Václav¹⁾ a sluha Podiven

Po smrti báby Ludmily se mladému Václavovi převrátil život. Prudérní vychovatelka zmizela, zmizeli i bavorští kněží, kteří měli Václava dál vzdělávat a dusit ho v křesťanské cudnosti. Matce se vyhýbal, a ta nechávala syna, aby se časem srovnal s krutou skutečností. Výchovu následníka trůnu tak do svých rukou vzal sluha Podiven.

„Ach, bože,” lkal šestnáctiletý Podiven nad stejně starým velitelem, „co tě ti fráteři naučili! Vždyť ty nejsi na vladařskej úděl vůbec připravenej!”

Václav vášnivě oponoval a předkládal argumenty o znalosti žalmů, mnoha písmenek, písemných památek a církevních obřadů, ale Podiven to jediným rozmáchlým gestem odsunul do propadliště dějin.

„Koho to zajímá?” položil řečnickou otázku a hned ji zodpověděl:

„Nikoho. Zanedlouho budeš náčelníkem Čechů a budeš jednat s pomazanýma hlavama. To znamená - musíš umět pít. Až vyřešíte ty státnický problémy, přijde řeč na ženský. Těm zkušenejm obšourníkům nemůžeš vykládat nějaký naučený povídačky. To znamená - musíš konečně začít šukat ženský…, jo, aby ses takhle nečervenal, až vo nich budeš vyprávět. A až se pohádáte, tak se porvete. To znamená… No, nějaký ruční chvaty tě naučím, ale s dýkou a mečem…”

Nakrátko se zamyslel, ale hned našel řešení.

„Těch pánů, kteří pořád nadávají, že z tebe nebude rytíř, ale mnich, těch je tu dost. Některej tě rád vezme do učení.”

Václav nespokojeně zavrtěl hlavou.

„Ale otcové mniši povídali…”

„Nezlob se, že tě přerušuju,” ozval se sluha rozhodně, „ale v praktickým životě jsou otcové mniši na prd.”

Po večeři se sešli ve vinném sklepě.

„Zařídil sem, že nás nikdo nebude rušit,” hlásil Podiven. „To je důležitý, kdyby se nám náhodou učení vymklo z rukou… aby nikdo neviděl budoucího vévodu vožralýho.”

„Hele, víš co?” ozval se rozhořčeně Václav. „Nedělej ze mne chudinku, ano?”

„No, uvidíme… Tak: základní pravidlo zní - před pitím se najíst. Pamatuj si: když tě bude někdo nutit do pití nalačno, tak tě chce vopít a dej si na něho majzla. My základ máme…”

Václav se rozhlížel po sklepě.

„To je sudů… Co je třeba v tomhle?”

„To nevím, já těm jejich značkám nerozumím. Ale vyzkoušíme…”

Vyzkoušeli jeden sud, druhý, třetí… Václav se dostával do nálady.

„Ach, zapomněl jsem ti říct to nejdůležitější,” plácnul se do čela Podiven. „Musíš si najít brzdu…”

„Brzdu?” divil se Václav a začal se plácat po těle. „Kde mám na sobě nějakou brzdu?”

„Ale ne… V hlavě, milostpane. Musíš přestat pít včas.²⁾ Eště dokud vo sobě víš. To je vobzvlášť důležitý pro panovníka, aby neprokec něco…, co nechce.”

„A jaké je na to pravidlo?”

Podiven zrozpačitěl.

„Na to není pravidlo, milosti. To se musí každý naučit sám. Chce to cvik.”

„Tak budeme cvičit.”

Cvičili a cvičili, ale brzdit se tu noc budoucí panovník nenaučil. O půlnoci táhl vrávorající Podiven s přítelem Budařem tuhého kněžice do jeho ložnice. Hodili ho na lůžko a Podiven se obrátil k Budařovi.

„Jestli někde cekneš,” pohrozil mu pěstí před nosem, „uříznu ti…, víš co, že?” A probodával výhružným pohledem Budařův rozkrok. Mladík urychleně zmizel. Podiven obložil Václavovo lůžko nádobami, které v místnosti našel, a chvíli se kýval nad svým rozcabeným pánem.

„Ty kluku knížecí,” řekl mu láskyplně, „seš sežranej jako doga.”

A sesul se na kožešinu vedle postele.

Slunce stálo už vysoko a do místnosti proudil otevřeným oknem čerstvý vzduch, když mladý kněžic začínal přicházet k sobě.

„Óóóó…,” úpěl, „kde mám hlavu… To je bolest…”

„Tady je studený obklad, milosti,” ozval se vedle něho sluha.

„Kdo jsi…, ó… Ty jsi… Odstup satane!”

„…tvůj učitel pití,” zasmál se Podiven. „No, první lekce se nám trochu vymkla z rukou, ale to se stává. Musíme holt trénovat.”

Pomohl kněžici se posadit.

„Proč se ta místnost točí?” zavyl mladík nešťastně a zřítil se zase na postel.

„To nic, milosti, vona se zastaví. Hlavní je, že nás nikdo neviděl a tu spoušť, kterou jsi tady v noci nadělal, jsem už celičkou uklidil. Všechno je v naprostým pořádku.”³⁾

Daleko složitější se však ukázala být výchova sexuální.

„Hele, milosti,” ukázal Podiven svému pánovi do rozkroku, „co s ním děláš, když se ti postaví?”

„Mlč, ty nestoudná hubo!” vykřikl Václav a zrudl.

„Jak tě mám něco naučit, když vo tom nebudeme mluvit?” podivil se sluha. „No, můžu ti to třeba názorně předvádět…, ale jestli nás přitom někdo načapá, bude pořádná vostuda.”

Václav povzdechl.

„Mě učili, že je hřích jen na takové věci myslet…”

Podiven se rozčílil.

„Tyhle fráteři pitomý…, sami nesměj, tak by to nejradši nedopřáli ani jinejm! Dyť bysme vymřeli, kdybysme nešukali!⁴⁾ Copak to nevidíš kolem sebe? Beran šuká ovci, bejk krávu, kohout slepice… Dyť to je život… A lidský potěšení!”

„Mne od toho vždycky odvedli…”

„No jo, to je jim podobný, svatouškům. Ale pak ti zčistajasna řeknou je ve státním zájmu, abys vyšukal svýho nástupce, ale jak to najednou máš udělat, když je to furt jen hřích, to už ti neřeknou. Pokrytci zločinný! Bože, to bude fuška!”

Stál u okna a díval se na nádvoří.

„Myslíš, že budou chtít, abych zplodil dítě?” zeptal se Václav zamyšleně.

„Na to vem jed. A nejen dítě - ale kluka. Nástupce. A ten taky může přijít po několika holkách. Takže možná budeš muset šukat do roztrhání těla!”

Václav si povzdechl.

„Tak dobře. Začni.”

„Tak znova: co s ním děláš, když se ti postaví?”

„Polévám se studenou vodou. A když to nepomáhá, bičuju se.”

Podiven vyvalil oči.

„Kristova noho, to už bych byl dávno ubičovanej k smrti! Dyť mě to potkává každou chvíli… Podívej!”

A obrátil se čelem ke svému pánovi. Ten se podíval, a hned si zakryl oči.

„Necudo necudný,” zvolal, „zakryj si tu nemravnou bouli…”

Přemohla ho však zvědavost a dodal:

„No, a co s tím teď uděláš ty, he?”

„To ti hned předvedu,” odpověděl Podiven.

Otevřel okno a hvízdl na děvečku, která šla po dvoře. Vzápětí vystartoval z místnosti. Václav přistoupil k oknu a viděl, jak Podiven objal děvečku kolem pasu a jak oba odcházejí do čeledníku.

„A já se můžu jít zase bičovat,” posteskl si.

„Ach bože,” tiše úpěl Podiven, „ty seš můj nejtěžší případ. Vždyť ty se stydíš i svýho těla… Díváš se někdy na sebe, když seš nahej?”

„Ne. Proč?”

„Aby ses nestyděl. Abys dokázal se svým nahým tělem žít. Viděls vůbec někdy nahatýho mužskýho?”

„Snad… malé kluky kdysi, při koupání v řece…”

„Mužskýho!”

„Otcové na Buštěhradu říkali…”

„Při vší úctě, milosti… VYSER SE NA OTCE!”

Václav se na sluhu podíval vyčítavě.

„Promiň, promiň,” omlouval se Podiven spěšně, „ale ty tvoji svatý otcové mi v tuhle chvíli kazej důležitou výuku.”

Hluboce povzdechl.

„Tak se dívej…”

Vmžiku ze sebe shodil košili a stáhl přiléhavé nohavice. Václav si instinktivně rukou zakryl oči.

„Dej tu ruku pryč a votevři voči!”

Václav otevřel oči a zíral do očí sluhových.

„Nééé!” zavyl Podiven nešťastně. „Ne sem - ale SEM se mi dívej!” rázně ukázal doprostřed těla.

„Tak jo,” rezignoval Václav.

„Zaplať pánbůh,” zvolal s úlevou Podiven a pokračoval ve výuce.

„A tady, kde my máme tohle nádobíčko, mají ženský otvor. To je tvůj cíl! Do něho ty musíš dostat toho svýho… Samozřejmě TVRDÝHO! Tohohle chudinku,” zacinkal svým zvonečkem, „bys do ženský nedostal. Je to jasný?”

Václav přikývl na souhlas.

„Máš na něm pihu,” oznámil suše.

Sluha se rozesmál. A dál hučel do panice rady zkušeného milovníka - o pohledech, o slůvkách, o dotycích, o laskání, o pošťuchování i o slastném šťouchání, o úlevném vyvrcholení…, aby panice kněžice odpovědně připravil na první milování. Mluvil nadšeně a bylo znát, že mluví o tématu nejmilejším. A mluvil tak sugestivně, že na konci jeho řeči napínal látku svých nohavic nejen on, ale i jeho žák. Na závěr prohlásil:

„Seznámím tě s Kordulou. Je to prima holka, čistotná, voňavá… A nemysli si, jen tak někomu nedá… Dokonce ANI MNĚ nedala! S ní se nebudeš do ničeho nutit, jen se budeš vzrušovat jejím tělem a vona tě sama povede do ráje… Hergot, co bych já za to dal!”

A Kordule držel přednášku, aby věděla, jak zodpovědnou historickou úlohu jí osud „A JÁ” přisoudili. Své kázání zakončil radou:

„Hele, Kordulo, když budeš výjimečně držet zobák a nebudeš se chvástat před holkama, tak bude chodit jen za tebou. A ty pak jednou třeba dostaneš metál, žes naučila českýho knížete šukat. Když to ale vyslepičíš, budou se holky předhánět, která ho dostane na slámu dřív, a von bude přelítávat vod jedný k druhý jako motýl. A po tobě neštěkne pes.”

Ukázalo se, že Kordula je nejen čistotná a voňavá, ale i chytrá.

Bylo těm dvěma jinochům už přes sedmnáct let. Václav si dávno zvykl dávat přes den duši, co její jest, a v noci podle chuti dopřávat potěšení tělu s Kordulou. Byl slunný zimní den, když si vyjel s Podivenem a malou družinou na výlet do okolních lesů možná něco ulovit. Několik stavení se krčilo na kraji lesa a tam mladí pánové zanechali koně i družinu s tím, že se za pár hodin vrátí. V lese skutečně natrefili na srnu, ale ta jim lehce utekla. Chvíli se ji snažili dohonit a dali si pokoj, až když zjistili, že zabloudili.

„Musíme jít tam,” mávl rukouVáclav.

„Při vší úctě, pane, musíme jít na druhou stranu,” namítl Podiven.

„Dobře, já jsem muž duchovna, ty jsi člověk živočišný - ať je po tvém,” řekl kněžic.

Brodili se sněhem, jak určil člověk živočišný. Až pozdě shledali, že pravdu měl možná člověk duchovna nebo byla někde mezi nimi. Setmělo se a na nebi se rozsvěcovaly první hvězdy.

„Tak se mi zdá, že má matka bude vládnout déle, než plánovala,” řekl ponuře Václav.

„To jako…”

„Ano. To jako, že tu zmrzneme.”

„Toho bohdá nebude, abych nechal českého náčelníka zmrznout!” zvolal Podiven odhodlaně. „Vlastním tělem tě budu zahřívat! Ať si třeba zmrznu, ale ty přežiješ!”

V hlubokém sněhu vyhrabali jámu.

„Na zem položím svůj kožich,” vykládal Podiven, „na něj si lehnu na záda já, pak ty na mě a na tvý záda přijde tvůj kožich. Tak se zahřejeme a přežijeme. Hlavně nesmíme usnout.”

Jak řekl, udělali. Obklopovalo je ticho a tma, kterou po chvíli jemně prozářil srpek bledého měsíce.

„Ach, kdyby tak pode mnou ležela Kordula,” povzdechl si kněžic, „to bych se zahřál hned.”

Podiven se nepokojně zavrtěl.

„Milosti, tohle nebude dobrý téma k hovoru…”

Ale Václav ho neposlouchal.

„To bych teď měl ruce na jejích pěkných prsech…, bože, jak ta má velké bradavky… a ty nádherné hnědé kruhy…”

„Pane, probůh, mluv vo něčem jiným,” prosil sluha, ale marně. Kněžic si vedl svou.

„Trochu mi ji připomínáš,” přiblížil svou tvář k tváři sluhy, jenž neměl kam ucuknout. „Tyhle dlouhé kadeře jí voní slámou…, vidíš, ty tvoje taky…, tváře máš jemné jako ona… Stačí přivřít oči…”

„MILOSTPANE! Dost…”

„Rty máš smyslné… jako Kordula…, jenjen je políbit… Kdyby mě ovšem do břicha netlačil jakýsi tvrdý pahýl!” dodal nespokojeně.

„I mě, i mě, milosti… a není můj. Už nic nemám jako Kordula, pane…”

„Ale možná by se něco našlo,” řekl rozpálený Václav.

Sluha pod ním začínal tušit, že rozjetou vášeň nikdo nezastaví, a zmocňovala se ho hrůza.

„Nemám, nemám, pane… Ty víš, že bych pro tebe udělal všechno na světě, ale to, co hledáš, mi Bůh nenadělil, tak prosím přestaň a pojď se radši modlit…”⁵⁾

„Modlitba nás nezahřeje,” odmítnul jeho návrhy kněžic, „rozhýbáme těla. A když nemáš originál, nabídneš mi náhradu. Zvedni nohy!”

„NÉÉÉ!” zakřičel sluha zděšeně a pokračoval: „Pomóóóc… POMÓÓÓC…”

Zoufalý řev se nesl tichou krajinou. Když po chvíli zmlknul, Václav ho trochu pošťouchal, dýchl mu do tváře a zašeptal smyslně:

„Zvedni nohy, Kordulko!”

„POMÓÓÓC… POMÓÓÓC… VRAžDÁÁÁ…,” řval nebohý sluha a strachy svíral půlky k sobě, že by jimi dentální niť neprotáhl.

Mezitím družiníci, kteří tušili, že dojde k velikému průšvihu, jestliže se vrátí bez následníka trůnu, zanechali jednoho muže u koní a notnou dobu se už s loučemi v rukou pohybovali po krajině.

„Počkejte,” řekl náhle jeden. „Poslouchejte!”

A skutečně zaslechli slabé volání o pomoc.

„Tímhle směrem!” určil velitel a všichni se vydali po zasněžené planině. Netrvalo dlouho a narazili na sněhovou jámu se dvěma ležícími postavami. Pomohli Václavovi vstát a po něm postavili na nohy i Podivena.

„Utřete mu nudli u nosu a slzy,” řekl poťouchle Václav, jenž se rychle otřepal z prožitého dobrodružství. „Měl chudák o mne strach, že zmrznu…”

Vyděšenému a ochraptělému Podivenovi se tak klepaly nohy, že ho museli podpírat.

„No tak, vzmuž se!” plácl ho kněžic rozjařeně do zad, až sluha upadl. „Nikdy bys neřval tak silně a přesvědčivě, kdybych tě k tomu jen slovně pobízel…”

Roku 925 byl Václav uznán za dospělého a slavnostně potvrzen v čele Čechů. Kníže využil příležitosti a dramaticky se přihlásil k přemyslovské tradici: oblékl si selský šat, vsedl na kobylu a zatímco smíšený sbor pěl nábožnou píseň Kyrie eleison, třikrát objel⁶⁾ pannu s obilím v náručí a kamenný stolec, než byl na něj slavnostně posazen.

„Mým prvním aktem jako panovníka Čechů bude přenesení ostatků slovutné báby Ludmily z Tetína a jejich uložení do posvátné půdy kostela svatého Jiří,” prohlásil na závěr sněmu.

Nikoho tím nepřekvapil. Poté, co ho měli tolik let ve spárech kněží, se něco podobného dalo očekávat.

„Domnívám se, že bylo nedůstojné tohoto aktu, kdyby se v tu dobu na českém území nacházela kněžna Drahomíra. Předpokládám, že neprodleně odjede na delší návštěvu ke svým vzdáleným příbuzným.”

Po těch slovech se kněžna, očekávající spíš poděkování za několik let spravování zemských záležitostí, uraženě zvedla a s pyšně vztyčenou hlavou opustila sněm.

„Tos teda pěkně s mámou zatočil,” sdělil Václavovi při večeři desetiletý bratr Boleslav. „Když konečně měla čas na mou výchovu, tak ji vyženeš. To se ti povedlo… Teď mě budeš vychovávat ty?”

„Ne.”

„A kdo teda?”

„Nejspíš mniši od svatého Jiří.”

„Polib si prdel s mnichama. Já nebudu svatoušek jako ty.”

„Tvůj slovník prozrazuje, že jejich výchovu potřebuješ jako sůl.”

„Jestli mě dáš mnichům, najdeš je druhej den ráno rozpáraný jako svině.”

Přesvědčivé argumenty musí uznat i kníže.⁷⁾ Boleslav byl svěřen světským vychovatelům. A ti se chopili radostně svého poslání. Konečně mohli vychovávat budoucího panovníka podle svého gusta! Ne mnicha, ale vojevůdce!

Václav se musel vypořádat s novou situací kolem české kotliny. Dlouhodobý ochránce, bavorský vévoda Arnulf, neodolal přesvědčivým argumentům saského krále Jindřicha I. (podpořeným samozřejmě mnohohlavou armádou) a stal se jeho spojencem.

„Arnulfe, Arnulfe, tos nám neměl dělat,” povzdechl si roku 927 kníže Václav a přestal odvádět tribut do Bavor. Měl ustaranou tvář, protože viděl, jak moc Sasů v sousedství nezadržitelně roste.

Aby přišel na jiné myšlenky, cestoval po zemi. Zakládal kostely, aby i prostý lid přijal za svou křesťanskou víru, a při té příležitosti propagoval památku báby Ludmily. Uděloval milost odsouzeným a nejednoho tak zachránil před oprátkou. Zločinci mu dojatě děkovali.⁸⁾ Povolal domů matku Drahomíru.

„Došlo mi, že ses vlastně zasloužila o to, že moje babička a tvoje tchyně bude brzy prohlášena za svatou,” řekl jí blahosklonně a Drahomíra zezelenala.

Na jiné myšlenky přicházíval i v noci na lůžku s Kordulou. A co teprve, když se Kordula začala zakulacovat! To občas Václav nevěděl, co si s kterou myšlenkou počít dřív. Ožeň se! přilétla jedna. Jsi zaslíben Bohu! lkala druhá. Opusť ideály, založ velkou rodinu! vybízela třetí. Ty nejsi pro rodinu, čeká na tebe Bůh…, našeptávala další.

Kordula porodila chlapečka, který dostal jméno Zbraslav.⁹⁾ Václav počkal, až se matka dostala z nejhoršího, a poté ji seznámil s výsledkem pranice svých myšlenek. Řekl jí, že jednou možná s vladařením sekne. Odejde do Říma, oprostí se od světských starostí a bude se věnovat řeholnímu životu. A proto je odhodlán už nyní zachovávat čistotu ducha i těla a o totéž žádá i ji.

„Mě?” zděsila se Kordula. „Proč mě? Já do kláštera nechci! Naopak!”

„Porodila jsi dítě českému knížeti! A ten odmítá představu, jak matka jeho dítěte obcuje s kdejakým obšourníkem!” řekl Václav přísně.

Kordula vůbec nechápala, proč takový zásadní obrat, ale chtěla mít pokoj, tak slíbila, co pán vyžadoval. Hodně nocí pak proplakala, protože Václav splnil, co slíbil.

Přebytek energie Václav napřel do budování nového kostela na pražském hradě. Z dřívějších hovorů s knězem Pavlem na něho silně zapůsobilo vyprávění o impozantní palácové kapli císaře Karla Velikého v Cáchách. A teď byl rozhodnut stavbou chrámu ukázat světu, kam duchovně směřuje české knížectví. Ze země pomalu vyrůstala rozlehlá rotunda se čtyřmi apsidami na každé světové straně.

„A čí bude?” zeptal se jednou sluha Podiven nadřízeného.

„To je právě to, co nevím,” odpověděl kníže. „Nechci to uspěchat, protože to bude zásadní rozhodnutí. Až bude příležitost, poradím se s řezenským biskupem nebo někým pomazaným… Ale jinak - bude trochu i mou. Do ní mě jednou pohřbíte.”

Než se nadál, měl rádce na hradě. A hned dva.

V prosinci roku 928 vyrazil Jindřich I. s mohutným vojskem na slovanské Havolany. O jejich nešťastném osudu rozhodl mráz, jenž zpevnil bažinatou půdu kolem Brandenburgu a umožnil obléhajícím obránce vyhladovět. Po kratším odpočinku se Sasové obrátili k jihu - na řadě byli Daleminci a jejich hlavní hrad Gana. Všechny dospělé povraždili, chlapce a dívky zajali, aby je výhodně prodali arabským kupcům do otroctví. A do třetice…

„Na Prahu!” zavelel Jinřich. „Prý je na jaře nejkrásnější.”

Nakléřovským průsmykem zdolalo vojsko Krušné hory a přes Bílinu a Žatec pokračovalo ku Praze. Současně prošlo bavorské vojsko vedené vévodou Arnulfem Oberpfalzer Wald i Český les, Domažlice a Plzeň a před Prahou setkalo se Sasy. Překvapení Češi se nestačili dohodnout s ostatními rody - Václav byl zase zaneprázdněn svěcením nějakého kostela na venkově - a čučeli na to moře vojáků s otevřenými ústy.

„Ty nás tedy vyžerou,” říkali největší optimisti.

„Nebo nás povražděj, majetek poberou a chalupy zapálí,” konstatovali skeptici.

„To záleží na tobě,” usmál se v hradním hodovním sále Jindřich na Václava a s chutí se zakousl do české pečené kachny.

A český kníže, vědom si odpovědnosti i za další soukmenovce v české kotlině, se svého úkolu zhostil se ctí. Během několika dní si svým chováním i vyjednáváním získal respekt franckého krále.¹⁰⁾ Od počátku bylo jasné, pro co si Jindřich přišel. Úspěchem Václavovým bylo, že dřívější tribut, odváděný Arnulfovi, zůstal ve stejné výši - jen změnil nenasytnou kapsu. A už docela si Sasa získal svou prosbou o ostatky svatého Víta, jemuž se rozhodl zasvětit dokončovaný kostel na pražském hradu. Neboť svatý Vít byl patronem Saska!

Dojatý Jindřich podal Václavovi ruku a dlouho mu ji tiskl.

„Dám ti celou ruku,” řekl vřele.

Václav vytřeštil zrak a Jindřich dodal: „Svatého Víta, selbstverständlich…”

Cizácká vojska odtáhla a do Prahy se sjeli čeští náčelníci. A jak to v české kotlině bývá zvykem odnepaměti, mnozí měli spousty dobrých rad - když bylo po všem.

„Sasům budeme odevzdávat tribut!” volali rozhorleně. „Našim největším nepřátelům! Vrahům bratří Srbů!”

„No - přátelům se většinou tribut neodvádí,” odpověl ironicky český kníže. „Kromě toho se mi podařilo vyjednat, že bude ve stejné výši jako předtím Arnulfovi, takže se pro nás fakticky nic nemění…”

„Jak to - nemění,” křičeli remcalové. „Vždyť Arnulfovi jsme platili, že byl naším spojencem PROTI Sasům! A teď platíme SASŮM!”

„Asi proto, že Arnulf už není PROTI Sasům, ale táhne to S nimi,” řekl suše Václav. „Ostatně - slibuji vám, že až oba vašnostové příště přitáhnou s tak početnou armádou, svolám sněm, abyste své podnětné připomínky mohli vznést tváří v tvář Jindřichovi a jeho ozbrojencům.”

Ale klid nenalezl Václav ani ve vlastní rodině.

„Lížeš Sasíkovi nohy!” křičel na něho nenávistně Boleslav. „Zaprodals tuhle zem! A kdyby jen naši, ale i těch ostatních!”

„Vidíš to strašně jednoduše…,” začal unaveně kníže, ale bratr ho nenechal domluvit.

„Seš zrádce! Zradils nás! Udělals z nás otroky Sasů!”

Václav sledoval zuřícího fracka a pak se zeptal:

„A co bys dělal na mém místě ty?”

„Bojoval bych!”

„Viděls ty mraky ozbrojenců? A jejich výzbroj?”

„Tak bych třeba padnul. Ale nepoddal bych se!”

„Tím bys prospěl této zemi? Kníže mrtvý, cizáci vraždí lidi, znásilňují, pálí, drancují… A ti, co přežijí? Bída, nemoci, smrt… Tak se chová vůdce?”

„Vyser si voko!”¹¹⁾

Kníže osaměl. Konečně! pomyslel si. Už mám těch lidí dost. Uvelebil se v křesle a položil si nohy na podložku. Zavřel oči. Neodpočíval však dlouho, když ho z rozjímání vytrhnul Podiven.

„Odpusť, že tě ruším, milosti,” řekl potichu, „ale je tu něco důležitého.”

„Dejte mi už všichni pokoj!”

„Ne, ne, tohle je příjemný…,” spěšně pokračoval sluha, „to tě potěší a přijdeš na jiný myšlenky. Jednomu zlosynovi jsi nedávno udělil milost. A jeho otec ti z vděčnosti přinesl překrásný dary.”

Kníže otevřel jedno oko a nedůvěřivě jím zíral na služebníka.

„Přijmi ho, prosím,” žadonil Podiven. „Nebudeš litovat.”

„Ach jo… Tak ho vpusť…”

Vešel postarší mohutný muž. Došel ke knížeti a poklekl před ním na jedno koleno. Podal mu dva předměty zabalené v látce a řekl:

„Jsem zbrojíř Michal, Výsosti… Nedávno jsi mi zachránil nezdárného syna před smrtí. Kéž tě jednou ochrání mé dary…”

Podiven sundal látku z prvního předmětu a tři muži zírali na krásnou přilbu. Nejzajímavější na ní však byl veliký kříž z čirého křišťálu, vybroušený do nespočetných hran, umístěný na čele. Druhým předmětem byl krátký meč se stejným křišťálovým křížem vsazeným do čepele.

„Takhle vypadají obyčejně,” řekl muž, „ale uvidíš, že na slunci svedou zázraky.”

Kníže se unaveně pousmál.

„Tvoji víru bych chtěl mít… Ale děkuji ti.”

Přilbu s mečem dostal k opatrování Podiven a kníže si šel lehnout.

Byl horký letní den 24. srpna 930, když slavnostně oděný průvod vyjel z brány pražského hradu. V jeho čele na bělouši sám kníže Václav. Průvod dorazil na Bílou horu a tam se zastavil, neboť již bylo vidět podobný průvod, jenž jim kráčel v ústrety. V jeho čele vezli na voze propoceného biskupa Michala, vyslance řezenského biskupa Tuta. K němu zamířil kníže Václav.

Ale i sluha Podiven zahlédl známou tvář.

„Copak ty tady?” podal ruku Grumpovi, s nímž se seznámil při saské okupaci Prahy před rokem. Patřil do družiny krále Jindřicha.

„Ále,” mávl rukou Grumpa, „král mi dal za úkol, abych dohlíd na transport ostatků svatýho Víta… Tak to vedu.”

Podiven se rozhlédl po průvodu. Několik vozů v čele celkem bez ochrany, jen poslední vůz byl obklopen ozbrojenci.

„Á jo,” pokýval hlavou chápavě, „svatýho Víta máte v posledním voze, jasný…”

Grumpa se srdečně rozesmál.

„Ach, ty česká prostoto,” smál se, až se zalykal, „kus toho světce máme v prvním voze… Toho nám přece nikdo neukradne!”

„No - a co teda máte v tom hlídaným voze?” zeptal se zaraženě Podiven.

„Přece westfálskou šunku a jägermeistra, trdlo!”

22. září téhož roku, na den svatého Jimrama, byl kostel svatého Víta na pražském hradě vysvěcen.

A povstal v tom čase proti Václavovi zličanský Radslav, kníže kouřimský. Povstal… Přestal platit do společné kasy, aby měl na svoji družinu, pitky a děvy povětrné. A to byl těžký zločin.

„Protože kdyby to udělal každý z knížat, můžeme naše společenství rozpustit a nepřátelé si nás rozeberou po jednom,” rozhorlil se Václav a vyhlásil vojsku pohotovost. „Aspoň nezlenivíme.”

Vojsko táhlo ke Kouřimi a poněkud opožděně - zpravodajci měli tehdy omezené prostředky - vytáhl se svou družinou Radslav. Setkali se u Štolmíře, ale protože se už smrákalo, nechali fyzický kontakt na zítřek.¹²⁾ Jen si dohodli hodinu, aby náhodou nedošlo k trapnostem, když by si při útoku jedněch druhá strana teprv čistila zuby.

Ráno žmourali Václavovi zbrojnoši do prudkého letního slunce. Stálo nízko nad obzorem a jeho paprsky je bodaly do očí.

„Jó, náš kníže - to je stratég,” říkali vojáci uznale. „Není výhody, kterou by nedaroval nepříteli…”

Sešikovali se a velitelé popojeli na koni před první řadu vojáků, aby čekali na rozkaz k útoku. Vtom prorazil hradbu těl kůň se spěchajícím Podivenem. Zabrzdil vedle Václava a podával mu přilbici.

„Jdi do háje s tou maškarádou!” zasyčel zlostně kníže.

„Slunce je proti nám - kdyžs nás tak pěkně postavil,” odvětil mrazivě sluha. „Tak toho využij!”

A šťouchl ho přilbou do žeber. Knížecí oči metaly blesky.

„S tebou si to ještě vyřídím,” sdělil mu vztekle, ale sundal přilbu a na hlavu vsadil druhou.

„A ještě meč!”

„Zabiju tě… Po bitvě tě zabiju!” drtil v zubech kníže, ale vyměnil i meč.

„A teď popojeď na támhletu planinku!” ukázal Podiven a sotva stačil uskočit před Václavovým koněm.

Kníže popojel a zadíval se na protivníka, jehož viděl nezřetelně. Zato protivník…

Radslav už chtěl pomalu zavelet k útoku, když náhle uzřel z Václavova čela vylétnout blesk ve tvaru kříže. Trhnul sebou zděšeně. A další kříž mu bleskl do oka. Radslav nevěřil svým očím a začal se třást. Třetí kříž už nebleskl, ale jasně zářil na Václavově čele - to proto, že knížecí kůň konečně postál. To bylo na Radslava moc. Vrhl se s koně na zem a zůstal ležet na břiše.

Václav zaostřil zrak a nezřetelně uviděl ležícího náčelníka. Zvedl hlavu a přehlížel nepřátelské vojsko. A tak i užaslí vojáci viděli jasný kříž na Václavově čele, který k nim lítal jako blesk. Někteří čuměli ztuhle, jiní začali klesat na kolena. Jen pár šplhounů si lehlo po vzoru svého šéfa.

„Ještě meč!” volal Podiven. „Doraz je mečem!”

A kníže Václav tasil meč. Zvedl jej nad hlavu a vystavil slunci. Sluneční kříž bleskal na všechny strany. To už leželo i Václavovo vojsko a všichni křičeli: „ZÁZRAK!” Bylo po bitvě.

Večer zakončili skvostnou pitkou na kouřimském hradě i v jeho podhradí.¹³⁾

„A už buď - hod-ný,” škytl Václav Radslavovi do ucha, „a nedě-lej mi staros-ti. Mám jich - i bez te-be dost.”

Tento večer nebrzdil.

„Já tě že-ru, Venouš-ku,” blábolil Radslav a vtiskl mu pusu na tvář.

Kordula měla v paláci vyhrazeno několik místností stranou, aby nebyla moc na očích. Václav měl ve zvyku občas zaskočit a podívat se, jak prospívá synek Zbraslav. Vždycky přes den. Až jednou… Kráčel pozdě večer přes nádvoří a jeho zrak zabloudil k oknu komnaty, za kterým tušil matku svého syna. Uzřel mihotavý svit louče a v náhlém popudu vzal za kliku dveří. Prošel předsíní a vešel do ložnice. A zůstal stát jak opařený. Ten mihotavý svit louče ozařoval… nahý mužský zadek, rytmicky bušící do ženského těla!

Kníže stál nehnutě. Zhrzeně očekával, že necudní milenci ustanou a že… co vlastně, že… ano, že padnou na kolena a budou se kát ze svého hříchu… a on jim s trpkým úsměvem odpustí, protože odpouštět je křesťanské …

Jenže milenci byli v nejlepším a evidentně se nedali ničím rušit. To knížete dožralo. Tasil meč, rozmáchl se a plochou stranou zasáhl mužský zadek, až to mlasklo.¹⁴⁾

„JAUVÁÁÁJS!” zařval chlap.

Vyjekla i Kordula, protože tak hluboko do ní ještě žádný muž nevnikl.

„A ještě ke všemu Podiven,” zlomil se knížeti hlas nad zradou věrného sluhy.

Stáli před ním jak zmoklé slepice.

„Nemohla jsem dodržet slib čistoty,” vzlykala Kordula se slzami v očích. „Byla jsem zvyklá milovat se s tebou a strašně mi to scházelo, kdyžs mě opustil…”

„Měls ten nejkrásnější květ na hradě,” pronesl tiše Podiven. „Záviděl jsem ti ho, ale současně přál, a nikdy bych jen pohledem nezhřešil… Ale kdyžs ten květ odhodil a já se díval, jak chřadne…”

„Musels ho zalít.”

Kníže hluboce vzdechl.

„Mám vás oba rád,” řekl po chvíli přemýšlení. „Vezmete se a budete žít spolu.”

Na podzim roku 935 pozval Boleslav bratra na návštěvu. Už pár let budoval hrad Boleslav, kolem něhož vyrůstalo hradiště s kostelem svatého Kosmy a Damiána. A právě na posvícení tohoto kostela v neděli 27. září Václav s družinou přicestoval. V podvečer se všichni zúčastnili mše, po níž následovala hostina. Pokud u stolů seděly i ženy, hovořilo se o věcech neutrálních; teprve až byly ženy tytam a muži měli víc upito, dostalo se i na oblíbené předměty mužského hovoru: ženy, hrdinské výkony a politiku.

„Jak dlouho budeš stále ustupovat Sasům?” vyčítavě se zeptal Boleslav bratra.

„Já jim neustupuji,” oponoval Václav. „Snažím se s nimi žít v míru…”

„Ale vždyť nás vysávají do morku kosti!”

Václav potřásl hlavou.

„Když se vzepřeme, tak co? Budeme muset vybudovat silnou armádu. Všechna knížectví se budou muset na tom podílet. To spolkne mnohem víc tributů, než platíme teď… A kromě toho - polovina se jich vzepře.”

„Tak je musíš potřít! Udělat pořádek nejdřív doma! A až je budeš všechny držet pod krkem, udeřit na Jindřicha! A nemyl se - můžu ti předvést mnoho pánů, kteří mají stejné názory jako já!”

„Bolku, já pozorně sleduji situaci kolem nás,” řekl Václav a zadíval se mu do očí. „Sleduji Arnulfovy námluvy s italským královstvím… Kdyby se mu vydařily, byla by tu naděje spojit se s ním proti Jindřichovi…”

Boleslav se dlouze napil.

„S tebou je ta potíž, že jsi bázlivý…, dobrá, ne…, že jsi tak di-plo-ma-tic-ký… Moc se modlíš, moc se o všem radíš s Bohem…, a pak… skutek utek.”

Václav znovu potřásl hlavou.

„A s tebou je potíž, že jsi tak horkokrevný,” povzdechl si.

„No co, je mi dvacet,” řekl Boleslav vzdorně. „Tobě když bylo dvacet, tak jsi ještě píchal Kordulu, ne?” Zablýskalo mu v očích. „Takys měl bujnější krev… A bujnějšího…”

„Ustaň, sprosťáku!” zvolal Václav a plácl bratra po ruce.

Boleslav se rozesmál.

„…utahováka…” dokončil rozpustile.

Pili a pili a hodovali a vedli hovory s dalšími velmoži. Před půlnocí se bratři opět setkali a opět si vjeli do vlasů kvůli odlišným názorům na politickou situaci a její řešení.

„Něco ti navrhnu, bráško,” řekl náhle Václav. „Jestli mě ještě vnímáš.”

„Vní-mám tě,” dával si na výslovnosti záležet Boleslav. „Já vydržím hodně.”

„Tak mě pozorně poslouchej - víckrát ti to asi nezopakuji: já vůbec nejsem odvázaný ze zodpovědnosti, kterou na mě Bůh seslal. Jsem člověk duchovní a už dlouho se obírám myšlenkou přesunout tuto strašnou zodpovědnost na TVOJE bedra, odebrat se do Říma a věnovat se plně tomu, po čem v srdci tak toužím… Jenom mě děsí tvá horká krev. Děsí mě, že tvá… vznětlivost přivede tuhle zem do neštěstí.”

Odmlčel se. Bratr ho pozorně sledoval a čekal, k jakému závěru se kníže dobere.

„Toto je můj návrh: dejme si pět let. Já si za tu dobu důkladně promyslím svou cestu k duchovnímu stavu, ty snad trochu zchladíš horkou hlavu a důkladně si promyslíš své další směřování v roli panovníka Čechů. Kromě toho se kolem nás jistě změní situace - Jindřich už je starý…”

Zase udělal pauzu a pak zpříma pohlédl na bratra.

„Tak co - bereš?”

Ohromený Boleslav si všechno srovnával v hlavě.

„Ty bys sám… dobrovolně… MNĚ předal vládu?”¹⁵⁾

„Jak jsem řekl.”

Boleslav namáhavě vstal a podal bratrovi ruku.

„Souhlasím.”

„Mám jen jednu podmínku,” dodal Václav. „A sice, že to těch pět let zůstane výhradně mezi námi dvěma.”

„Máš mé slovo,” odvětil Boleslav vážně.

Jenže se to všechno nešťastně zvrtlo.

Václav šel spát, aby byl čilý na jitřní bohoslužbu. S tou si jeho bratr nelámal hlavu, a tak oslavoval až do rána. Nad ránem se trochu prochrupnul, ale zvon svolávající na jitřní ho probudil. Mátožně se postavil na nohy, a když se vítězně popral se zemskou přitažlivostí, vydal se ke kostelu.

„Ještě na něco… se tě musím zeptat…,” mumlal si pro sebe.

Bylo syrové pondělní ráno 28. září 935 a před kostelem svatého Kosmy a Damiána se válely chuchvalce mlhy. Z jednoho chuchvalce se náhle vynořil panovník a Boleslav se k němu vrhl.

„Brat-říč-ku můj,” blekotal ztěžka, „musím ti eště něco…”

Zavrávoral a chytil se Václavova pláště, aby se nezřítil k zemi. Drahý plášť natrhnul a ještě si na něj ublinknul.

Žádný smrtelník nemívá v časném jitru dobrou náladu. Dvojnásobně to platí po flámu. A rozhodně mu na náladě nepřidá, když ho nádavkem vlastní bratr pozvrací.

„Pusť mě, ty prase, ty dobytku…,” zvolal Václav zhnuseně (taky se řádně vylekal, myslel, že na něj vyskočil nějaký lapka). „Ožralý jak svině, tady před chrámem Páně!”

„Ale to jsem já, tvůj brácha, kterej tě má rád…”

„Nemám bratra,” zařval Václav. „Nechci za bratra ožralce! Táhni domů, malý smrade, vyspi se a pak se kaj ze svých hříchů a pros Boha za odpuštění!”

Setřásl opilce ze sebe a opovržlivě dodal:

„A tohle by chtělo vládnout…”

Chtěl odejít, ale Boleslav se ho chytil za lem pláště a šplhal zase do výšky.

„Tak ne brácha,” chroptěl, „ale zase ten zapšklej učitel. Ten chytrej, učenej, všema milovanej… a já malej blbej smrad…”

„Pusť mě a táhni…”

„Fotr mě neznal, máma mě neznala, bába viděla jen tebe svatýho a ty…, tys viděl taky jen sebe… Nenávidím vás všechny!”

„Jdi se vycpat!”¹⁶⁾

Boleslav se rozzuřil.

„Zabiju tě!” zařval. „Braň se!” a namáhavě vydoloval meč z pochvy.

Kymácel se a mával kolem sebe zbraní. Václav ho znechuceně pozoroval.

„Dej to pryč,” řekl rozmrzele, „ještě si ublížíš…”

Ale opilec vymrštil ruku a Václav sotva stačil uskočit.

„Do pytle s tebou!” zvolal a tasil taky.

Na smůlu v tu dobu přikvačila Boleslavova ochranka, která měla příkaz pána permanentně chránit. Už teď se muži strachovali o svůj osud, když jim velitel ráno unikl z dosahu. V chuchvalcích mlhy uviděli Boleslava, jak se kácí k zemi, a nad ním chlapa s obnaženým mečem mířícím mu na hruď. Nezaváhali ani okamžik.

„Tak už snad dáš pokoj a necháš mne jít na mši,” dořekl právě Václav, když bratrovi vyrazil meč a chystal se zasunout svou zbraň. Vtom ho zasáhla do paže rána od cizího chlapa a meč mu vypadl z ruky. Václav se dal vylekaně na útěk ke kostelním vratům, ale ta byla zavřená. Tam ho dostihli další členové ochranky. Tři meče připíchly nebohého knížete na dřevěná vrata.

Pár metrů za nimi se z mlhy těžce zvedala vrávorající postava a volala:

„To je nedo… nedoro… To je omyl, pánové…”

„Ne, ne, ne…,” vyl Podiven nad bezvládným tělem svého pána, „takový práce jsem si s ním dal, abych ho praktickýmu životu vyučil…, a když jsem ho konečně vypiplal…., tak mi ho zabijou!”

Ale byl to muž činu, tak nekvílel dlouho a dal se do pátraní po vrazích. Řekli mu o ochrance. Hledal, hledal, a našel prvního, Hněvsu.

„Seš vrah českýho knížete, sviňáku!” vykřikl zuřivě.

„Nevěděli jsme, kdo to je,” odsekl Hněvsa. „Dělali jsme jen svou práci.”

„Tak to byla tvá poslední!” zařval Podiven.

Vytáhl dýku, a než se Hněvsa stačil vzpamatovat, vězela mu v srdci. Jenže u toho bylo dost svědků a ti zalarmovali vojáky. Podiven daleko neutekl. Dostihli ho, svázali a přivezli do dvorce. Přes krakorec přehodili tlustý provaz, oprátku upevnili Podivenovi na krk a pomalu ho vytáhli do výšky. Dlouhé kruté minuty se zmítalo nešťastníkovo tělo v pomalém rdoušení. Oči mu vylezly z důlků, otevřená ústa s promodralým zduřeným jazykem marně toužila po životodárném vzduchu…, než se jeho ztrápená duše konečně vydala za svým pánem.