Hostivít, Mojmír a křest Bohemanů

Hostivít a Mojmír na Moravě

„A právě teď je vhodný čas, aby ses oženil.”

„Tak k tomu právě teď vhodný čas není a ještě dlouho nebude.”¹⁾

„Ále je, to musím vědět já.”

„Při vší úctě - jde o mě…”

„…a o celé knížectví, a nejen o české…”

„Aha - tak tys mi už dokonce vyhlídl nevěstu?”

„Samozřejmě. Kdybych to nechal na tobě, to bychom se dočkali pěkných konců…”

Bouřlivý dialog se odehrával nedlouho po bitvě s Lučany mezi uzdraveným Slavimírem a jeho vzpurným synem Hostivítem.

„Ani nechci vědět, jakou hrůzus mi vybral,” řekl syn.

„Ale stejně se to dozvíš: Krušinku, dceru Lučana Vlastislava.”

„No, bezvadný,” řekl vztekle Hostivít. „Jestli je jako bratříček, tak ti po svatební noci pošle mou hlavu v uzlíčku.”

„Možná, že po svatební noci s tebou mi v uzlíčku nespokojeně pošle něco jiného,” odvětil tatínek jízlivě. „Ale to tu neřešme. Musíme si Lučany jednou provždy pojistit. A jednou z pojistek bude tvůj sňatek s Krušinkou.”

„Ale já si chci ještě užívat života… Chtěl jsem jet na Moravu, poznat tamní pány, seznámit se se sousedy…, získat zkušenosti…,” lkal syn.

„To všechno ti neuteče,” řekl otec. „Jakmile ti bude v kolébce vrnět první syn, jeď si třeba do tramtárie.”

„A ještě ultimátum,” zahučel Hostivít otráveně.

Jenže tenkrát se synové nemohli protivit svým otcům jako dnes - aspoň ne ti, kteří chtěli zdědit knížectví, a tak se Hostivít podřídil. Do roka byl na světě i potomek, a po pár letech, kdy ho tatík ještě stačil zaměstnat různými úkoly doma, si konečně mohl splnit své cestovatelské přání.

Na jaře roku 820 se Hostivít s ozbrojenou družinou vydal podél Labe na východ. Bez problémů projeli územím Zličanů, zastavili se v Libici u Charvátů (”Tak si tatíček podmanil Lučany a cítí se silný, co?” řekl nakysle náčelník Slamislav. „No uvidíme, kdo s koho, až získáme Doudleby…”), projeli územím Horáků a bez větších nesnází se dostali k Hanákům.

„Pojedeme dolů po řece Moravě,” rozhodl Hostivít. „Ale velikým obloukem se vyhneme Olomouci. Jinak tam zkejsneme několik let - než se s nima domluvíme.”

„Jenže právě od nich bychom se mohli dozvědět něco o poměrech na Moravě - například kterému náčelníkovi věnovat největší pozornost…,” namítl jeho pobočník Jaroslav.

„Asi máš pravdu,” zatvářil se zmučeně Hostivít, „ale bude to vo nervy…”

Změnili směr a zamířili do hradiště Olomouc.

„Vítej, synku,” pravil olomoucký kníže Milivoj, když mu Hostivít vyřídil uctivé poručení od pana otce a předal dary, „vidím na tobě, že naše obilí udělalo před lety divy - je z tebe statný junák!”

„Vaše obilí zachránilo mnoho našich životů,” odpověděl uctivě český kněžic. „Doufám, že jsme ho v pořádku vrátili… Měli jsme mezitím jiné starosti - trochu jsme válčili,” dodal omluvně.

„Naše obchodní vztahy jsou v pořádku,” ujistil ho Moravan. „Něco se nám doneslo o vašich šarvátkách, ale popravdě řečeno, máme tu svých starostí dost…”

„Tehdy před lety jsi říkal, že dojde ke sjednocování vašich knížectví. Došlo k tomu?” navázal Hostivít.

„Dobře si pamatuješ, junáku… Došlo na má slova. Už tehdy jsem vsadil na Mojmírovce z jihu a Mojmír - říká si První - to uskutečnil. S námi dohodou, s jinými mečem…, tak, jak to dělá tvůj táta v Čechách.”

„Takže Morava je jednotná… A Mojmír - kde ten sídlí?”

„Až dole na jihu, synku, v Mikulčicích. Až skoro u Dunaje…”²⁾

Podél řeky vedla na jih pohodlná obchodní stezka, prošlapaná karavanami, které po staletí zásobovaly sever zbožím z jihu a naopak. A tak jim největší potíže působila hejna komárů, kterých se v teplém letním počasí líhlo úctyhodně. Minuli Chropyni a vstoupili na území knížectví hradišťského. A právě Hradiště jim uchystalo překvapení.

Už cestou ke knížecímu sídlu si všimli nezvyklé stavby a hned ji okukovali ze všech stran. Stavba byla totiž kamenná! A kdyby jen to. Ona byla omítnutá maltou! Věc zcela nezvyklá. Obdélníkový půdorys domu byl doplněn o půlkruhovou apsidu a vše bylo zakryto dřevěnou sedlovou střechou.

„To v Čechách nemáte, co?” dmul se pýchou hradišťský kníže Lubomír.

„A cože to za zázrak vlastně doma nemáme?” zeptal se opatrně Hostivít.

„Kostel!”

„Kostel? Co je to kostel?” zeptal se nechápavě pobočník Jaroslav, neboť bylo nemyslitelné, aby blbce ze sebe dál dělal následník českého stolce.

„Kostel,” řekl důležitě kníže, „je křesťanská svatyně. Tam kněz vzývá jednoho boha a křesťani se tam s ním modlí.”

Česká delegace byla zaražená.

„Teda,” vydechl užaslý proviantní náčelník Janek, „vy jste zavrhli naše staré bohy, zničili jste posvátné háje a dali jste se na novoty? To u nás jsme ty jejich kněze rovnou napíchli na kůl!”

Lubomír se zamračil.

„To jste celí vy, Češi,” řekl zlostně. „Hned s nimi na kůl. Proč? Řekl jsem jim: tak se předveďte! Vysvětlete mi, proč bych měl opustit bohy svých předků a vzývat boha vašeho!”

„No a?”

„No, a oni mi to vysvětlili. Od vzniku křesťanství…, jak se vyvíjelo osm set let, jak sílilo, jak zdokonalovali jeho organizaci - mají papeže - nejvyššího zástupce na zemi, kardinály, arcibiskupy, biskupy - to je uspořádání jako v armádě! - a hlavně… nejsilnější králové ho po Evropě šíří mečem! Copak nevíte, jak Frank za vašimi humny stíná pohanské hlavy? Dneska napíchnete jeho kněze na kůl, zítra budete o hlavu kratší. Jen až si na vás najde chvilku času…”

Moravan se dostal do varu a zvyšoval hlas.

„Po staletí si my, Slovani, žijeme se svými bohy…, vzýváme Peruna, obětujeme Svantovítovi, Svarožicovi, Radegastovi, odcházíme k Moraně…, ale nikdy jsme nepozvedli meč a nevtloukli naše bohy do hlavy Avarům, Hunům, Frankům, Langobardům… Vůbec nás to nenapadlo…, až napadlo je, že nám vtlučou do našich pohanských hlav svého boha. Tak ho tu máme.”³⁾

Češi ho sledovali s otevřenými ústy.

„A - to tu jste už všichni… křesťani?” zeptal se po chvilce ticha pobočník Jaroslav.

Kníže mávl rukou.

„Ale kdež - já sám. To zatím stačí.”

České sanice už nemohly klesnout níže. Lubomír se popásal na jejich údivu.

„No, co se divíte? Zaprvé: než hloupý lid pochopí, že změna je nevyhnutelná, uplyne sto let. Zadruhé: ke křtu se musíte naučit Otčenáš, Vyznání víry a křesťanský slib - to už je makačka na bednu. Zatřetí,” zamyslel se, „za třetí to všechno musíte udržet v rozumné mezi…”

Mladičké páže českého následníka trůnu už notnou chvíli vzrušeně poposedávalo na lavici, a přestože se nesmělo účastnit hovoru, nevydrželo to a zeptalo se:

„A prosím, co je to ten Otčenáš?”

Vzápětí obdrželo od svého pána facku, až mu před očima vyskákal rej hvězdiček. Ale kníže se jen zasmál.

„To je modlitba k bohu: Otče náš, iže jesi na nebesích, da svjatisja imja tvoje, da prijdět carstvije tvoje, da budet volja tvoja, jako na nebesi i na zemlji. Chlěb naš nasuščnyj dažď nam dnes a ostavi nám dolhy naša, jakož i my ostavljajem dolžnikom našim, i neuvedi nas vo iskušenije, no izbavi nas od lukavoho. Amen.”⁴⁾

„Asi jste tu měli rozumnější kněze než my,” podotkl Hostivít. „Co já vím, nutili u nás tuhle modlitbu a všechno to další učit se latinsky nebo germánsky nebo jak… Ale něco jiného mě zaujalo - co to znamená udržet v rozumné mezi?”

Moravský kníže pečlivě vážil odpověď.

„To znamená…, že já dělám radost křesťanským kněžím svou účastí na jejich nesrozumitelných latinských bohoslužbách v kostele, který jsem jim nechal vystavět…, a svému lidu dělám radost účastí při uctívání našich starých bohů v novém posvátném háji, jenž jsme přemístili do míst, kam křesťanští kněží nepáchnou…”

Ještě o mnoho let později, když se jako vládce občas ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny politiky, si Hostivít vzpomněl na moudrý životní postoj moravského knížete Lubomíra.⁵⁾

Kníže Mojmír přijal Hostivíta s družinou v Mikulčicích zdvořile, leč ostražitě. Nešlo mu na rozum, proč k němu ti Češi lezou. Špióni snad? Či jiná škodná?

„Nalils mi čistého vína,” ukázal Hostivít na poháry, ze kterých spolu popíjeli pozdě večer už sami, „i já ti naleju čistého vína. Jednak mě to sem táhlo - kdysi jsem navštívil Hanáky, jako malý kluk. Chtěl jsem víc poznat sousedy - a kam tedy? Ke Germánům, kterým nerozumím? K Polanům, o nichž nic nevíme? Samozřejmě, že radši k vám. A pak… Můj pletichářský tatíček přemýšlel, jak zdeptat Lučany všemi prostředky. Měl na to ostatně dost času, když proseděl rozhodující bitvu na záchodě. My jsme sice nad nimi slavně zvítězili, ale to mu nestačilo. Mě donutil vzít si do postele dceru Lučana Vlastislava Krušinku a moji sestru vnutil jejímu bratrovi Zbislavovi. Tím se mu podařilo zdeptat především své děti, protože Zbislav je pěkný hajzl a jeho sestra jakbysmet.”

Hostivít se na chvíli odmlčel. Při přípravě na pokračování se mu zúžily oči, ze kterých začaly lítat blesky.

„To ale tomu starýmu vohnoutovi nestačilo,” pokračoval nenávistně. „Donutil mě s tou luční kobylkou šukat! Abych prý měl následníka. Neumíš si představit, co je to za ženskou,” dodal kvapně, aby si Moravan náhodou nemyslel, že se mu tahle činnost příčí. „Malá, uhrovitá, v posteli chladná a líná - panebože, jak já musel úporně myslet na všechny ty krásný a vášnivý ženský, který jsem kdy měl, abych vůbec měl čím šukat!”

„Jo, to znám,” podotkl Mojmír s porozuměním. „Měkkým to nejde.”

„Kromě toho,” nedal se přerušit Hostivít, „zdědila všechny hrozné vlastnosti svých lučních předků: je hašteřivá, vzteklá, rozmazlená, líná, rozežraná… Už když jsem si ji bral, vážila víc, než bylo slušné, a po dítěti ještě přibrala - hádám, že teď už je z ní bečka, kterou do její ložnice kutálejí.”⁶⁾

Mojmírovi to stačilo. Pocítil ke svému českému vrstevníkovi silné sympatie. Vstal a v náhlém popudu ho objal.

„Nemusíš pokračovat, příteli,” řekl vřele. „Je mi jasné, proč ses vydal na cesty, a je mi jasné, že se domů jen tak rychle nevrátíš. Budu rád, když tě budu mít po boku a když mi pomůžeš s úkoly, které mě čekají při budování moravského panství. A neboj se - naše Moravanky ti dají zapomenout na tvé šokující zážitky z knížecí ložnice.”

A tak se stalo. Z Mojmíra se brzy stal kníže Mojmír I., který neúnavně rozšiřoval sféry svého vlivu. Mojmírovci byli silný rod, a tak ostatní knížata většinou argumenty Mojmíra Prvního rychle uznala. Hostivít byl šťasten. Hodně cestoval po okolních knížectvích, zúčastňoval se sjednocovacího procesu vyjednáváním, obchodem i bojem a do sytosti obcoval s veselými Moravankami. Aniž by si to uvědomoval, učil se. Ale s příchodem třicátých let se pohoda rozplynula.

V létě roku 831 pozval Mojmír I. do svého sídla všechny významné kmenové náčelníky. Než se sešli, pořádal politické školení vybraných mužů a žen ze všech stavů, které se v Mikulčicích vyskytovaly.

„Proč to děláš?” nesouhlasně kroutil hlavou Hostivít. „Vzdát se našich bohů, uctívaných po staletí…”

Mojmír zvážněl.

„Dobře vidíš, jak obtížné je sjednotit tolik kmenů, když chceš vybudovat silný stát - po mém boku se toho účastníš. Každý ti něco odkýve, a pak si jede po svém. Jeden si uklidní svědomí se Svantovítem, jiný s Moranou… A já jsem pochopil, že ten nejsilnější prostředek ke sjednocení je křesťanství: jeden hřích, jeden bůh-soudce, jeden trest a pokání. A hlavně - kolem nás ho šíří mečem. Nelze mu odolat. Radši mám jejich meče jako spojence, než aby mi tu zaváděli nové náboženství násilím. Konečně,” usmál se a pohlédl Hostivítovi zpříma do očí, „některé průkopníky novot užs poznal před léty, ne? A uškodilo jim to snad?”

A tak, když se svým doprovodem přicestoval pasovský biskup Reginhar, našel připravený zbrusu nový chrám, velkou dřevěnou káď s vodou před ním a desítky pohanů z vyšších kruhů smířených s myšlenkou, že vládním novotám se holt musí vyhovět. Pár věčných kverulantů, kteří stále vykřikovali cosi o věrnosti staré víře, přechodně zavřeli do chlívků.⁷⁾

Biskup odsloužil mši, a pak se se svými pomocníky věnoval křtu. Zasmušilí pohani byli v kádi nořeni do vody, aby se po krátkém zápase v hlubinách vyhoupli nad hladinu jako veselí příslušníci nové, křesťanské éry.⁸⁾ Bylo teplé léto, čerství křesťané i křesťanky měli na sobě prosté bílé košile, které se po vynoření z vody těsně lepily na tělo, což u přihlížejících mužů - jakéhokoliv vyznání - vzbuzovalo bezmezné nadšení.

„Musím připustit, že některé rituály mají lepší než my,” mumlal si pro sebe Hostivít při pohledu na kypré obrysy mokrých Moravanek.

Jednoho květnového dne roku 832 se v Mojmírově paláci zjevil uhrovitý mladík v doprovodu družiny stejně starých floutků. Rozhlédl se po místnosti, vybral si skupinu nejlépe oblečených mužů a vydal se k nim.

„Kterej z vás je můj fotr?” vybafnul na ně, aniž by se obtěžoval počkat, až muži dokončí rozmluvu.

Muži ohromeně zírali na toho opovážlivce, až se jeden vzpamatoval a řekl:

„Řekl bych, že k tobě se nebude hlásit žádný.”

„Na to bych se podíval,” odsekl mladík.

„A kdo by to jako měl být, ten tvůj… fotr?” zeptal se další z mužů.

„Říká si Hostivít.”

„Á, vladyka Hostivít,” zahučeli muži a upřeli svůj zrak na jednoho, který se založenýma rukama podmračeně pozoroval nezvaného hosta. Probodával ho zrakem a mladík mu oplácel stejným. Po chvíli muž procedil:

„Tak ten tu není.”

Otočil se a odešel z místnosti.

Leč svého potomka se jen tak nezbavil. Ukázalo se, že mladého Krušiduba vyslala jeho matka na zkušenou a „aby si i tvůj otec s tebou užil”. Otec se synem se nenáviděli od prvního okamžiku. Synova nenávist ještě stoupla poté, co Hostivít odeslal družinu mladých odrzlíků zpět do vlasti. Doufal, že bez podpory soukmenovců se mu podaří ohnout mladý stromek k obrazu svému. Mladý stromek mu však brzy ukázal, že se mýlí. Byl to nepříjemný fracek, který si záhy nadělal mnoho nepřátel i mezi normálními lidmi.

„Proč nejsi ty mým synem?” položil jednou večer Hostivít řečnickou otázku svému pážeti.

„Taky se tak občas ptám,” odpovědělo páže smutně a dolilo mu víno.

Větší problém se vynořil o rok později.

„Došla mi trpělivost s tím nitranským pazdrátem,” prohlásil kníže Mojmír shromážděným náčelníkům. „Ten zpupný Pribina pohrdnul veškerými našimi návrhy na spojenectví, a co víc - on se spojil s franckými hrabaty v Panonii proti nám! A aby to jó zpečetil,” to už skoro křičel, „tak si jednu babu od nich - kterou nikdo nechtěl - vzal za manželku!”

Těžko se zklidňoval.

„Je na nás,” pokračoval důrazně, „abychom mu vysvětlili, že udělal osudovou chybu. Vykouříme ho z hnízda.”

A tak zase po čase vytáhli moravští muži uloženou zbroj a opakovali si pořadový výcvik. A když už pancíře a šavličky házely na slunci blesky, vytáhlo moravské vojsko směr Nitra.

„Já ti dám Nitranské knieža,” drtil v zubech pomstychtivě moravský kníže.⁹⁾

Jiný problém řešil český následník trůnu. Když si ho cestou vyřešil se svým svědomím, povolal si k sobě velitele své družiny.

„Zítra se utkáme s Nitranskými,” zahájil svou řeč. „Aspoň doufám, že neutečou bez boje…,” zabručel si pro sebe. „A v té bitce by se mému synovi - tomu smradovi odpornému - mohlo přihodit neštěstí… Víš, třeba by mohl přijít o život… Koneckonců, to se v bitvách stává…”

Odmlčel se a upřeně pozoroval velitele. Ten byl zmaten.¹⁰⁾ Když už ale ticho bylo neúnosné, promluvil.

„Pokud mi ho, náčelníku, svěříš, udělám všechno, aby mu nebyl zkřiven vlas na hlavě,” řekl váhavě.

Mojmír se na něho dlouze zahleděl, a pak ze sebe vydal táhlý vzdech.

„Tak jinak,” řekl zmučeně. „Přál bys jednou českému národu - tomu milému, pracovitému, nevinnému lidu - za vládce takovýho parchanta, jako je Krušidub?”¹¹⁾

Velitel třeštil oči a polykal nasucho.

„Mluv!” štěkl jeho nadřízený.

„No… no…”

„Pravdu!”

„Nepřál.”

„Tak vidíš,” oddechl si Mojmír, „ještě ti to trochu myslí. Mimochodem - samozřejmě, že ti zítra toho spratka svěřím do péče… A teď se soustřeď: řeknu ti to znova a nebudu to víckrát opakovat - v té zítřejší bitce by se tomu dacanovi mohlo přihodit neštěstí…”

Odmlčel se a otočil se k veliteli zády. Ten zatím žhavil mozkové závity doběla.

„Jestli tomu dobře rozumím…,” začal pak váhavě.

„Rozumíš tomu dobře!” zařval Hostivít. „A teď vypadni!”

Nazítří se Nitranští zmohli jen na chabý odpor. Mojmírovci obsadili hrad, a po důrazném hovoru obou vládců mezi čtyřma očima Pribina vsedl na kůň a se svou družinou odcválal do franckých dálav. Zpět se už nikdy nevrátil. Zbylí bojovníci píchli šavle do země, poslali domů pro chléb, sůl a korenovicu a přivítali se s Moravany po starém slovanském zvyku.

„Vítajte, bratia,” řekli a hrkli si po skleničce, „takže čo budeme: Veľká Morava?”

„No,” ošíval se skromně Mojmír I., „to je snad ještě předčasné… Ale vlastně - teď se podíváme na zoubek Čechům a kdož ví… Tak na Velkou Moravu!”

Kupodivu, šarvátka měla jen jednu oběť - mladého následníka českého stolce, Krušiduba.

O rok později umřel kníže Slavimír a Hostivít se musel urychleně vrátit do Čech.

Hostivít a křest Bohemanů

Manželka Krušinka Hostivíta přivítat nepřišla. Kladla mu za vinu smrt jejich syna.¹²⁾ Naopak - uchýlila se do svých komnat a k veliké manželově radosti z nich nevycházela. Ostatně, na ženské neměl nový panovník zpočátku ani pomyšlení; musel se pořádně vžít do českých politických poměrů. A musel se pořádně snažit, protože po letech odloučení na něho domácí scéna pohlížela jako na cizáka.

Na podzim roku 844 hostil Levý Hradec sněm kmenových náčelníků.

„Vážení náčelníci, slovutná knížata země české, přátelé,” oslovil je Hostivít.

Vzápětí se ukázalo, že to s těmi přáteli nebude tak žhavé, neboť z auditoria se ozvalo několik nesouhlasných výkřiků.

„Já nejsem žádné kníže české,” zařval Charvát Horvát nenávistně, „a nikdy nebudu!”

„Já jsem Lemuz,” ozval se jiný.

„A já jsem vladykou kmene Chebanů,” prohlásil třetí.

Hostivít viděl, že to s tím sjednocovacím procesem trochu přehnal.

„Dobře, dobře,” uklidňoval nespokojence, „nechci vám brát vaši identitu.¹³⁾ Dříve či později se budeme muset sjednotit do jednoho státu, abychom byli schopni odolávat vnějším tlakům. Jak vidím, tak spíš později. Jen aby pak nebylo příliš pozdě… Jen se podívejte za hranice Bohemie a hned vám bude jasno, která vojska můžeme v české kotlině čekat. A když už jsme u toho, kolega Doudleb má pro nás zajímavé zprávy.”

Povstal mohutný Doudleb Munder a pravil:

„Mám pár dobrých přátel za horami, mezi franckými hrabaty. Střídavě se navštěvujeme, ulovíme nějakou zvěř, porovnáme naše piva… A naposledy, bylo to v Hauzenbergu, jsme se trochu opili a oni mi řekli, že Ludvík Němec hledá nějakou záminku, aby Čechům dokázal, kdo je jejich pánem a kam že to vlastně patří…”

„Když Čechům, tak Čechům, nás ostatních se to netýká,” zvolal Charvát Horvát, čímž všem názorně ukázal, jaký je blb.

„Tady vidíte, že cizina nás všechny vnímá jako Čechy, Bohemany,” řekl smířlivě Hostivít, „ale teď to nerozmazávejme. Pokračuj, Mundere.”

„Mí přátelé slzeli, když mi říkali, že mě mají rádi, ale že když Ludvík zavelí, tak budou muset jít a budou mi muset namlátit. A tak jsme slzeli všichni a přemýšleli, jak tomu zabránit.”

„A na co ste v tom pivním sklepě přišli?” zeptal se Cheban Schmidt.

„Náhodou přišli,” řekl vítězně Munder. „Oni vymysleli, že by možná bylo dobré, kdyby se naše re-pre-zen-ta-tiv-ní delegace dostavila v zimě na jejich sněm do Řezna. Že bysme tím ukázali dobrou vůli. Že by se diskutovalo a Ludvíkovi by se vyrazily trumfy z ruky.”

Rozhostilo se ticho. Pak se rozproudila diskuse. A závěr? V lednu vyrazí delegace patnácti náčelníků nach Regensburg.

V lednu však Hostivíta sklátila chřipka, a tak za sebe vyslal pouze svého kancléře, aby byl informován o všem, co páni s Franky dojednají. Po návratu kancléře nevycházel z údivu.

Delegace českých knížat se přihlásila na franckém sněmu a vyvolala tím menší zmatek. Po dlouhém čekání se dozvěděla, že sněm se během několika dní pokusí je dodatečně zařadit do svého programu.

„Začínám pochybovat, že to byl dobrý nápad,” zamručel Charvát, až do této chvíle spokojený, že „chcípák Hostivít chcípá v posteli”.

„No, příliš zdvořilí nejsou,” doplnil ho Milčan, který vážil nejdelší cestu ze všech.

„Co byste chtěli od Germánů,” řekl Chod.

Ubytovali se v hostinci a hned se pustili do hodování. Popíjeli silné bavorské pivo, a tak v podvečer, kdy je navštívili vyslanci franckých pánů, byli už dobře rozjetí.

„Vážení čeští pánové,” oslovil je hrabě Sigmund, „chtěli bychom napravit poněkud nepříznivý dojem, který jste asi získali při dlouhém čekání na odpověď sněmu, a rádi bychom vás přivítali dnes večer mezi sebou na slavnostní hostině na vaši počest.”

„No, to je už jiná písnička,” zabručel Charvát.

„Je tu však jeden problém - řekl bych technický,” převzal slovo hrabě Wilfried.

„Jaký problém?” optal se zamračeně Sedlčan.

„Jak možná víte - nebo nevíte - nevykládejte si to prosím ve zlém,” ošíval se Wilfried, „křesťani nesmějí sedět s pohany - tedy s nepokřtěnými - u jednoho stolu. A když jsme s kolegy diskutovali, že byste měli sedět na zemi kus od naší prostřené tabule, došli jsme k názoru, že byste to mohli vnímat jako… další nezdvořilost.”

„Ti si tedy PIŠ!” řekl rozhodně Zličan.

Rozhostilo se trapné ticho, které statečně přerušil druhý vyjednávač.

„Bylo by tu celkem jednoduché řešení toho problému, které by vám bezpochyby významně prospělo i v dalším jednání se sněmem a samotným Ludvíkem Němcem, ale… Naši páni ho hned zavrhli…”

„A to proč?” zeptal se Doudleb.

„Oni tvrdí, že v těchto mrazech by do kádě se studenou vodou žádný Boheman nevlezl. Že na to jsou Bohemani… příliš změkčilí…”

Jako by píchl do vosího hnízda, začali pánové vykřikovat zkazky o jejich legendární otužilosti a železném zdraví.¹⁴⁾ A hned navrhovali sázky O CO, žE VLEZEME?

„A proč vlastně máme lézt do ledové vody?” přerušil náhle vřavu Horák.

„Abyste se dali pokřtít.”

Část Čechů mírně vystřízlivěla, ale většina pod parou mávla rukou:

„Pokřtít - nepokřtít, mně je to fuk. A studená voda mě trochu probere…”

Ti odpovědnější diskutovali.

„Co by tomu asi řekl Hostivít?” zeptal se Pšovan.

„Já si myslím, že zrovna ten by do toho šel,” řekl Zličan. „Pamatujete, když se vrátil z Moravy, vyprávěl o masovém křtu Moravanů a říkal, že ať se nám to líbí nebo ne, jednou na nás dojde řada, protože tohle náboženství už nikdo nezastaví.”

„Sasům ufikli hlavy a už jsou všichni pokřtění…”

„Kdyby nám to pomohlo v jednání s Franky a dalšími, já bych se snad ani nebránil…”

„A co si budem namlouvat - doma to našim ani nemusíme říkat…”

„Doma si budem uctívat, koho budem chtít…”

A poslední tečku dodal opilec Litoměřic:

„A především si Frankové musej natlouct do hlav, že Bohemany žádná ledová voda nezastaví!”

A tak se večer vydalo čtrnáct českých pánů a dvě francká hrabata do kostela, kde je očekával biskup. Pravda, nebyl zpočátku nadšen plánem hrabat, neboť bylo jasné, že pohani nebudou umět Otčenáš natož Vyznání víry. Ale hrabata slíbila, že s tím Bohemanům pomůžou, a biskup přimhouřil oči, neboť mu došlo, že pokřtění těch českých neznabohů by mohlo být průlomem křesťanského učení do pohanského pralesa v Bohemii.¹⁵⁾

A tak přistupovala česká knížata po jednom ke kádi, za jejich zády Frank přeříkal motlitby, poté ze sebe Bohemani strhali oděv a v Adamově rouše se ponořili do ledové vody. Pak vystřelili z kádě a honem vlítli do šatů. Stali se křesťany.¹⁶⁾

Tu noc česká knížata vyhrála sázku a spolu s franckými hrabaty se zpila do němoty. U jednoho stolu.

Když se Hostivít vzpamatoval z vyprávění svého kancléře o průběhu mise čtrnácti českých knížat v Řezně, vyvodil z události závěr: možná to k něčemu bude dobré. Možná dá konečně křesťanský Ludvík Němec křesťanským sousedům konečně pokoj. Ale zas tak moc tomu sám nevěřil.

Již následujícího léta uspořádal Ludvík poměry na Moravě podle svého a na zpáteční cestě poplenil kus české kotliny. Jenže Čechové si to nenechali líbit a způsobili mu těžké ztráty.

„No, když už mlátí takové křesťany, jako jsou Moravané,” prohlásil při té příležitosti Hostivít zamračeně, „tak to se na nějaký křest knížat nemůžeme vůbec spoléhat.”

A usoudil správně, protože roku 849 táhlo francké vojsko do Čech opět. Nevíme proč, české prameny o tom mlčí.¹⁷⁾ Francké vojsko vedl vévoda Ernest, neboť velitel nejvyšší si toho času léčil dnu v královském paláci. Hostivít mu vyšel v ústrety. Chtěl vévodovi mírumilovně vysvětlit, že situace není tak zlá, jak soudí Frankové, ale pro jistotu si vzal s sebou dostatečně silné vojsko. Bylo to moudré rozhodnutí, protože než stačil s vévodou promluvit, Frankové zaútočili. Ukázalo se však, že tato jejich volba moudrá nebyla. Byli odraženi, částečně pobiti a s hanbou se vrátili na základnu.

Hostivíta to neodradilo od vyjednávání. Uvědomoval si dobře, že když se Ludvík naštve, sebere silnější a disciplinovanější armádu a zadupe Čechy do země. Český kníže si pro vyjednávání zvolil za prostředníka hraběte Thakulfa, náčelníka srbské marky - trochu se znali z dřívějška.

„Podívej, Thakulfe,” řekl mu důvěrně, „ty přece znáš Slovany a dobře víš, že nejsou a nikdy nebudou tak akurátní jako Frankové. A že něco dlužíme na dávkách…, vždyť my to odvedeme, jen nesmí být Ludvík tak nedočkavý!¹⁸⁾ Jestli chcete, dáme vám něco do zástavy - nějaké rukojmí, abyste měli jistotu, ale mlátit se proto snad hned nemusíme…”

Hrabě Thakulf poselství poctivě vyřídil. Ale snad proto, že vojsku nevelel sám král a mnoho pánů si myslelo, že by velení příslušelo spíš jim než Ernestovi, natož aby poslouchali nějakého Thakulfa, nedbali nic na mírové návrhy a rozhodli se dát Bohemanům na pamětnou. Nespořádaně se rozjeli na nepřítele… a byli spořádaným nepřítelem seřezáni. Češi hnali Franky zpátky, propichovali je, uráželi jim hlavy a vůbec je likvidovali všemi prostředky, jak velí vojenský zákon, ale přitom si dávali pozor, aby příliš nepoškodili výzbroj a výstroj, kterou měli Frankové při sobě a na sobě.

„Zase budeme moderněji vybaveni,” komentoval to s uspokojením Hostivít.¹⁹⁾

Někteří Frankové v běhu odhazovali meče, dýky i součástky brnění, a když viděli, jak Češi stále nenasytně natahují ruce, i oděv, až běželi ve spodním prádle, ale šťastni, že živí. Na rozdíl od méně šťastných druhů, kteří dohasínali nazí za jejich zády. Když se všichni sešli ve franckém táboře - Frankové nalehko, Češi klesající pod nákladem železa, slibovali naopak Frankové horydoly Čechům, aby si zachránili životy.

„Dobrá,” řekl evidentně dobře naložený kníže Hostivít, „považujeme tímto za odsouhlasené, že od nynějška žádné dávky Francké říši odvádět nebudeme. Zato vás propustíme živé. Ale nejdřív nám pomůžete s tou horou železa domů.”

Dlouho Hostivít čekal, že Krušinka dostane rozum a dobrovolně přepustí své místo jiné zákonné ženě, aby panovník mohl splnit svou historickou povinnost - přivést na svět svého přemyslovského nástupce. Ale Krušinka, jako by to tušila, odmítala zemřít. Nevycházela sice ze svých komnat, ale protože jich měla několik, nescházel jí pohyb ani čerstvý vzduch.

Až Hostivítovi došla trpělivost. Jedné noci na jeho příkaz pacholci pečlivě utemovali všechny otvory v jedné z komnat. Pak číhali za rohem, a když ráno Krušinka, zvědavá, jaký to hluk ji v noci ze spánku budil, vlezla do komnaty, přiskočili, rychle za ní zamkli dveře, neprodyšně je utěsnili a pro jistotu je zabarikádovali nábytkem.

„Kněžna onemocněla těžkou infekční nemocí,” znělo oficiální vysvětlení dvorské kanceláře. „Ve snaze, aby bylo zabráněno šíření nemoci, byla izolována.”

Po několika dnech Krušinka vydýchala všechen svůj příděl vzduchu, a následně byla v ohni poslána za svými předky. Když její tělo dohořívalo na hranici, vylétl z něj náhle ohnivý roj jisker a v něm se zjevila Krušinka jako průhledný duch.

„Mor na vás Čechy,” křičela, „ať žijí Lučané! Mor na vás Čechy…”

A rozplynula se.

„Vidíte?” vítězoslavně oslovil Hostivít ztuhlé publikum. „Co jsem vám říkal? Infekční choroba - byl to mor.”

Z mnoha nabídek si kníže vybral pannu Liběnu od Pšovanů²⁰⁾ a téměř na poslední chvíli se mu podařilo zplodit mužského potomka. Hostivítovi bylo 59 let a kluk dostal jméno Bořivoj.