Mají naše děti nějaké geny?
Jestliže ano, tak od koho?

Určitě nejsme bez viny na duševním vývoji našeho syna. Jeho sestra prožila šťastné tři roku po boku své matky. Protože obě ženy spolu neustále klevetily, cítila Klára za čas v sobě přetlak vědomostí - to mají všechny ženy společné - který musel ven. Ona se tedy do školky těšila. Její bratr však měl smůlu, že byl druhorozený, matka nervóznější a tak byl záhy odsouzen už k návštěvě jeslí. Nenáviděl ten koncentrák a zdá se, že tento pocit v něm přetrvává ve vztahu ke každému školnímu zařízení. V posledním ročníku školky jsme řešili problém, zda má ještě jeden rok zůstat nebo jít do první třídy - narodil se totiž o prázdninách.

„Je perfektní,” ujišťovaly nás všechny jeho učitelky, „bystrý, chápavý, inteligentní… Bylo by škoda, aby ztrácel rok…”

Dmuli jsme se pýchou. Sotva kdo má doma takového chlapce, jako my. Budoucího Einsteina, Mičurina nebo Remka? Až pozdě nám došlo, že se ho chtěly zbavit.

Zatímco Klára procházela školou aniž bychom o tom nějak významně věděli, vynahrazoval nám to osud na synovi víc, než bychom si zasloužili. Od první třídy. Byl duševně spřízněn s Komenským; na rozdíl od svých učitelek vzal za své jeho heslo Škola hrou a důsledně je uplatňoval. Bohužel byl odhodlán projít s tímto heslem až k maturitě.

Záhy se ukázalo, že na plnění školních povinností bude muset dohlížet bdělé oko. Oko patřilo ze začátku jeho matce, která se odhodlaně pustila do svěřeného úkolu. Druhý den poté jsem vkročil do jejich pracovny a nalezl je oba v pláči, vyčerpané, nad rozmáčenými sešity. Žena se mi vrhla kolem krku.

„Já nemůžu,” vzlykala srdceryvně, „já na to nemám nervy!”

Poté, co prožijou devět měsíců těhotenství a porod, trpí ženy po celý zbytek života utkvělou představou, že muži přišli k potomkovi příliš lacině. Vzal jsem svůj úděl tiše na vědomí. V průběhu 14 let studia svého syna jsem pak o něco přišel a něco získal. To něco byly nervy a šedivé vlasy.

Dlouho jsem tomu nemohl uvěřit, ale s postupujícími léty jsem se musel podívat pravdě do očí. Našeho syna učení bolelo. Dokázal si hrát hodiny s hračkami, dokázal hodiny lítat po dvoře, hrát hokej, fotbal, dokázal cokoliv, ale nebyl schopný se pět minut učit.

„Tohle už není možný,” stěžoval jsem si jednoho dne zcela zlomený své ženě, „přeci ve vaší rodině nebyli všichni úplně blbí a v naší… maturita je nejmenší stupeň vzdělanosti. Jseš si úplně jistá, že je náš?”

A zahlédnuv blesky v jejích očích, dodal jsem zbaběle:

„Třeba ti ho vyměnili v porodnici a ty jsi to nepoznala…”

„Ještě jednou tohle řekneš,” zařvala, „a rozvedu se s tebou!”

Nebylo to poprvé ani naposled, co jsem jí v naprostém zoufalství kladl tuhle otázku, protože jsem se nedokázal smířit se skutečností, že takový ignorant pochází z mého sémě. A nebylo to poprvé ani naposled, co mi takhle rezolutně odpověděla. Nakonec se naštvala a přítrž mým zvídavým dotazům učinila odpovědí:

„Tak já ti to tedy prozradím: ta chytrá holčička tvoje není, ale ten hloupej chlapeček jo!”