Tři malé dárečky

Upozornil mě přítel Luba Lichý, že jsme spolu udělali ještě tři malé knížečky do edice Dáreček nakladatelství Ivo Železný. Každá měla třicet stran rovnoměrně rozdělených na krátké texty a kreslené vtipy. Mávnul jsem jen rukou - kdeže loňské sněhy jsou… Po čase mi to však nedalo a šel jsem se na ně podívat. No, texty… snad některé přežily a fóry… všechny! Tak možná pro zajímavost a pro vzpomínku na začátek nového tisíciletí…

NEBOJME SE MOBILNÍCH TELEFONŮ

„Ach… sakra… zhasnul mi displej a já teď nevím, kdo mi volá…”

„Ale milé dítě, já jsem tvá babička 605 345 678…”

„Ty si ta babička, která mi čte před spaním pohádky?”

„Ne, ne… pohádky ti čte babička 777 639 639.”

„Ale ne, babi, babička 777 639 639 mi čte horory na dobrý ráno…”

„Tak vidíš, už si to pletu… Pohádky ti čte babička 601 851 937.”

„No vidíš… ale proč dnes nevolá?”

„Asi jí do toho něco vlezlo. Mám ti říct pohádku já?”

„Ne, ne, to bych v tom měla guláš… ty mi radši řekni, co dělá můj první táta.”

„Ale děvenko, to já nevím, já jsem máma tvý druhý maminky…”

„Tak mi vyprávěj vo ní…”

Má drahá, rozhlédněte se kolem. Procházíme parkem a co vidíme: šeříky pomalu odkvétají, ale na záhonu ještě září tulipány. Tady na trávě právě sedá žluťásek na pampelišku… a tamhle na ten dub šplhá veverka… A teď se podívejte na lidi: muž v saku zírá na levou ruku, do které zuřivě klofá rukou pravou. Jakási žena pobíhá zmateně po parku a vykřikuje svá důležitá sdělení komusi zřejmě nahluchlému. Tenhle muž s telefonem na uchu vedle nás se chová klidně, ale podívejte se mu do očí… ne, nemějte obavy, drahá, on nás nevidí… jeho zrak je kilometry vzdálen, někde ve firmě nebo u nějaké děvy… On, ani ti druzí, nevidí nás dvě, ani ten krásný kout přírody uprostřed velkoměsta… jen klofají a hulákají… Říkají tomu technologický pokrok…