1/ Župík se představuje

Těžko říct, kde se v Župíkovi vzala taková láska k vodě – tedy spíš k moři. V jeho rodné vísce Lobči tekl pouze malý potok a jen o trochu lépe na tom bylo s Košáteckým potokem Mšeno, kam chodil do školy. Nebo to bylo právě proto? Netoužíme po něčem, co nám chybí? A co je tak vzdálené…

Jedním dechem přečetl Dva roky prázdnin Julese Verna a vracel se k nim několikrát. A co teprve Patnáctiletý kapitán! V biografu sledoval jugoslávské námořníky v bílých uniformách na bitevních lodích, které se pohupovaly na vlnách Jaderského moře; díval se na černobílý film, ale viděl blankytně modré zpěněné vlny a na tváři cítil vánek s příchutí soli. Donekonečna si pročítal lodní deník Kryštofa Kolumba a představoval si, že je jedním z jeho námořníků.

Budu námořníkem, rostlo v něm rozhodnutí. Nebudu farářem, jak by mě nejradši viděla maminka. Farář je mrzout, stále se modlí a nesmí se oženit. A nic na tom nemění ani prohlášení staré Hukny při draní peří, že to farář válí s kuchařkou a má s ní dítě. A nebudu ani sládkem, což by zase rád viděl tatínek se svým kladným poměrem k pivu. Sládek stále sedí v tom svým pivovaru a vidí jen ty smradlavý kádě se zkvašeným mokem. Ne, ne, já budu námořníkem! Projedu celý svět, budu chytat velryby, pašovat opium, žít v námořnických krčmách… a ještě si slušně vydělám.

Župík byl normální kluk jako řada jiných. Někdy vykazoval známky praktického myšlení, občas se mu však události vymkly z rukou. To ho potom maminka urychleně lifrovala za babičkou do Skramouše, aby mu tatínek po návratu z hospody neublížil víc, než bylo záhodno. Což byl i případ těch nešťastných dvou volů…

Roku 1938 ukončil Župík třetí třídu měšťanské školy, a tím povinnou školní docházku. Bylo mu čtrnáct let a nevěděl kam dál. Nad Evropou se stahovala hnědá mračna, vojsko a policie byly v pohotovosti, řady nezaměstnaných se rozrůstaly. Stále se na něco čekalo a nikdo nevěděl na co. Pouliční šumaři táhli ulicemi a zpívali z plných hrdel:

Nad Evropou něco se kutá, proslýchá se, že už to s Adolfem cuká.

Říká prý si, že chce dobýt Rusko.

Jestli to udělá, tak na tom prodělá, bude mu úzko.

V tom podivném čase se Župík rozhodl, že si dopřeje ještě jedny prázdniny a po nich nastoupí do čtvrté třídy měšťanky, která už byla nepovinná, ale uznávala se jako vzdělání navíc. O prázdninách si vydělá nějaké peníze a za rok se vydá do Hamburku nebo do Brém. A odtud ještě dál.

Doma měli malé hospodářství, a tak mu žádná práce nečinila potíže. Sklízel, oral, svážel a sušil seno, vyvážel mrvu… samozřejmě občas s nějakým příběhem: jednou zlomil dřevěnou voj u žebřiňáku, podruhé zvrhnul fůru obilí, jindy urazil cihelný sloupek u vrátek, když zajížděl do stodoly. Maminka lomila rukama, otec bouřil, ale to ještě žádný z aktérů netušil, čím Župík svou zemědělskou kariéru korunuje.

O žních ho maminka brávala na panské. Adjunkt, který sloužil u velkostatkáře, měl Župíka rád a zadával mu lehčí práci. Ale ten byl nespokojený s „ženskou” mzdou.

„Když chceš větší plat, tak půjdeš od zítřka na samovaz,” oznámil mu adjunkt jednoho dne. Od té doby Župík seděl na plechové sedačce samovazu vlečeného traktorem a sledoval, jestli se neucpávají kosy, jestli je stálá zásoba provazů a jestli jsou snopy dobře svázané. Za nimi chodily ženské, sbíraly snopy a stavěly je do panáků.

Když bylo z pole všechno svezeno, přijely oračky: dvě velké parní lokomobily, každá na jednom konci pole, spojené silným ocelovým lanem, na kterém byl vyvázán dvanáctiradliční pluh. Byl to nádherný pohled, jak rychle a precizně se půda obracela.

Hlavní práce na poli pomalu končily, když za chlapcem přišel adjunkt.

„Župíku, zítra zapřáhneš voly a za Puštinami uvláčíš ten lán zoraného pole!”

Ráno Župík zapřáhl do ocelových bran dva statné voly. Byli to voli radost pohledět, černobíle žíhaní s ohromnými rohy, které kluka fascinovaly; dlouho mu nešlo do hlavy, jak taková zvířata můžou líně chodit vedle sebe a nevypíchnout si těmi rohy oči. A při tom vláčel a vláčel… O svačině se zjevil adjunkt, přehlédl dílo a zavelel:

„Župíku, trochu sebou hoď, ať to mám do večera zvláčené!”

„Vaše přání je mi rozkazem,” odvětil chlapec vesele. „Do večera to bude v lati, vezmu to větším tempem.” A vzal to poklusem.

První malér se přihodil na konci pole, kde se musel vždy s branami otočit a pokračovat v nové brázdě. Vzal obrat trochu ostřeji, brány se vyklopily, nadskočily a zapíchly se jednomu z volů do zadku. Ten začal jančit a chvíli trvalo, než se zase uklidnil. Rána krvácela, ale Župík nemínil být měkký – měl svůj úkol a byl odhodlaný ho splnit. Práskl bičem a vzal to znovu poklusem. Volům šla pěna od huby, byli zpocení jako ze saharského slunce, funěli, odfrkávali, ale byli stále v pohybu.

Slunce se pomalu klonilo k západu, scházelo jen třikrát se otočit a bývalo by hotovo, když… Náhle jeden z volů padl na zem. Druhý s pěnou u tlamy chvíli civěl a pak padl také. Nahrbili hřbety a mlátili nohama, zatímco Župík zděšeně běhal kolem.

„Co s vámi, volové,” bědoval, „snad vodu… Voda není… Co mám dělat?”

Sedl si na brány, hlavu do dlaní a čekal. Slunce se už rozhodovalo, jestli nemá ukončit svou dráhu, když se na cestě ozval rachot a na motorce značky Indian přijel mladý adjunkt. Mašinu opřel o telegrafní sloup, rozběhl se a už z dálky křičel:

„Ty vole, co tu ještě děláš?”

Poznal to rychle. Když uviděl tu spoušť, dostal nával krve do hlavy; pak odborně ohmatal voly a zdrceně pohlédl na jejich tyrana.

„Župíku, cos to s těmi voly provedl… vždyť si je schvátil… tys je uhnal k smrti! Člověče nešťastná, voli nejsou traktor! To bude průser… Počkej tu, já někoho seženu!”

Asi za půl hodiny přivezl řezníka s ruksakem, ze kterého čouhalo topůrko od sekery. Už od silnice volal:

„Župíku, mazej domů a víc mi nechoď na oči! Kvůli tvý blbosti mě pan Šimůnek vyžene z práce!”

Župík se loudal k domovu a smutně přemítal, jak rychle se dobrý skutek zvrhne v opak. Takovou radost chtěl způsobit panu adjunktovi… V ústrety mu vyjel valník s koňmi a vozkou Říhou, který na něho radostně pokřikoval:

„Župíku, seš borec! To se ti povedlo, aspoň bude co žrát!”

Nedá se říct, že by tím pohůnkovi zvedl náladu. Teprve teď Župíkovi doklaplo, že řezník došel voly podřezat, aby nechcípli.

Doma zalezl na kanape a byl celý nesvůj.

„Ty nebudeš jíst, Župíku?” zeptala se maminka.

„Ne.”

„Ale copak… copak se ti přihodilo?”

Syn nakrabatil tvář a začal ze sebe soukat celou tu nešťastnou příhodu.

„Pro Krista Pána!” vykřikla maminka. „Župíku, co tě to napadlo, vždyť takoví voli stojí celý majlant! Vždyť ty jsi normální raubíř! Pane Bože, takoví voli, takoví voli…,” bědovala, než se zase pustila do potomka: „Je tohle vůbec možné? Ty kluku mizerná! Mazej radši k babičce do Skramouše než přijde táta z hospody – ten by tě zabil! To sis zase jednou vydělal! To nám bylo zapotřebí… Pane Bože, za co nás trestáš?!”

Župík vyskočil z kanape, bouchl dveřmi a vyběhl na dvůr. Proběhl brankou, a když kráčel po silnici, uslyšel zvuk motocyklu. Skočil do příkopu a čekal, až motocykl přejede. Ohlédl se za ním a s úlevou zjistil, že u jejich domu nezastavil. Bez nálady kráčel dál, až se ze zatáčky vynořil vozka Říha s valníkem, z něhož čouhaly volské hnáty.

„Ty kluku šikovná,” hřímal nadšeně, „to si panstvo díky tobě dá do trumpety! Teď můžou žrát bifteky a oksenšvancsupu každej den,” smál se vozka. Práskl bičem a zmizel nad Hlubokou.

Babička se podivila, že vnuk dorazil v tak pozdní hodinu, a hned na něho uhodila:

„Poslouchej, Župíku, copak se doma přihodilo? Jsi nějaký zaražený, že tys zase něco provedl?”

„Abych nebyl zaražený,” řekl kluk těžce, „oddělal jsem Šimonkovi voly.”

Babička spráskla ruce.

„Cože jsi… Voly jsi Šimonkovi zamordoval? Prosím tě, neděs mě a rychle se vymáčkni!”

A tak vnouček těžce líčil celou tragédii a babička do jeho pomlk zoufale vykřikovala: „Panenko skákavá – panenko skákavá – to je taky od mámy rozum nechat tě s voly bez dozoru – vždyť nemá všech pět pohromadě – to je ale nápad!”

Celou dobu je mlčky pozoroval dědeček, a když jim došel dech, vzal si slovo.

„No tak voli jsou v čudu, vono chrapounovi neubude… Děti morduje na poli a Pán Bůh se mu za to odvděčil.”

Tím debatu k Župíkově úlevě ukončil.

V rodné vísce byla pro něho půda horká, a tak si chlapec sehnal práci ve Skramouši – celý týden štípal dříví u sedláka. Denně dostal dobrou stravu a ještě si slušně vydělal.

Po týdnu si pro syna přišla matka.

„Župíku, pojď domů. Co se stalo, stalo se, na tom už nikdo nic nezmění… Aspoň je ve vsi o čem povídat.”

Vyslechla si kázání od babičky a odvedla kluka domů. Sotva vkročili do kuchyně, přivítal ho zvýšeným hlasem otec.

„Ty kluku zatrolená, pak se divíš, že mám z tebe nervy nadranc! Když dokážeš utahat panské voly, tak se nediv, že utaháš i mě! Nemáš za špetku rozumu a připadáš mi, jako kdybys vylítl z divokých vajec. Zaplať pánbůh, že za rok snad budeš z baráku! Jen se moc neusmívej… vono tě to přejde, až budeš z domu… mnohokrát si vzpomeneš na mámu a tátu!”

Což byla pravda, na kterou si Župík později často vzpomněl. Ale tehdy si také definitivně uvědomil, že pevná zemědělská půda pro něho určená není.

Prázdniny uplynuly jako voda a ve čtvrtek 1. září 1938 usedl Župík do poslední lavice čtvrté třídy měšťanské školy ve Mšeně. Ten den bylo oblačno, vál západní vítr a teplota se pohybovala kolem 12 stupňů Celsia. Do školního rozvrhu nově přibyly hodiny branné výchovy: braly se míry na plynové masky a nacvičovala se evakuace. Školní rok tak nezačínal normálně a Župíkovi se zdálo, že všichni nějak znervózněli. Denní tisk oznamoval, že Henlein si už připravuje ministerstva a vedení Sudetoněmecké strany se usnáší na memorandu, požadujícím prakticky rozbití republiky.

Po Mnichovské dohodě se Sudety oddělily a 21. listopadu 1938 byly stanoveny nové oficiální hranice s Německem. Župík sice plně nechápal všechny souvislosti a nedokázal odhadnout následky do budoucna, ale pochopil, že když neodešel doteď, nebude to později tak snadné. Novou hranici měl sto metrů za plotem zahrady a na dvě malá políčka musel mít propustku do Reichu.