Aha, řeky, lesy, zvířata, ryby, ptáci… Něco tomu chybí… Něco, co by bylo chytřejší než ta boží hovádka… Něco nebo NĚKDO, kdo to bude postrkovat dál…

Když je Bůh v koncích, jednoduše povolá na pomoc boží vnuknutí.

„A mám to!” zvolal radostně na celý Vesmír. „Bude to ČLOVĚK! Dám mu rozum a on tu bude hospodařit. Bude se chtít mít pořád líp a bude vymýšlet, jak tomu napomoct. Vynalezne cihlu, kolo, lokomotivu, finanční úřad, raketu… Ó, jak jsem chytrý!”

Cítil, jak do něho vlítla energie. Nakutal něco božské hmoty a začal tvořit.

Dvě ruce, abys mohl pracovat, lovit zvěř a ryby, podat ruku slabšímu…, uvažoval Bůh.

…a krást, loupit a zabíjet svý druhy, šeptal za stromem Satan.

Dvě nohy, aby tě nesly za prací a za lovem…, uvažoval Bůh.

…abys utek s lupem a rozdupal košíček Nanynce, spřádal ďábel.

Trup to všechno spojí a na něm hlava, v které bude láska, soucit, pomoc a přátelství mezi národy…, na to Bůh.

…nenávist, pohrdání a koncentrační tábory, kontroval Satan a napjatě čekal, čím to Bůh završí.

Ten poodstoupil a zálibně si prohlížel své dílo. Pak se zakabonil.

Něco tomu chybí… Tak říkajíc třešinka na dortu… přemítal. Á…, ťukl se vítězně do hlavy, přece nářadí na rozmnožování, takzvaný vercajk… Jeden čudlík… a do pytlíku dvě kuličky…

„A nejen to,” řekl slavnostně, „vkládám ti tam - nebo tam?” ukázal na hlavu, „potěšení z té činnosti. Dělám to tak trochu ze sobectví, protože chci, aby tě rozmnožování bavilo - kdyby sis šoupnul jednou do roka z povinnosti jako ta zvěř, tak se zalidnění Země nedočkám ani já. A to sem věčnej.”

Přišoural se k němu Satan a uznale ho poplácal po zádech (byl čím dál drzejší).

„Výborně, seš pašák, starochu!” řekl sarkasticky. „Právě jsi stvořil sídlo neřesti a mně ušetřil spoustu práce. Ale pozor!” obrátil se ke Stvořiteli. „Kam bude strkat ten tvůj čudlík?”

„Svůj čudlík! Ne můj!” štěkl Bůh.

„Vidím tady jen jednu díru vzadu…”

„Ne, ne, to je pouze výstupní potrubí,” opáčil Bůh rezolutně. „Žádné vstupy!”

„No,” zabručel čert, „divil bych se, kdyby ho nestrkal kam se dá.”

Všemohoucí ho zpražil pohledem.

„K milování mu stvořím ženu!”

Nabral něco božské hmoty a… Najednou se zdálo, že je s fantazií v koncích.

„To je přece jednoduchý,” řekl ďábel ležérně. „Musí to bejt vopak tohodle panáka: von má svý úžasnosti dole, jí je plácni nahoru… Jasně, to je vono!” vykřikl nadšeně, když Mistr na trupu výrazně přidal hmoty. „Takovýhle cecky! Na ty von bude čumět, na ty bude furt myslet, bude se třást, aby je moh vilnýma rukama vosahávat, pusou vocucávat…,” věštil Satan budoucnost lidstva. „No - a eště futrál pro ten jeho nástroj… Bezva… Budou to dělat z vočí do vočí.”

„No, když bude některej dobře rostlej, tak může i zezadu,” zabručel Stvořitel, ale jen pro sebe. „Jenom aby si ty otvory nepoplet…”

Nakonec nacpal do hlavy mozek.

„To máš marný,” komentoval to Satan posměšně. „I když jí tam vrazíš menší mozek než jemu, stejně vona vymyslí víc krávovin než von…”

A to byla poslední ďábelská kapka do božského poháru trpělivosti.

„Vypadni vodsuď, smrade!” zavrčel Bůh. Jen jestli jsem to s tím soužitím Dobra a Zla nepřehnal…, pomyslel si trpce.

Čert odkráčel středem a vesele si přitom pískal.

Bůh přemýšlel, jak dál. Těla máte dospělá, přemítal, ale duše dětské. Nemůžu vás takhle poslat do drsného světa na Zemi. Nějak ho nestačili připravit… Zatím vás nechám u sebe v ráji.

Přenesl muže do ráje, vdechl do něho život a zmizel.

Muž se probudil, zívl, protáhl se a rozhlédl se okolo. Kolem něho rozkvetlá příroda, potůček bublal, vodopád padal, motýli létali, ptáci zpívali… Hezké. Pojedl něco nebeské many, zapil to rajským nektarem a spokojeně se natáhl do stínu stromu. Dobré. A co dál? přemýšlel. Začal se seznamovat s tělem. Ruce, nohy, hlava, plochý trup… A hele, zvoneček… a pytlík… K čemu asi slouží? Začal si se zvonečkem hrát. Nejdřív do něj cvrnkal prsty, pak přetáhl kůžičku, pak znovu, a znovu nahoru a dolů… Pocítil jemné šimrání a ohromeně pozoroval, jak kus jeho těla při té činnosti ožívá, nabývá na objemu, vztyčuje se, tvrdne… Óóóó… jak úžasné… a příjemné… Pumpoval pravačkou víc a víc, slastný pocit se stupňoval, až…

„Ach jo,” povzdechlo si vševidoucí Božské oko, když zaslechlo vítězný ryk lidského samce, „zdá se, že dospívá rychleji, než jsem předpokládal. Musím mu ukázat cestu pravou - než zůstane navěky jen u tohohle.”

Vdechl život do ženy, přivedl ji k muži a pravil:

„To je Adam, to je Eva. Jste muž a žena. Mám s vámi velké plány: založíte lidské pokolení na Zemi. Než se tak ale stane, chci vás na ten život trochu připravit tady u sebe v ráji. Dát vám tak říkajíc trochu vychování. Jezte, pijte, dělejte si tu co chcete, jste v ráji. Já se na vás občas podívám. Jó, abych nezapomněl,” obrátil se již na odchodu, „támhle vzadu vlevo, u toho rozsochatého dubu, mám svou oázu klidu. Tam medituju a poslouchám nebeskou hudbu. Tam mi do revíru nelezte.”

A zmizel.

Adam zatahal Evu za vlasy, ta ho nakopla do zadku a za chvíli se už honili po ráji. Eva ječela a Adamovi se to líbilo. A nebyla by žena ženou, kdyby si to nenamířila rovnou ke Stvořitelově zahrádce.

„Řekl jsem vám, ať řádíte jinde,” přivítal je Bůh přísně. „Tady chci mít klid.”

„Když nás to tam nebaví,” odvětila Eva otráveně.

„A ven!” zařval Bůh hromovým hlasem.

Rozladěně odcházeli.

„Je nějak nervózní,” uslyšel ještě Bůh Adamovu poznámku.

„Je už starej,” ucedila Eva.

Lehli si na louku, ale dlouho v klidu nevydrželi.

„Hele, co to máš mezi nohama,” ozvala se náhle Eva. „To já nemám.”

Adam ožil.

„Ty máš taky něco, co já ne.”

Převrátil se na bok a osahával ženě prsa. Ta se nad něj sklonila.

„Jé, a jak ti pěkně visej… a jak sou pevný… to je prima…”

Eva mu čučela do rozkroku a překvapeně řekla:

„Ty mý dvě visej, ale ten tvůj obživl… Páni, ten roste…”

Sáhla si a užasla:

„A tvrdne… Už je jako kost…”

Adam se zasmál.

„A kdybys věděla, co umí ještě…”

V tu chvíli Eva ztratila rovnováhu a strhla Adama na sebe. Jeho rádlo zavadilo o její brázdičku a Adamovi blesklo hlavou: nepatří to snad sem? Patří nepatří, byl to typický mužský - když to na něho přijde, píchne kopí do první škvíry, která je po ruce. Adam zasunul, Eva vyjekla…, ale to už muž píchal jako o život a žena ječela rozkoší.

„Některé věci se učí snadno,” konstatovalo Božské oko poněkud nakysle a uchýlilo se do svého rajónu.

Za chvíli tam byli.

„Von mi říká, že sem kurva!” ječela Eva.

„Vždyť ani neví, co to je,” odsekl Bůh dopáleně.

„Nakukal mu to Satan,” křičela Eva.

„Nežaluj, kurvo…”

„Tak dost!” zařval Bůh hromovým hlasem. „Jste neposlušní spratkové! Ještě jednou sem vlezete… a… a…”

„…a co?” zpozorněla Eva.

„…a uvidíte!” zahromoval Bůh. „Padejte vodsud!”

Zdekovali se, ale dlouho jim klid nevydržel.

„Hele,” ošívala se Eva. „Co myslíš, že by s náma udělal…”

„Já nevím,” zavrčel Adam. „Dej mu pokoj a neštvi ho. Je to náš stvořitel a je nervózní…”

Chvíli přemýšlela a pak začala nanovo.

„Já ho nechci štvát. Já sem jen zvědavá, co by s náma udělal.”

Adam si přitáhl její hlavu.

„Hele, je to starej pán a chce mít klid. Tak mu dej pokoj a věnuj se mně. Třeba bysme si mohli zase…,” jeho hlas dostal smyslný nádech, „spolu šoupnout…”

A rukama začal hladit její prsy.

„To je nápad!” vyškubla se mu Eva z rukou. „Šoupnem si. Ale tam u něho!”

„Tys seš blázen!” zaprotestoval Adam. „Poď ke mně!”

Eva se postavila nad něho a zatřepala vnadami.

„Ne, ty poď za mnou,” řekla, a aby dodala slovům váhu, roztáhla nohy.

Mužovi se zatmělo před očima a v jeho klínu se probudil život. Adam se vymrštil a běžel za Evou. Jen si dával pozor, aby neklopýtl a nejzajímavější z údů si nepolámal. Eva se zastavila až v revíru starého pána a sklesla na záda. Udýchaný samec padl na ni a hned se dal do díla. Žena vzdychala slastí, pak přidala na hlasitosti a nakonec výskala rozkoší na celý ráj. Netrvalo dlouho a zjevil se Bůh. Rozpálený na nejvyšší stupeň.

„Tak vy mi tu budete dělat naschvály, parchanti nevděční!” řval z plna hrdla. „Nádoba mé božské trpělivosti přetekla! Padejte z ráje, frackové nevychovaní! Užijte si toho svýho na Zemi, když je vám tu těsno!”

Rozmáchl se pravou nohou a nakopl Adama bodlem. Ten vyjekl, vyletěl vysoko do vzduchu a pak táhlým obloukem padal, až zmizel v oblacích.

„Sem těhotná,” snažila se protestovat Eva.

„Tak poletíš těhotná,” syknul Bůh a nakopl ji placírkou. Dal tím do budoucnosti mužům příklad, aby se k ženám chovali galantně.

Dlouho stál a zhluboka dýchal.

„Parchanti jedni nevděční… rozjívení… nevychovaní…,” cedil mezi zuby. „Nevychovatelní,” opravil se nakonec.

Kdepak - dospívání svých dětí rodič přežije jen se vzpomínkami na jejich roztomilé dětství. Když ale ty vzpomínky chybí…

Bůh dobře věděl, proč chtěl ty dva ještě pár tisíc let piplat v ráji. Dole na Zemi byly v plném proudu čtvrtohory a oba nezbedníci spadli rovnou do doby ledové.

„Strrrrrrašná zzzzzzima,” drkotala zubama nahá Eva.

„Zzzzzzzahřeju tě,” navrhl Adam a chystal se k činu.

„Tttttak ne,” drkotala Eva. „Ppppppřines ko-ko-ko-žich!”

Vtom se vedle nich zjevil Satan, v každé ruce kůži z medvěda.

„Pomůžu vám z nejhoršího,” řekl, „když se na vás váš papá vykašlal. Musíte přežít a pořádně se rozmnožit po celý Zemi. Protože teprve pak začne s váma lidma pořádná sranda.”

A Adam s Evou se snažili. Přivedli na svět stovky potomků a dožili se stovek let. Na počátku se lidský věk počítal jinak - bylo třeba pracovat rychle a nemohlo se čekat, až doroste další generace. Kdyby bylo plození potomstva při stvoření světa svěřeno dnešní mládeži, která o dítěti začíná uvažovat teprve někde před čtyřicítkou, cestovali bychom dnes za nejbližším sousedem padesát kilometrů.

Stran toho příjemného obcování, co dostalo lidstvo do vínku, patřila většina z Adamových a Eviných potomků do podskupiny Heteráků. To byli ti, co vzorně šukali s opačným pohlavím. Ti měli ve společnosti výsadní postavení. Když totiž první bafuňáři zestárli a jejich proutky jim zvadly, vyhlásili přísná pravidla lidského soužití. A v nich stálo, že souložit smí jen sezdaný muž se svou ženou, a to ještě výhradně za účelem zplození dětí. Kdepak jen tak pro radost! Kdepak se sousedkou či sousedem! Kdepak žena s ženou! Kdepak muž sám…

Ve skutečnosti to byl puč proti Všemohoucímu, provedený jeho jménem. Protože Stvořitel byl pro rozmanitost. Vždyť bez jeho vědomí by se jistě mezi prvními potomky Adama a Evy nevyskytlo i pár Homoušů…

- Komoušů?
- Homoušů! Poslouchej správně! Komoušů bohužel nebylo pár a Bůh je na nás seslal jako pohromu až ve dvacátým století… Homouši - to se muž miloval s mužem - a Lesby - to zas žena s ženou - to měli těžké. Nedávali rodu děti, tak byli zbyteční. Přestože ti muži lovili stejně dobře nebo i líp než Heteráci, přestože ty ženy vařily, obdělávaly pole a šily líp než jejich heterácké družky - protože jim doma neničili nervy rozjívení adolescenti. Bafuňáři na ně dštili oheň a síru… Stejně jako na další, kteří se vymykali jejich přikázáním. To byl případ i Masturbantů…
- Maturantů?
- Proboha, vypláchni si uši! Tehdy maturanti?! Dozajista jsou dnešní maturanti i pilný masturbanti, ale teď sme v dávnejch dobách, jo? A v pohádce!

Jedno z těch praštěných hesel bafuňářů znělo: jak muž na sebe vztáhne ruku, aby se ukojil - ať mu ruka upadne! Žen si jejich příkazy nevšímaly - snad proto, že by jim za ten příjemný zločin upadla tak násada koštěte… Takže ti pravověrní Heteráci, dočista zblblí svými náčelníky, každou chvíli strašně trpěli: manželka byla nemocná, museli na vojnu nebo se ocitli v šatlavě… a jim se to valilo ven i ušima. Masturbanti naopak byli pořád v pohodě. Už zkraje si řekli než se dostanu k manželce a manželskýmu šukání, to bych z toho zešílel a to ať mi radši ruka upadne, a když jim neupadla, zjistili, že bafuňáři lžou. A že když lžou s rukou, jistě lžou i v ostatním. A tak šli životem vysmátí. Když potkali ženu stejného vyznání, tak se s ní pomilovali bez ohledu na nemanželské lože. A když nebyla ženská po ruce nebo je polapilo vojsko? Udělali si radost sami. Od ostatních chlapů se odlišovali vyrovnanou povahou a pořádnými svaly na jedné ruce. Což byla nakonec výhoda, protože oštěpem dohodili nejdál.

A byli v tom prvním pokolení i Rozsévači, taková odbojná podskupina Heteráků, jejichž náčelníkem byl jistý Onan. Ten a jeho následovníci se vzepřeli dalšímu z pošahaných přikázání prudérních náčelníků, které nakazovalo bratrovi zemřelého muže, aby s jeho ženou zplodil potomka. Což o to, v některých případech bylo ono dědictví příjemné, JENžE: potomek měl být připsán tomu zemřelému. Proč? Ví bůh. Vlastně ne - Bůh to vědět nemohl. Nebyl to jeho nápad. Moje semeno je moje semeno, řekl si Onan zarputile. A moje vyšukaný dítě bude jednou jen moje. A ne toho blbce, kterej se nechal zabít. A tak Onan pilně obdělával švagrovou, ale sémě rozséval po okolí. Když se to provalilo, zabili ho. Zákon je zákon.

Tahle hrozba visela i nad hlavami Bisekáčů, kteří sice vzorně brousili manželky, ale nepropásli jedinou příležitost ke svedení pěkného kluka. Tak vznikl první adrenalinový sport: když se to provalilo, šeredně si to odskákali. Nejdřív doma, vzápětí od zákonodárců.

A už tehdy se narodili první Sodomiti. No, co měli dělat muži, kteří vyhnali ovce vysoko do hor a trávili tam s nimi dlouhé měsíce? Měli na vybranou: buď vstoupit do tábora Masturbantů, nebo se milovat s živou bytostí s růžovými cecíky, která byla vždy po ruce, vždy připravená, nikdy ji nebolela hlava, do ničeho nekecala… Ach, bože!

A přišli na svět první Masochisti, které rajcovalo jejich vlastní utrpení. Komu tím škodili?

Troufám si tvrdit, že v okamžiku, kdy Stvořitel přidělával Adamovi první vercajk, sám netušil, co všechno s ním potomci praotce budou provádět. Tolik odlišností… No, asi jako v přírodě vůbec.

Snažili se ty sexuální rebely hodit na hlavu Satanovi. Ale kdež… Všichni to byli a jsou dítka Boží a Všemohoucí s potěšením shlíží na všechny formy lidského milování, protože rozmanitost měl na mysli už při stvoření světa. Akorát, nebýt té puritánské mafie, nemusely miliony lidí napříč staletími při té smyslůplné činnosti trpět nesmyslnými pocity hříchu.

- Hm… Náš pan farář to vykládá jinak…
- Podívej - pan farář vykládá svý pohádky a já zase svý…
- Ale…
- …a pan Darwin vykládá svý teorie a soudruh Marx zase svý… To je proto, aby tě všichni ty chytrý nejdřív řádně zblbli a potom sis moh vybrat podle svýho gusta!