Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

O kachnách… a o soužití

S blížícími se Vánocemi si vždycky uvědomím, jak jsme my Češi zase Evropě o kousek blíž. Naše dopisní schránka je přecpaná reklamními prospekty, které hlásají, že v okruhu třiceti kilometrů otevřeli další koloniály, kilokoloniály, megakoloniály, gigakoloniály a kdovíco ještě mají v záloze. Každý z nich tvrdí, že jejich buřty (kuřata, párátka, limonády) jsou nejlevnější, a pokud je u nich okamžitě nekoupíme, zahyneme. My jim samozřejmě nevěříme, protože Češi si za léta nesvobody zvykli nevěřit nikomu, ale pro jistotu se jdeme přesvědčit. Zvláštní sortou jsou pak naši dříve narození soukmenovci; pokud jsou ve stáří ještě čiperní, objíždějí veřejnou dopravou (kterou mají zadarmo) tyhle krámy, porovnávají ceny a všude kupují to, co je nejvýhodnější.

Do této skupiny obyvatelstva patří i moje tchyně. Jednoho dne se zastavila na krátkou návštěvu; chvíli se ošívala a pak spustila:

„Prošla jsem dnes supermarket v Zahradním Městě a objevila jsem tam krásný kachny. Takový kulaťoučký…, jen se na mě smály. A vy čekáte návštěvu… Já bych vám dvě koupila.”

Zadíval jsem se na tchyni zkoumavě, protože taková štědrost je u ní dost nezvyklá. Kachny ji musely opravdu vzít za srdce.

„Vodkud jsou původem?” zeptal jsem se zvědavě. Kachny a husy jsou totiž moje slabost. V každém supermarketu, do kterého mě žena zavleče, se okamžitě ztratím; neomylně jsem ale vždy vyzvednut u mrazicích boxů s husami a kachnami. Okukuji je, ohmatávám je, ale především si je představuji na pekáči. Dělám to už drahně let, a tím pádem se považuji za odborníka.

„Německý,” řekla tchyně.

„Německý?” zalapal jsem po dechu. „Ty bys koupila německý kachny?”

Znám tchyniny názory na Němce důkladně - seznamuje mě s nimi čtvrt století, co jsem si do lože přivedl její dceru. Nikdy jí je nevyvracím. Má své zkušenosti a já mám zase svoje - naštěstí. Ostatně - u mé tchyně neobstojí žádný národ, ani ten nejmírumilovnější.

„Jo, německý,” řekla tchyně sveřepě. „Proti kachnám nic nemám.”

„Ale proti německýmu kapitálu máš,” namítl jsem. „Podezíráš Němce, že si nás koupí. Že jejich tučný euro slupne naši hubenou korunu. A najednou je budeš podporovat.”

Tchyni to nevyvedlo z rovnováhy.

„Jsou tak krásný… už dlouho jsem neviděla tak pěkný kachny.”

Nešlo jí ani tak o naše žaludky ani o žaludky našich hostů. Zamilovala se do buclatých kachen a kvůli nim byla ochotna opustit své železné zásady. Nemínil jsem to připustit.

„A to ti nevadí, že do německý kachny cpe horem dolem dotace celý Evropský společenství, zatímco chudák česká kachna, kdyby si neukradla něco k snědku u sousedů, nedožije jateční váhy? A stejně tak její pán, český zemědělec?”

„Vadí mi to,” řekla tchyně, „ale nemůžu si pomoct: když přijdu do krámu, dostanu chuť na tu německou.”

„A nevadí ti ani, že tu krásu dosáhla možná díky tomu, že ji cpali kostní moučkou, kterou utrhli vod huby nějaký šílený krávě?”

„Vědci tvrdí, že pro drůbež není nebezpečná.”

„No teda…, překvapuješ mě. Voni nás nechtějí sedm let pustit k nim přes hranice, protože mají strach, že by naši nesubvencovaní zemědělci přeběhli i s kravama do toho jejich subvencovanýho ráje…, a ty je v tom podporuješ.”

Tchyně zavrtěla hlavou.

„Co se týče politiky, mám na ně svůj názor, to dobře víš. Ale když něco umějí vyrobit…, tak to vocením.”

Když si tchyně něco umane, nic ji nezastaví. Zkusil jsem to jinak.

„Obdivoval jsem nedávno v jednom velkým řeznictví jejich sbírku kachen a přitom jsem poslouchal rozhovor prodavačky se zákaznicí. Pani, říkala prodavačka, tyhle maďarský jsou sice buclatý, ale tady ty český jsou nejlepší. Nedejte se zmást tím, že vypadají podvyživený - jsou to kachny masitý. Zákaznici se to přesto dvakrát nezdálo, a tak prodavačka přitvrdila: byla tu jedna paní a říkala, že z tý maďarský vyškvařila půlku sádla! Tím ji přesvědčila a zákaznice odešla s kachnou českou.”

„No, jenom jestli ta prodavačka z toho neměla nějakou provizi,” podotkla tchyně s despektem, a já jsem kapituloval.

„Víš co, tak kup jednu. Vyzkoušíme ji.”

Druhý den jsme měli doma kachnu. Krásnou, buclatou. Německou.

Obracel jsem ji v rukách a pátral po bližší identifikaci.

„Hele, tady je napsáno Berlin,” ukázala manželka, „to bude Prušačka, ne?”

„Ale kdež,” odtušil jsem, „ta by byla vyzáblá, měla by přísný výraz a pod křídlem by jí koukal bajonet. A nenechala by se vode mne takhle votlapkávat. Pane, ta by nás hned postavila do haptáku! Berlín… ne - ty to jen prodávají. Kdepak. Tahle vypadá na Bavoračku. Spokojenou, pohodovou. Možná, že za chvilku zajódluje.”

„Jenom aby to nebyla Sudeťačka,” nadhodila žena, „a nevznesla nějaké restituční nároky, na který bychom nemohli přistoupit…”

„Jen se neboj,” klidnil jsem ji, „kdyby to byla Sudeťačka, už by kejhala vo Benešových dekretech, a já bych ji musel přesvědčovat, že jsou vyhaslý… Víš co? Sjednoťme se, že je to Bavoračka.”

„Bavoračka je sice pěkná,” řekla manželka, „jenže budeme mít hosty. Musíš koupit ještě jednu.”

Protože nemám tolik času, abych objížděl Prahu jako tchyně, navštívil jsem řeznictví blízko mého pracoviště. Byl jsem již poučen, a tak jsem zakoupil kachnu českou a věřil jsem, že není vyzáblá, ale masitá. Když přišel jejich čas, položili jsme obě kachny vedle sebe na pekáč. Hospodyně chtěla - jak je zvyklá - zasunout pekáč do trouby, ale já jsem ji zastavil.

„Počkej chvilku, prosím,” řekl jsem vzrušeně. „Cítíš tu osudovou chvíli?”

Žena na mě pohlédla zmateně.

„Po mnoha desítkách let, kdy jako by Němci u nás nikdy neexistovali,” pokračoval jsem slavnostně, „sdílí česká a německá kachna opět stejný osud. Bok po boku, křídlo po křídle. Zatímco naši historici nás v novinách suchopárně poučují, jak se živel český a živel německý po staletí v naší zemi pozitivně ovlivňovaly, zde před námi leží nádherný příklad spolupráce in natura.”

Žena se na mě dívala znepokojeně.

„Není ti něco?” zeptala se.

„Není mi nic,” upokojil jsem ji, „jen mi je líto, že v tuto slavnostní chvíli s námi u sporáku nejsou Václav Havel a Johannes Rau. Ti by ji dokázali ocenit - na rozdíl od tebe. A ještě by pronesli něco nezapomenutelnýho…”

Upečené kachny splnily to, co se od nich očekávalo. Hubená česká dodala dietní maso a kosti, vypasená německá sádlo a chuť. Pokrm tak získal žádoucí vyváženost.

„Neměl bych do každé vetknout národní vlajku?” zeptal jsem se dojatě.

Žena se zachvěla.

„Jako každý z tvých nápadů je jistě bezvadný…,” řekla obezřetně, „ale já bych neriskovala. Nevíme, jak se naši hosté doteď dokázali vypořádat s česko-německou otázkou a já bych nerada, aby takový závažný problém řešili v našem bytě.”

A tak jsme obě kachny rozporcovali a porce rozprostřeli na mísu. Manželka obsluhovala hosty a já jsem jim k tomu přednášel, jak po staletí žili Češi a Němci v tomto státě pohromadě a ti bystřejší od těch druhých vždy dokázali převzít to lepší ke spokojenosti obou. Hosté mě zdvořile ignorovali, cpali si teřichy a chválili především kuchařku, která se postarala o lahodnou symbiózu obou národních hrdinek. Ani za mák je nezajímalo, která je která, natož aby rozebírali vlastnosti té či oné. Přitom, kdyby jen trochu zbystřili, mohli národnost kachen identifikovat jednoduše: porce jedné byly na míse vzorně vyrovnány, zatímco porce druhé se ležérně povalovaly, kde se dalo.

Sledoval jsem střídavě mísu a spokojeně přežvykující hosty a po chvíli jsem pošeptal manželce:

„Začínám chápat, že to Evropské společenství má něco do sebe. Možná, že zase spolu dokážeme žít.”

(2002)



O kachnách… a o soužití

Jak se stát řidičem

Jak se stát řidičkou

Kupujte, panáčkové, kupujte

Zlaté české ručičky

Kde lze knihu koupit? NIKDE!

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.