Jedna ze zásadních událostí Župíkova života se odehrála hned po Novém roce. Co dělat v chalupě za dlouhých zimních večerů? Už bylo dost na tom, že ve světnici nemuseli svítit petrolejkou, když nedávno konšelé nechali do vsi zavést elektrický proud. Ke spokojenosti tak každému sloužila visací porcelánová lampa na šňůře se závažím; spotřeba proudu se platila paušálem. Pravda, již tehdy to některým šikulům bylo málo, a tak si přes „zlodějku” u žárovky připojili druhou žárovku – však ona se elektrárna nepoloží…

Župík vyhrabal starou krystalku ve snaze dostat se k nějaké kultuře z éteru. Krystalka – primitivní rozhlasový přijímač – nepotřebovala přívod elektřiny; energii, která rozkmitává membránu sluchátek, brala přímo z vysílaného signálu. Potřebovala však uzemnění a kvalitní anténu. A tu Župík přišel na převratný nápad: nejlepší anténou přece musejí být dráty elektrického vedení, které jsou nataženy po celé zeměkouli! Ze školy o elektřině jen tušil, že by ji měly vést dva dráty, víc mu měšťanka a vlastní nepozornost nedaly. Jeden drát tedy musí být v pohodě…

Nasadil si sluchátka na uši a banánek od zemnění zasunul do zdířky na krystalce. Do zdířky pro anténu zastrčil druhý banánek a obnažený konec drátu zkoušel zasunout do „zlodějky” u žárovky… když dostal strašnou ránu a s celým zařízením se zřítil ze židle. Byla to taková šleha, že s ním cloumala celou noc. Mozek mu vyráběl ty nejšílenější sny: závodil nahý na lyžích kdesi v Alpách, na kajaku pádloval přes Atlantický oceán, a když se zvrhnul, zachránila ho mořská panna. Laškoval s ní vášnivě…, tak vášnivě… až sebou mrskal na posteli jako nikdy dříve. Ráno se probudil celý rudý, zpocený a mokrý – a to i tam, kde jindy bývalo sucho. Rozpačitě čučel na trenýrky a pomalu mu docházelo, že špásování s mořskou pannou bylo téměř doopravdy. Šlupka proudem učinila z Župíka muže.

Asi by k tomu došlo tak jako tak, jak nás o tom přesvědčují zkušenosti ostatních mužů, ale z Župíkova života se zdá, že probuzení sexuálního pudu elektrošokem ho nakoplo k pozdějším nadprůměrným výkonům.

Chodíval v té době do Trnové k panu Honcovi přehrávat na trumpetu, na což dostával od tatínka 10 Kč na dvě hodiny. Jednou zabrzdil v místním hostinci na pivo a objevil tam nenápadné děvčátko, které za bídný peníz bylo ochotné mužským poskytnout trochu rozkoše. Od obcování s mořskou pannou byl Župík celý divý zkusit to s pannou opravdovou, a tak nezaváhal. Samozřejmě na panenství už Andula jen vzpomínala, ale zkušeností měla na rozdávání a dost toho Župíka naučila – to vše za decku bílého vína a zbytek z bankovky. Místo u pana Honce troubil na lesy a lekce bral u Anduly v podkrovní komůrce.

Cestou domů ho trápilo černé svědomí. Ach jo, táto, kdybys věděl…Už jsem hrál na mandolínu, housle i trumpetu, školu mi za tvý prachy dával Ševčík, Malát… no, a teď Andula. Ale táto, kdoví kdy budu v životě troubit na trumpetu… zato šukat, táto, budu do roztrhání těla! Tak se omlouval tatínkovi, ovšem jen v duchu a jen po práh chalupy.

Neprasklo to jen díky tomu, že to netrvalo dlouho. Župík rychle pochopil, že s Andulou, která dala každému, se jedná jen o tělesné cvičení, a že k životu člověk potřebuje lásku. Začal ji hledat mezi spolužačkami ve škole. Hledal lásku a holky hledaly chlapíka, s kterým by přišly o věneček. Ve svých patnácti letech byl Župík statný mužský, s tělem zpevněným manuální prací a s družnou povahou, kterému nic ženského nebylo cizí. A tak neměl mezi městskými nedomrlými mládenci široko daleko konkurenci – zvlášť když na rozdíl od nich už věděl, jak takovou ženu uspokojit. Klaplo to s Alenou, ta se pochlubila spolužačkám, pak přišla Helena, následovala Růžena… krátká milostná vzplanutí; pořád to však nebyla láska.

Ta přišla až s Vlastou. Zamiloval se do ní bezhlavě. Náhle byl nejistý, netroufal si ji oslovit, pokukoval po ní tajně… tak tajně, že si toho nemohla nevšimnout. I jí se ten chlapík líbil, přestože už o něm zaslechla zvěstí, ale spíš ji to ponoukalo k tomu, těm ostatním ho vyfouknout před nosem. Nicméně trpělivě čekala.

Jednoho dne se konečně odhodlal a poslal jí psaníčko s nabídkou na rande do Hlovce. Byla slunečná zimní neděle, když se setkali u hloveckého železničního mostu. Jako správný muž chtěl Župík dívku na uvítanou políbit; za tím účelem si ji opřel o sloupek s nápisem „Pozor na vlak”, ale Vlasta se mu vysmekla a dala se na útěk. Honili se podle trati, až se Župíkovi povedlo chytit ji do náruče. Bránila se a upadla do sněhu. Župík se nad ní sklonil, aby jí pomohl na nohy, když za sebou zaslechl hlas:

„Tati, tady se ve sněhu válí naše Vlasta!”

Za Župíkem stál bratr Vlasty Jarka, a za ním se nebezpečně rychle blížil jejich otec. Župík nechal Vlastu ležet a prchal po pešunku do lesa. Bože, to byl tanec – otec dceři nadával jako pohan a mával sukovicí jako pomatený. Vlekl Vlastu úvozem, bez přestání láteřil a Župík jen zdáli sledoval, jak sukovice občas zahučela nad úvozem a Vlasta bědovala jako postřelená laň. Tak skončilo jejich první rande. Člověk nezkušený by možná předpokládal, že tím pádem bylo i poslední, ale to by neznal ženy. Nakládačka, kterou Vlasta dostala, ji posílila.

Přišel 15. březen 1939 a s ním i německá okupační vojska. Vznikl Protektorát Čechy a Morava, který Češi okamžitě přejmenovali na „Protentokrát”; samostatný Slovenský štát se od republiky odtrhnul o den dříve. Z Mšena bylo náhle Wemschen a z Lobče Lobes. Župík už věděl, že jeho sen o tom, stát se námořníkem, skončil drsným probuzením. Než dokončil školu, zkoušel kde co: učení na sládka v Roudnici nevyšlo, psychologické zkoušky do Školy práce k Baťovi sice udělal, ale přesto ho nepřijali, mšenský kovář by ho do učení vzal, ale k němu se zase nechtělo Župíkovi… Nakonec snad bude muset odejít do Reichu, než dostane pozvánku od Arbeitsamtu. Byl zoufalý, ale neztrácel naději.

„Jak si usteleš, tak si lehneš,” říkával mu otec.

Jo, jen si ustel, myslel si Župík dopáleně – ale kde?

Nečekaná naděje svitla jednu říjnovou neděli s návštěvou tety z Borku. Maminka si stěžovala, že nevědí co s klukem a tetička přišla s nápadem.

„Ančo, dej ho na loď jako plavčíka! Od nás tam jsou tři: nějaký Franta Turek, Bečvář a Novák – a mají všechno!”

Župíkovi se rozzářily oči. Loď – plavčík – dálky… vždyť to všechno byl jeho dávný sen! Hned poprosil tetu, aby mu sehnala adresu na ten zázračný podnik. Týden žil jako na trní, než mohl vyrazit na danou adresu: Böhmisch-Mährische Elbschiffahrtsgesellschaft (BMES) – Českomoravská plavební společnost labská (ČMPL), Masarykovo nábřeží č. 6, Praha II.

Bylo pondělí, když vymytý a vyfešákovaný Župík ujížděl vlakem ku Praze. Z Denisova nádraží se vydal k Prašné bráně a odtud po Příkopech k Národnímu divadlu. Nad černou kávou v kavárně Slavia promýšlel strategii na budoucího zaměstnavatele – jak udělat co nejlepší dojem. Palác Českomoravské plavební byl hned za rohem a vrátný v námořnické uniformě ho nasměroval k personálnímu šéfovi. Župík vystoupal po širokém schodišti a přede dveřmi kanceláře se pokřižoval. Srdce mu divoce tlouklo. Po chvíli si dodal odvahy a zaklepal.

„Vstupte!”

Personální šéf seděl u stolu a pomalu zvedl hlavu.

„Tak co, hošíku, co máš na srdci? Zlobí tě kapitán nebo kormidelník? Přišel sis stěžovat? Tak mi tu vylej své srdce!”

„Vážený pane,” začal nesměle návštěvník, „jsem nějaký Župík, syn traťového pomocníka ČSD, bytem v Lobči a zajímám se u vás o práci na lodi – chtěl bych být plavčíkem.”

Šéf si prohlédl kluka od paty k hlavě a pak se pousmál.

„No, vypadáš jako borec, mohl by z tebe být dobrý plavčík, ale máme jich už šestnáct… Škola? Jakou máš?”

„Tady je mé vysvědčení ze čtvrté měšťanky,” podal šéfovi glejt.

„Čtyři měšťanky, to je dobré, to máš výhodu proti ostatním. Tu trojku z chování ti odpustím – plavčík musí být dnes svým způsobem grázl, jinak by mezi tou sebrankou neobstál. Tak víš co?” podíval se klukovi do očí a málem se rozesmál, když v nich uzřel směsici zoufalství a naděje, jako když odsouzenec čeká na milost, „já tě beru do zaměstnání. Datum nástupu ti pošleme písemně.”

Až vrátný v přízemí musel slyšet tu ránu, jak novému plavčíkovi spadl kámen ze srdce.

„Tady máš dotazník,” pokračoval personální, „vyplň ho, nechej podepsat od otce a zašli mi ho zpět i s lékařským vysvědčením. Zjara ti pošlu dopis, kam nastoupíš na loď. Tady je seznam věcí, které si budeš muset vzít s sebou, ale než nastoupíš, musí za tebe táta složit kauci 700 Kč, tady je složenka, a tady ti dávám potvrzení pro okresního hejtmana, aby ti vydal plaveckou knížku – to vše si vyřiď co nejdřív!”

Podal Župíkovi ruku, ten se uklonil a jako v mrákotách vyšel z kanceláře. Motal se po chodbě, málem spadl ze schodů, až ho probudil hlas vrátného.

„To co, hochu, jak jsi pochodil u pana personálního?”

„Dobře!” vykřikl šťastný Župík, „přijal mě za plavčíka!”

Vrátný se pousmál a rukou u čepice mu mávl na pozdrav.

Ze snění se novopečený plavčík probral až na Václavském náměstí. Dopřál si oslavný oběd v rybárně u Vaňhy – smaženou rybu s bramborovým salátem zapíjel malinovou limonádou a dorazil se šleprtancem – a to doslova, protože měl co dělat, aby doběhl na nádražní záchod. Ve Všetatech zase proseděl čtvrt hodiny na záchodě, a než dojel do Mělníka, ze kterého se už stal Melnik, byl z podoby. Dovlekl se domů ztěžka, ale na vrcholu blaha. A hned ve dveřích spustil slavnostně:

„Drazí rodiče, ode dneška jsem plavčík Župík a jednou možná i kapitán! Zapomeňte na to, že se budete muset o mě starat, a že vám zůstanu jako železná kráva na krku. Maminko, tady je lejstro, co mi musíš všechno připravit a pro taťku složenka na zaplacení kauce.”

Všichni mu gratulovali, kamarádi trochu záviděli, jen Vlasta neskrývala zklamání.

„Odjedeš a zapomeneš,” řekla mu smutně. „Proč nemůžeš být třeba řezník?” Celé její příbuzenstvo se točilo jen kolem klobás, šunky a vepřového.

„Odpluju a nezapomenu,” opravil ji. „Jsi moje jediná láska a budu se k tobě vracet. A nakonec si tě odvezu s sebou.”

Ale nejprve musel získat plaveckou knížku. Napsal žádost, přiložil patřičné doklady a kolek, a odjel za okresním hejtmanem do Mnichova Hradiště. Hejtman ochotně vystavil důležitý doklad a pak držel delší otcovskou řeč, z níž Župíkovi v hlavě utkvělo jen to nejdůležitější.

„Župíku, zde ti předávám plaveckou knížku a ode dneška je z tebe sladkovodní námořník,” řekl hejtman slavnostně a pak pokračoval naléhavě: „V tom Hamburku je tolik bordelů, uliček lásky a kurev na každém rohu… Nenech se zlákat, jsi mladý a bylo by špatné, kdybys někde přišel k úrazu – víš, jak to myslím?! Varuji tě, dej si pozor! Jeden chybný krok, a jsi zničen na celý život!”

V podstatě to samé slýchával od rodičů, i když trochu jinými slovy.

Nemohl se dočkat svého povolávacího rozkazu, ale do jara bylo daleko. V říjnu byly zavedeny potravinové lístky, v prosinci i poukázky na textil a obuv, a tak začalo shánění obživy bokem. S kamarádem chodil střílet veverky a jejich kožky prodával, další kožky pašoval ze Sudet a měnil je za tabák, a tak prožil podzim. Na přelomu 39. a 40. roku uhodily silné mrazy. Župík chodil ledovat pro pivovar a místního řezníka a na obecní útraty likvidoval závěje sněhu – výdělek byl skromný, ale měl jistou dvacku denně a pro jeho potřeby to bohatě stačilo. A tak mohl chodit i do tanečních kurzů, na odpolední čaje i jiné radovánky.

Jaro na sebe nechalo dlouho čekat; po tuhé zimě se teprve 12. března pohnuly ledy. Ledových ker bylo tolik, že v řadě míst se vytvořily ledové bariéry. Na Vranské nádrži se bariéra protrhla a v pátek 15. března se hladina vzdula víc než o čtyři metry. Na Vltavě záplavy ohrožovaly obyvatelstvo. Ale noví potentáti v Protektorátě měli jiné starosti – s velkou pompou chystali oslavy prvního výročí porobení země.

Konečně Župík našel 15. dubna ve schránce kýženou obálku s červenobílou vlajkou a modrou hvězdou.

„Sláva, sláva, vyhráno!” zařval a otevřel dopis.

Nástup dne 29. 4. 1940 dopoledne, přístav Mělník, na motorovou loď Tábor – hlaste se u kapitána Sochora!

Zbývalo jen čtrnáct dnů, a tak nastal shon, aby byl mládenec dobře vybavený na cestu do života. Samo sebou dobré rady nebraly konce.

„Jak si usteleš, tak si lehneš,” připomínal mu otec. „A komu se nelení, tomu se zelení.”

„Kdo štěstí doma nemá, marně v cizině ho hledá,” přidávala se maminka a dodávala: „Hochu, hochu, všude chleba o dvou kůrkách – to si pamatuj!”

Nakonec to Župík nevydržel.

„Maminko, tatínku, zdá se mi, jako byste mě už v cizině zanechávali. Ale vždyť je to prosté: ta loď, co pluje tam, za chvíli zase pluje sem!”