neděle

Florencie, Ospedale San Giovanni di Dio

Celou noc proležel František na břichu. Popálená záda lékaři ve Florencii ošetřili a současně se snažili pacientovi zmírnit jeho bolesti. Díky tomu se František potácel někde mezi neskutečnem a peklem, které do jeho snění občas prorazilo svými plameny. Ráno poprvé začal vnímat své okolí: prostou bílou nemocniční místnost, do které se otevřeným oknem opíralo slunce. Viděl z ní ovšem jen část stěny před sebou. Když se chtěl pohnout, zjistil, že je to nemožné, protože do rukou má zavedenu kapačku a ruce přivázané k posteli.

Vypustil z úst sadu kleteb, což jedna z jeptišek pochopila jako výzvu a s tázavým výrazem se nachýlila k jeho obličeji.

„Odvažte mne, prosím,” řekl František česky a zacloumal pouty.

Jeptiška odpověděla italsky a odešla. Vrátila se s kolegyní, která měla rozhodovací pravomoci. Sestra Beatrice pohladila Františka po pravé ruce, odvázala mu ji, a když s ní chtěl František pohnout, jemně mu ji přidržela u rámu postele. František pokýval hlavou na znamení, že pochopil.

„Jasně, budu hodnej chlapec,” řekl trpce.

Sestra Beatrice sebou trhla - ponejprv slyšela pacientův hlas a jeho nezvyklou řeč. Odvázala mu i druhou ruku, a i tu mu pohladila. Františkovi to připomnělo maminku.

Než se stačil rozněžnit, otevřely se dveře a František uslyšel směsici italských hlasů. Sestra Beatrice hlasy vytlačila na chodbu a zavřela dveře. Hovor tlumeně pokračoval, až byl ukončen opětovným otevřením dveří. Do místnosti vešly čtyři ženské nohy. Dvě už František znal - patřily sestře Beatrici - další dvě - také nic moc - nesly ženu, která vzápětí promluvila.

„Jmenuji se Angela Luciani a jsem tu jako tlumočník. Před pár lety mé jméno bylo Procházková, protože jsem se já cretina vdala za Čecha. Z lásky se učila česky. Za deset roky ten parchant naučil italsky, utekl s jedna coura a já zůstala sama. S český jazyk, ale už bez -ová.”

„No, česky mluvíte dobře,” řekl František uznale.

„Děkuji,” odtušila Angela, „ale nejsem tu pro vyprávění mého života. Vzal si mě pan hrabě di Cappello pro tlumočení. Chce ti poděkovat, že ty zachránil jeho život na silnici.”

Františkovi se zatmělo před očima.

„Ať jde do prdele ten idiot,” vyrazil ze sebe s námahou, „kdyby se naučil řídit, tak bych tu neležel a neměl po dovolený! Nechci ho vidět.”

Angela začínala tušit, že bude mít s překladem víc práce než jindy. Otevřela dveře a pozvala hraběte dál. Hrabě Giovanni di Cappello byl statný prošedivělý muž, něco jako Vittorio de Sica v nejlepších letech. Na sobě měl - ach, jak se obléká italský hrabě na začátku třetího tisíciletí si snad umíme představit. Prachatý aristokrat ze země Armaniho a Versaceho! Rozpřáhl ruce a srdečně zahlaholil:

„Zachránce mého života, český hrdino, je mi ctí vás poznat a poděkovat vám. Nebýt vás, nebyl bych už mezi živými, když všichni ti italští zkurvysyni se jen dívali, jak moje auto hoří. Jen vy, signor Francesco, jste se odvážně vrhnul do plamenů a vytáhl mě. Můj život patří vám.”

Tak květnatě promluvil hrabě a Angela to trochu jednodušší formou přetlumočila.

„Bože, za co mě trestáš?” zaúpěl František. „Pošlete ho k čertu, než se mi přitíží, ať si utíká dokoupit hodiny v autoškole, aby nevohrožoval ostatní, nebo ať se zabije někde v ústraní… hlavně ať vypadne a nepřipomíná mi, že mám záda v hajzlu a dovolenou taky!”

Angela v sobě potlačila profesionální čest - bohatou škálu českých sprosťáren dobře znala od Procházky - a oznámila hraběti, že signor Francesco je jeho návštěvou na nejvyšší míru potěšen.

Hrabě si kapesníkem otřel orosené oči a nos a pokračoval:

„Když jsem tak bezmocně ležel v hořícím autě a plameny šlehaly kolem mě, myslel jsem na své předky, kteří padali v bitevních vřavách za své panovníky a za Florencii, kteří umírali na bitevním poli, probodáni kopími nepřátel či rozsekáni jejich meči. Viděli tehdy totéž co já? Viděli anděla, jak sestupuje dolů, aby je odnesl do zahrady rajské?”

Angela si pomyslela, že tenhle citový výlev Čecha dvakrát nepotěší, ale přeložila jej.

„Proboha, Procházková, ušetřte mě toho cvoka,” vyjekl František naštvaně, „ať si jde básnit někam jinam, já kašlu na všechny jeho pobitý předky stejně jako na něho. Já můžu jen litovat, že ho taky někdo nerozsekal už dřív. Mohl jsem mít pokoj a jezdit s rodinou v poklidu po Toskánsku.”

Angela utrousila, že je jen tlumočnice a dost práce má už s tím, jak vůbec má Františkovy výlevy převést do řeči slušných lidí. Jeho další námitky přehlušila silným proudem chvalozpěvů směrem k hraběti.

„A taky mu vyřiďte,” dodal František pomstychtivě, když Angela skončila, „ať si svý výjevy přepne na jinej kanál. Pro něho si přijdou čerti, stejně jako si vodnesli do pekla jeho vrahounský předky… Tak to vidím já.”

Angela vyřídila hraběti, že František má rád historii a obdivuje chrabré činy předků pana hraběte. To hraběte nadchlo do té míry, že by byl svého zachránce na místě seznámil s celou pohnutou historií svého rodu, ale naštěstí ho zarazila už Angela, jež tušila, že by to nemuselo mít blahodárný vliv na pacientovo zdraví. Také sestra Beatrice, která beze slova pozorovala celé představení, vytušila, že signor Francesco asi není v dobrém rozpoložení, a upozornila návštěvníky, že je čas končit.

„Můj statečný zachránce,” neodpustil si hrabě závěrečné slovo, „vězte, že vaše rodina je v mé péči, a nedělejte si o ni žádné starosti. Přijdu vás navštívit, jak to jen bude možné. Arrivederci.”

„Procházková… ať mi dá pokoj, ať mě nechá žít,” zašeptal František z posledních sil a oddal se blahému nevědomí.

Asi je to dobře zařízené na tom světě, že zachránce si nemůže oběť předem prokádrovat.

před cestou

Praha

Ač by se snad nezaujatému pozorovateli zdálo, že používaným výrazivem patří František mezi zedníky či popeláře, nebylo tomu tak. Před dávnými roky vystudoval na stavebního inženýra a živil se projektováním železničních tratí a nádraží. Na poradách se zákazníky byl přeslušný, mezi přáteli - a jak vidno i mezi nepřáteli - si servítky před ústa nebral.

Nápad s dovolenou vykrystalizoval postupně. Nejdříve dostal od spolupracovníků k padesátým narozeninám fotografickou publikaci o Toskánsku, která ho nadchla. Vzápětí přišla od přátel z Německa nabídka na pronájem venkovského domku poblíž Arezza. František měl něco našetřeno, a tak dohoda s manželkou Marií byla celkem snadná.

„Myslíš, že bychom to měli nabídnout i dětem?” zeptal se František ženy.

„No, to tedy nevím,” zapochybovala Marie.

„Víš, za dům zaplatíme stejně, ať tam budeme dva nebo čtyři, za benzin a dálnice jakbysmet, pak už jde jen o jídlo a vstupy do muzeí - to už tak náklady nezvedne. A ti blbci by aspoň poznali něco z evropský kultury… sami pojedou maximálně do Bibione válet se u moře a chlastat.”

„Souhlasím s tebou,” řekla Marie, „ale myslíš, že to nervově zvládneš? Já si nejsem jistá. Tedy tebou.”

„Ani já,” zasmušil se její muž.

Přesto, když se mu podařilo odchytit dceru, otázku stran dovolené jí položil.

„Co je to Toskánsko?” zeptala se dcera Petra zvídavě.

František se na ni pozorně zadíval.

„Poslyš, jseš si jistá, že studuješ na slovutné Karlově univerzitě? Nenavštěvuješ náhodou zednickej učňák na Zeleným pruhu a vzhledem ke svému věku každý ročník dvakrát?”

„Milý tatíčku,” odpověděla dcera, „ovšemže navštěvuji univerzitu, ale ne specializaci zeměpis, víš? Mám jiné cíle.”

„Mýlíš se - to není o zeměpisu. To je o ignorantství evropské vzdělanosti… Víš, co to je Itálie?”

„No jasně,” rozzářila se dcera, „vždyť jsem byla v Bibione.”

„No, tak tos ji poznala… Toskánsko je jeden z italských krajů - možná nejkrásnější… Slyšelas někdy o městech Florencie, Siena, Pisa, Arezzo?”

„Florencie,” zajásala studentka, „tam je ten nahatej, ne? Jak von se jmenuje… Byli dva - jeden velkej, druhej malej…”

„Pat a Patašon,” ušklíbl se otec.

„No, to je jedno. Když mi slíbíš, že zajedeme do Bibione, tak pojedu.”

Františkovi se zúžily oči.

„Něco ti slíbím hned,” zahájil zlověstně. „A sice, že do Bibione nepojedeme v žádným případě.”

„No jo, no jo,” řekla dcera spěšně a urychlila přípravy k odchodu. „Tak já ti dám ještě vědět. Čau.”

Se synem Janem, toho času studentem jedné z nástavbových škol po maturitě, byl hovor stručnější.

„A to jako s váma?” zděsil se upřímně.

„Jo, s náma,” odpověděl naštvaně otec. „A taky se svou sestrou, aby se s rodiči chudinka nenudila. A taky proto, že bys mi pomohl řídit. Vono to bude dost kilometrů na starýho otce.”

„No tak jó.”

„Děkuju ti za laskavost,” ironicky ukončil František hovor.

„Sleduješ, jak jsou ti parchanti uzívaný?” zeptal se vykolejený František večer manželky. „Jak já byl šťastnej, když se mi v mládí podařilo proniknout do Itálie s pár dolary v kapse - ostatně ty do Francie taky… a tahle hovada boží, kterým to naservíruješ pod hubu… no, když teda vo to tak stojíme, tak voni milostivě pojedou…”

„Ále, neber si to tak,” konejšila manžela Marie, „to jsou jen takový jejich pózy… Oni jsou ve skutečnosti rádi, že tam pojedou…”

František se na ni užasle zadíval.

„Bože Marie, kam ty na ty svý nezlomný jistoty chodíš?”

pátek - sobota

Praha - dálnice za Florencií - Florencie - Lucignano

Několik měsíců pak František sháněl mapy a tištěné průvodce, sbíral informace od známých, plánoval trasy a navštívená místa, počítal náklady na benzin i na život.

„Jó, Taliján je v Čechách pán,” povzdechl si nakonec. „Čech je v Itálii holá prdel.”

Výsledek plánování se však dostavil. Jednoho pozdního květnového pátku se rodina vydala na dalekou cestu. Kdyby vyjeli o čtvrthodinu dříve - nebo o čtvrthodinu později - s největší pravděpodobností by v pořádku dorazili na místo určení, více či méně poklidně by absolvovali dva týdny dovolené a v pořádku se zase navrátili domů. Ale vyjeli tak, jak vyjeli, a osud jim dovolenou trochu přetvořil. Františkovi pak podstatně.

Vyjeli v noci. Ostatní členové rodiny poklimbávali - až na Marii, která sice Františkovi důvěřovala, ale život ji dávno naučil, že žádná důvěřivost nemá být absolutní. Občas na muže promluvila, aby měla jistotu, že za volantem neusne. Tak projeli Plzní, natankovali benzin, objeli Mnichov a kolem deváté hodiny svištěli Brennerským průsmykem. Když František cítil únavu, předal řízení synovi a zkoušel relaxovat. Po obědě sjeli z dálnice a hodinku se rekreovali u Lago di Garda. Dali si kafe v kavárně pod širým nebem a dívali se na hladinu jezera, táhnoucí se do dáli na sever. Pak se řízení zase ujal Honza a František si před sebe rozprostřel mapu.

Projížděli úrodnou rovinou s loukami a obdělávanými poli, v nichž se každou chvíli vylouply hospodářské nebo průmyslové objekty. Před Modenou se dálnice A22 napojila na A1, na tu úplně nejdůležitější ze všech, protože protíná italskou kozačku napříč, Autostrada del Sole. Kolem Modeny čtyři pruhy každým směrem, ale se šířkou tím pádem šetřili, a tak musí být český řidič stále pozorný. Potom se dálnice rozšíří na pět pruhů, ale dva brzy zmizí, poněvadž se z nich stane Autostrada Adriatica uhánějící k San Marinu a dál podél Jadranu. Ale ještě neobjedete Bolognu a jste opět na obligátních dvou pruzích.

„Proč jsou tak úzký?” trochu znervózněl Honza za volantem.

„Nevím,” odvětil otec. „Asi měli v roce 1956 užší auta. No jasně… Fiat 600.”

„To ji začali stavět?”

„Jo. A představ si, že 760 kilometrů z Milána do Neapole postavili za osm let! Neskutečný! A to měli v cestě… to uvidíš za Bolognou.”

Ráz krajiny se prudce změnil, rovinu vystřídaly kopce a údolí, protože vjeli do Toskánsko-Emiliánských Apenin. A tak jen v úseku mezi Bolognou a Florencií lze napočítat 45 mostů v celkové délce 11,5 kilometrů a 24 tunelů přes šest kilometrů celkové délky. A vše ve třech pruzích v obou směrech. Bohužel, jako všude na světě, na těch nejzajímavějších rozhledech zavřou nebohého návštěvníka mezi betonové nebo plechové desky.

Téměř dvacet kilometrů objíždí dálnice rozsáhlý park Parco Regionale Storico di Monte Sole, ale občas nechávala spočinout dychtivé oči aspoň na viaduktech, které následně přejížděli.

Dlouho objížděli Florencii („když se budete dívat doleva, uvidíte na chvilku kopuli florentského dómu” - „no jó, dyť ji snad uvidíme zblízka, né?”). Provoz za městem zhoustl a František přemýšlel, jestli by zase neměl převzít řízení. Ale pak usoudil, že to je pro syna dobrá škola, a nechal ho řídit dál. Do cíle jim zbývalo asi padesát kilometrů, když oba muže zaujalo chování řidiče mercedesu před nimi. Auto nepravidelně zpomalovalo a zrychlovalo, občas vjelo do levého pruhu a pak se rychle vrátilo zpět, jako by se řidič něčeho vylekal.

„Hele, ten je nebezpečnej,” poznamenal František, „takovýho mít nejradši za sebou.”

„No, to se ti řekne,” namítl trochu nervózně syn, „všichni jedeme rychle a vlevo to kolem svištěj Talijáni, já ho jen tak nepředjedu…”

„Tak radši zmírni,” řekl otec, „dyť je to nějakej cvok…”

„Vypadá jak pan doktor z Vesničky mý střediskový, kterej v autě recitoval tak dlouho, dokud se nenaboural - asi se kochá přírodou,” poznamenala Petra.

„Anebo usíná a probouzí se,” dodal otec.

„Mně se zdá, že diriguje orchestr,” řekl Honza, „nějak tam máchá rukama.”

Než se však stačili ujednotit na tom, čím se vlastně zabývá řidič mercedesu, vjela kolona rychlých vozů do prudší levotočivé zatáčky, kterou řidiči bravurně zvládli, tak jako mnoho podobných zatáček předešlých. Až na jednoho. Řidič před nimi pokračoval rovně. Zatímco dál mával rukama nad volantem, jeho vůz ve stodvacetikilometrové rychlosti opustil těleso dálnice, přerazil mladý javor a skočil na louku. Nevinný strom mu však v posledním záchvěvu svého života udělil rotaci a velký vůz se pak několikrát otočil kolem všech svých os, než skončil několik desítek metrů od silnice na střeše.

„Zastav,” křiknul František na syna, „ale opatrně, ať nás nenabere někdo zezadu!”

Sám zapnul výstražná světla. Syn zajel na odstavný pruh a pomalu zastavil. František se odepjal z popruhů a vystartoval na louku. Byli už dál od místa nehody a taky terén mu kladl do cesty víc překážek, a tak když udýchaný doběhl k převrácenému autu, stálo kolem něj už několik mužů, kteří jako on pozorovali neplánovaný výlet mercedesu do přírody. Jistě tam dorazili, aby pomohli, jenže… V motoru to blaflo a zpod pomačkané kapoty se vyvalil oheň. Záchranářské odhodlání mužů vychladlo. Avšak František se svými moravskými kořeny sedláka nebyl zvyklý vzdávat se na první překážce. Vrhnul se ke zdeformovaným dveřím u řidiče a vší silou se je pokusil otevřít. To se mu nezdařilo, a tak zkusil otevřít dveře zadní. Naštěstí byly částečně vyvrácené, a tak s nimi byla menší práce. František vniknul do auta a uviděl řidiče visícího v bezpečnostním pásu. Hmátnul vedle sedadla a objevil pojistku. Stlačil ji, a když pás vyskočil a řidič dopadl na strop vozu, pokusil se nohama vyrazit řidičovy dveře. To už mu neznámý muž pomalu začal pomáhat. Hukot ohně sílil a kolem oken se valil hustý dým. Po několika kopancích dveře povolily a František se snažil muže vystrkat z vozu ven. Muž byl neohrabaný a šokovaný, ale když František nakopl i jeho, poznal kudy ven a snaživě se vyhrabával. Na smůlu pro Františka mu to trvalo déle, než bylo zdrávo. František se hrabal za ním, když to blaflo podruhé a oheň vniknul do prostoru vozu. Ucítil žár na zádech, zařval a proskočil dveřmi. Udělal ještě několik kroků, když se na něho vrhnul Honza, povalil ho na zem a snažil se uhasit jeho hořící košili. Několik dalších rukou mu pomohlo a pak ho odtáhli do bezpečí. Položili ho na bok, někdo mu dal pod hlavu bundu a čekali na příjezd sanitky.

František měl široce otevřené oči. Viděl zelenou louku a modrou oblohu, viděl, jak se obě plochy pomalu daly do pohybu, jak se zaklesly jedna do druhé a v pomalém víru se začaly promíchávat, zelená a modrá, jako naše firemní barvy, napadlo Františka, pak ale do barevného víru náhle vtrhnul oheň a začal barvy požírat, až zůstalo jen ohnivé peklo, které po chvíli přikryla milosrdná temnota.

A probudil se.

Obě ženy opustily auto hned po mužích. Částečně z pudu sebezáchovy, aby do nich někdo nenarazil, ale hlavně je hnala zvědavost. S úzkostí pozorovala Marie souboj svého muže s hořícím automobilem a s hrůzou zahlédla plameny na jeho zádech. Běžela k němu a bledá v obličeji hladila jeho hlavu do příjezdu sanitky.

„Ospedale San Giovanni di Dio,” řekl jí šofér dvakrát za sebou, aby si to stačila zapamatovat. Zabouchl dveře a houkající sanitka se rozjela do Florencie.

„Ospedale San Giovanni di Dio,” řekla Marie Honzovi. „Musíš to najít na plánu Florencie a pak tam zajedeme.”

Nejdříve ale museli dojet k nejbližšímu sjezdu z dálnice. Po krátké poradě se rozhodli vrátit opět po dálnici; cesta k nemocnici tak byla jednodušší, než když by projížděli přeplněným středem města. I tak dvakrát zabloudili, než se ocitli v hale nemocnice. Chvíli trvala domluva se sestrou v příjmu; když ale pochopila, o co se jedná, s úlevou, že jim nepřivezli cizího bezdomovce, si zapsala údaje o novém pacientovi i spojení na jeho blízké a zavolala ošetřujícímu lékaři.

„Nebuď smutná,” konejšivě řekl Honza matce, „bude to dobrý. Myslím, že není popálenej tragicky. Ale asi ho to bude bolet.”

Matka jen mlčky zatnula zuby.

Honzova diagnóza se ukázala překvapivě správnou. Když po půlhodině přišel lékař, vysvětlil jim anglicky, že popáleniny nejsou vážné, že však bude trvat pár dnů, než budou přesně vědět, jak se popálená místa chovají. A že bude nejlépe, když teď nechají pacienta v klidu, protože ten bude brát utišující léky a v příštích dnech jistě nebude chtít nikoho vidět. A až bude chtít, určitě jim to sdělí telefonicky.

„Jak dlouho může léčení v nemocnici trvat?” zeptala se Marie.

„To vám opravdu teď neřeknu,” zněla odpověď. „Myslím, že to budeme vědět tak za týden.”

Lékař jim dal telefonické spojení na sebe a rozloučil se.

„A co teď?” zeptala se matky Petra.

„A co teď?” opakovala Marie nepřítomně. Po chvilce přemýšlení se vzpamatovala a rozhodla: „No, co můžeme dělat - pojedeme se ubytovat do Lucignana. Zítra uvidíme.”

Jeden nešťastný okamžik z ní učinil velitelku zájezdu.

Asi hodinu po odjezdu Čechů se k sestře na příjmu dostavil muž s dotazem, zda neví něco o příbuzných popáleného pacienta.

„Ale ano,” řekla sestra, „byli tady a už odjeli.”

„A nechali vám tu adresu a nějaké spojení na ně?”

„Nechali,” zaváhala sestra, „ale…”

„Víte, je to všechno moje vina,” řekl muž rychle. „Ten cizinec mě vytáhl z hořícího auta a sám teď trpí. Já se musím o něho i jeho rodinu postarat. Tady je má vizitka.”

Sestra se podívala na vizitku, napsala na papír požadované údaje a podala list návštěvníkovi.

„Tante grazie,” řekl muž a odešel.