Nezoufejte!
Jsou ještě horší děti než ty vaše.

Někdy mi vyčítají můj přehnaný realismus v hodnocení našich dětí. Snažil jsem se vystopovat, kdy se objevil, a dostal jsem se až k porodům. Když jsem se v telefonu dozvěděl, že se mi narodila dcera, vhrkly mi do očí slzy. Ne dojetím, jak by očekával každý normální člověk, ale zklamáním. Jako mnoho dalších mladých tupců i já jsem si tak toužebně přál mít prvního kluka. Dnes už dávno vím, že nám tím osud ve skutečnosti o pár let oddálil jiné starosti, které s klukem přišly na svět. Mnohé události, které při svém vzniku vypadají jako katastrofy, po letech dostanou úplně jiný smysl.

Když mi sestřička ukázala o dva roky později čerstvě narozeného syna deset minut po porodu, vyhrknul jsem překvapeně:

„Bože, ten je strašně šeredný…”

Vypadal jako mumie egyptských vládců - ovšem animovaná. Sestřička se urazila a odvětila, že tomu nerozumím. Trochu jsem ji chápal. Pracuje-li člověk denně s tucty mimin, z nichž jedno je šerednější než druhé, musí neustále přesvědčovat sám sebe, že jsou krásná. Jinak propadne pocitu beznaděje, že lidstvo spěje zpátky k opicím.

Přesto jsem tehdy v euforii napsal manželce spoustu pošetilých slov o své radosti nad narozením syna. Nevědomky jsem jí tím vtiskl do ruky argumenty, které vytahovala pravidelně v těch nejméně vhodných situacích. Vždy, když hrozilo, že za nějaký obzvlášť povedený kousek našemu pacholkovi nenávratně ublížím, sáhla moje žena do šuplíku a s plamenným výrazem v očích a papírem v ruce vyrazila proti mně:

„Takhle sis ho přál,” křičela bojovně, „takhles byl šťastnej… tak se podle toho chovej!”

Kdyby zůstalo jen u mě, nebylo by to s našimi dětmi tak hrozné. Jejich neštěstím se stalo, že stejně kritický pohled na ně získala záhy i jejich matka. Po porodu syna sdílela pokoj se stejně postiženou ženou. Obě už měly jedno dítě, takže mohly srovnávat a hodnocení krásy jejich novorozených synů mělo daleko k laskavosti. Jednou, když opakovaně při kojení urážely své potomky, to sestřička, která jim je přinesla, nevydržela. Rozčileně vypálila ze dveří a za chvíli se vrátila s miminem v náručí. Nazlobeně ho ukázala oběma nespokojeným ženám a řekla:

„Neměla bych to sice dělat, ale nemůžu vás už poslouchat. Jestli je nějaké dítě OPRAVDU šeredné, tak to je tohle. A na rozdíl od těch vašich s tím bude žít až do smrti. Tak už s těmi řečmi dejte laskavě pokoj!”

Rodičové mívají různý pohled na svoje potomky. Znám rodiče-obranáře, kteří se za všech okolností vrhají na obranu svých dětí, i když tyto evidentně provádějí nepravosti. Nesnesou pomyšlení, že by jejich děti měly trpět, byť třeba oprávněně. Jiní rodiče o poklescích svých ratolestí mlčí. Snad se stydí nebo mají pocit, že by mohla utrpět jejich reputace skvělých vychovatelů …

My jsme se nikdy netajili svými radostmi ani starostmi, kterých bylo vždy pochopitelně víc. Snad proto si nás tolik rodičů oblíbilo a pokaždé, když nás potkali, říkali:

„Tak copak vaše děti, povídejte…”

A když přišli domů, oddechli si spokojeně: „No, představ si táto, že bychom měli TAKOVÉ děti, jako oni!”