Strašné pověsti české

aneb

Hrdinné příběhy Bohemanů uprostřed Evropy

(Od Keltů k Boleslavům)

Věnováno všem těm úžasným historickým badatelům, kteří každým svým novým vědeckým dílem dělají z učených kolegů blbce

S námětem na Strašné pověsti české přišel kdysi Luba Lichý a já ho s ním vyhnal. Jako vyučený technik mám k dějinám hodně daleko a nechtělo se mi fušovat do díla odborníkům.

Po nějaké době mi to však nedalo, zlákaly mě díry, které v našich dávných dobách máme a hlavně možnost je zaplnit. A tak jsem se obklopil odbornými díly našich historiků, zapojil internet a v neposlední řadě svou fantazii.

Sladkou odměnou mi byl mail od jedné čtenářky z Ostravy:

…Dostala se mi do rukou Vaše kniha „Strašné pověsti české” a jediné, co mohu říci, ba co dím, zvolati, jest DĚKUJI! Je mi velmi blízká česká literatura, humoru je v ní dnes již pomálu, ovšem to, co je v této knize, je, jednoduše řečeno, neskutečná bomba. Manžel mi ji dovoluje číst pouze přes den, zarazil mi noční čtení s tím, že si budou sousedé v okolních bytech myslet, že se tak nahlas, přímo hurónsky směji jeho postelovým výkonům. Teď už vím, kterou knihu bych si s sebou vzala na opuštěný ostrov, zaslouží si nikoli jedno, ale více přečtení, stále je co nového nacházet. Glosy jsou úžasné, malůvky pana Lubomíra Lichého více než roztomilé. Chtěla bych Vám ještě jednou poděkovat, jednak za milce a milky českého jazyka, a druhak za Váš humor, který se nebes dotýká.

Potěšilo mě to, ale zároveň i překvapilo: v žádné jiné mé knížce neteče tolik krve jako v téhle - což je ovšem dáno objektivní skutečností, že dějiny lidstva jsou především o pranicích. Ale hodil jsem to za hlavu, neboť jsem pochopil, že mám před sebou ideál každého autora: totiž čtenářku, která z díla dokázala vydolovat ještě větší potěšení, než sám autor předpokládal.