Výchovný

Pobýval jsem v našem východočeském městečku už několik dní, dokonce se mi podařilo odsunout zpět do Prahy manželku, a tak jsem mohl zahájit autosugesční terapii na téma „Ze starého nasraného dědka zpět do lidské společnosti.“ Čím jsem starší, tím víc dní bez lidí na to potřebuju.

Dobrý den, zazpívalo první dětské hrdélko. A spustilo lavinu.

Dobrý den, opáčil jsem překvapeně.

Dobrý den!

Ahoj!

Dobrý den!

Nazdar!

Dobrý den!

Čau! Trpaslík od trpaslíka jsem se zlepšoval.

Dobrý den! Dobrý den! Dobrý den! Dobrý den!...

U posledního trpaslíka jsem se už smál. Zkrátka rozverný dědeček z pohádky. Po terapii.

Děti nesmíte zklamat. Nikdy předtím jsem neřekl bez přerušení pětadvacetkrát Dobrý den! nebo něco podobného. Připadal jsem si jako generál na přehlídce – ten by ovšem za zády neskrýval lahve od alkoholu. Když děti přešly, vsunul jsem lahve neslyšně do popelnice a odebral se domů otevřít si další.

Sprostotu okolo nás už dávno vnímáme jako normál – zato takový příval slušnosti… to už s jedním zamává.