Lidský věk se prodlužuje...

…ale o tom, jestli to je nějaká úžasná výhoda, se dá leckdy pochybovat. Své by si k tématu jistě řekli důchodci trávící dlouhé hodiny v čekárnách lékařských specialistů, staříci nemohoucí najít cestu domů, stařenky, jež přestávají vidět, slyšet, chodit… No dobrá, to snad stačí, podobných příkladů dokáže každý z nás vyjmenovat několik. Zatím jediný člověk, o kterém vím, že se umí z následků stáří radovat, je herečka Květa Fialová - ovšem hérečky jsou osoby natolik excentrické, že my normální jim podobné úlety odpouštíme.

Můj děda opustil tento svět v osmdesáti šesti letech, babička se dožila jednadevadesáti roků. Bezpochyby tím nasadili laťku pěkně vysoko a netoliko na tom - zřejmě poskytli i kvalitní genetický základ své dceři, potažmo mé matce, která se nyní snaží jejich úctyhodně dlouhý pobyt na tomto světě trumfnout. Daří se jí to i proto, že nemá desítky let na práci nic jiného, než dbát o své zdraví. Jakmile ji někde píchne, už je u lékaře. Ještě před pár desetiletími bych se obával, že s ní rychle vymetou - utvrdila mě v tom tehdy čerstvá zkušenost z jedné pražské nemocnice, kde jsem se ocitl na pokoji mezi starci; jako jediný jsem byl tehdy zařazen do kategorie perspektivní a podle toho bylo se mnou i s nimi nakládáno. Ale nikoli! Ukázalo se, že když se starému neperspektivnímu člověku podaří přežít péči českého zdravotnictví a ocitne se na cestě ke stovce, začnou ho zdravotníci brát jako raritu a hýčkají si ho. Samotným jim to nejde na rozum.

Když matka líčí svá setkání s hradeckými zdravotníky, kroutím nevěřícně hlavou a tážu se sám sebe, jestli si už začíná vymýšlet nebo si snad odskočila do Švýcarska.

„Vy jste krásná babička,” spráskl ruce nadšený doktor, když k němu vkráčela na kontrolu budíku, který jí kdysi zašili pod kůži, aby jí srdce tepalo pravidelně. „Tak elegantní… a jaké máte krásné vlasy…” pěl své ódy a obskakoval ji jako královnu ze Sáby.

„Jaká já jsem krásná?” dopáleně mi vyprávěla matka později. „Já přece nejlíp vím, jak hrozně vypadám - každý den se vidím v zrcadle. Samá vráska… A vlasy mi padají až hrůza.”

Na rozdíl od matky jsem nadšení toho lékaře chápal. Většinu jejích vrstevníků mu tam přivezou na vozíčku a dohovoří se s nimi stěží. Když mu tam pak znenadání přicupitá zázrak přírody a souvisle s ním pohovoří, musí se na chvilku cítit jako v ráji.

Jindy si sestra všimla, že pacientka má ten den narozeniny. Začala jí nadšeně gratulovat a objímat ji a doktor se stejně nadšeně přidal.

„Co mi mají co gratulovat,” brblala matka doma. „Takovýhle věk se přece už nepřipomíná!”

Při jedné z návštěv u stařenky jsem se potřeboval na cosi podívat v televizi. Zapnul jsem přístroj a vzápětí mi oči vylezly z důlků.

„Ale, mami,” zvolal jsem užasle, „ty ses vrátila do svého dětství? A se vším všudy?”

Televize byla černobílá a němá.

„Barvy škodí mým očím,” opáčila rezolutně. „A ten zvuk mi stačí.”

Má stoletá matka slyší trávu růst. A zrak?

„Už to taky není, co to bývalo,” vzdychá nešťastně, když ji požádám, aby nám přečetla leták od nějakého medikamentu, protože jsme si se ženou zapomněli brýle v autě. Vezme mi ho z ruky a bez brýlí (!) nám přečte požadované. Kdo měl podobný leták někdy v ruce, dobře ví, že písmenka jsou na něm asi půlmilimetrová.

Na naši občasnou otázku jak se máš odpovídá obligátním ani se neptej. A na doplnění přidá pár bolístek a píchanců v různých částech těla. Ale nás tím nedojme.

„To nic není,” mávneme pohrdavě rukou. „Nám je o třicet let míň a bolí nás v těle kdeco.”

Zatímco o tělesnou schránku stařenky pečuje české zdravotnictví, k její duševní svěžesti přispívám já - psaním knížek. Strašně ji tím štvu. Po zkušenosti s prvotinou jsem si stvořil teorii, že matku ve formě udržuje luštění křížovek a vymýšlení zdrcující kritiky mých děl. A tak píšu ostošest.

Jako profylaktikum se mé knížky ukázaly být účinné - leč podávané v příliš dlouhých intervalech. Matka byla s každou hotova raz dva. Jistě by v těch dlouhých pauzách začala duševně chřadnout, kdybychom včas nenalezli lék. Po jedné třídenní návštěvě nemocnice, kde jí z plic vytáhli litr tekutiny a kde po oblbující injekci upadla a potloukla se, se rodinná rada usnesla, že by jí měla donášková služba vozit obědy. Momentálně oslabená stařenka neodporovala, a tak jsme to s bratrem zařídili. Firmu Burda nám doporučil můj dvorní ilustrátor.

„Má tchyně je nadšená,” hlásil nám radostně na náš dotaz. „Oběd si ohřeje v mikrovlnce, připraví si pěkné prostírání s kytičkou na stůl a oběd si vychutná. Nemůže si Burdu dost vynachválit.”

Ani my ne. Neboť Burda se den co den stará, aby naše matka nepropadla letargii.

„Polívka vodová,” hlásila mi do telefonu po prvním zážitku. „Tos neviděl - tam neplavalo jediný voko omastku. Zato tam byly kroupy veliký jak prase - to nešlo užvejkat. Všechny jsem vyhodila. No, a když v polívce nic nebylo, tak jsem ji vylila.”

Zmučeně jsem zvedl oči k nebi a bezhlesně ševelil pusou, což jsem si mohl dovolit, protože v telefonu mě neviděla.

„A co bylo dál?”

„Dál? Dál tam byla koprová omáčka… Teda řeknu ti, že když mi někdy lidi říkali, že ze školních jídelen nemají rádi koprovku, tak jsem se divila, protože já ji vždycky milovala… Ale teď se jim nedivím. Ta byla taková… jako nahnědlá, jestli ji dělali s vodou - asi, no, mlíko to nevidělo… a hustá. Strašně hustá. K tomu knedlíky - ty ale rohlík ani nezahlídly. Jako pejří, nadejchaný… A maso - pěknej kus masa (jako kámen, doplnil jsem si v duchu) a docela měkkej (HURÁ!). Určitě to odhlásím.”

Pokusil jsem se jí vysvětlit, že se Burda těžko zavděčí všem důchodcům, o které se stará a že si holt bude muset občas oběd doplnit podle své chuti, ale na mé rady nebyla zvědavá.

„Představ si,” vyprávěla matka s despektem jindy, „voni dávají do polívky to samý, co je jako příloha k jídlu. Když jsou těstoviny s něčím, tak v polívce plavou těstoviny. Když jsou jako příloha brambory, v polívce plavou brambory.”

„To se nesmí?”

„To se nedělá,” odfrkla dopáleně. „A ty brambory - jedna je tvrdá, druhá zase rozvařená… Půlku jich vyházím.”

Oddechl jsem si. Druhou půlku zřejmě tajně snědla.

Zatímco dříve naše telefonická debata občas vázla - když na žádné z obou stran zrovna nebyly novinky - s dováženým jídlem má matka o téma postaráno vždy.

„Otevřela jsem první nádobu - v polívce plavaly obrovský tvrdý noky. To bys nevěřil, jak byly obrovský, to by se nedalo pozřít… Tak jsem je vyhodila a do polívky zavařila nudle.”

„No vidíš, jak si umíš poradit,” pochválil jsem ji.

„Pak jsem v druhý nádobě objevila švestkový kompot a byla jsem zvědavá, k čemu bude. Představ si… šišky s mákem! Jen jsem se na ně podívala, už jsem věděla, že jsou tvrdý…”

Tak to šlo den za dnem, až ji jednou dostal můj bratr. Krátce potom, co zhanobila oběd v našem telefonickém rozhovoru (polévka nestála za nic, brambory nedovařené, polovařené, převařené, rozvařené… a k dovršení všeho „obrovská klobása - tak obrovská, že mě na ni okamžitě přešla chuť!”), se u ní stavil. S chutí snědl polévku a pustil se do klobásy.

„Páni, ta je dobrá,” prohlásil překvapeně po prvním soustu. „To bych rád věděl, odkud ji Burda bere - tak vynikající klobásu jsem už dlouho nejedl.”

Jeho matka ho pozorovala s kručícím žaludkem.

„Ukaž,” nevydržela nakonec a pustila se do druhé půlky klobásy.

„Ta vám byla tak dobrá,” přiznala při naší další návštěvě, „že jsem takovou ještě nejedla.”

A pak jsme ji nachytali i my. Byli jsme při tom, když jí posel předal nádoby s jídlem a způsobně popřál dobrou chuť.

„Tedy, když ho slyším, jak mi přeje dobrou chuť…,” začala po jeho odchodu matka naštvaně,

„…tak bys mu nejradši rovnou jednu flákla, viď?” doplnil jsem ji.

„Jo.”

Začala odkrývat své poklady.

„V polívce brambory…, to budou brambory i jako příloha… Vidíte?” vzkřikla vítězně, když zdvihla další pokličku. „Sekaná bledá…, to abych si ji ještě opekla… A tady? Zelí. No, to mám ráda… Zase toho spoustu vyházím…”

Ochutnal jsem polévku.

„Výborná bramboračka,” oznámil jsem a polovinu jí s chutí snědl. Po ní jsem dorazil ovocné knedlíky, které jí zbyly od včerejšího dne. Manželka si vzala pár brambor a prohlásila je za chutné.

„Tedy je opravdu s podivem,” obrátil jsem se na stařenku, „že tak zpovykaná matka vychovala dva tak skromné syny.”

Od té doby jsme věděli přesně, kde je problém. Rozhodně nebyl v Burdovi.

Rád poslouchám líčení své matky stran obědů. Nikdy v životě jsem totiž neslyšel zhanobit pokrm tolika různými výrazy, které dokáže vydolovat z mozkových závitů. V tomto ohledu je na stařenku krátký i slovník českých synonym.

Polévky jsou vodové - řídké - husté - bez kouska tuku - pokryté mastnými oky - s těmi nejširšími nudlemi…

Zavářky jsou tvrdé - rozvařené - lžící aby jednu kroupu honil - husté, že lžíce v polévce stojí…

Maso je velké (nikdy malé - Burda musí mít z důchodců pěkný vítr), což u naší matky ale není přednost, zhusta tvrdé, také mleté - bůhví co do toho dali, řízek přes celý talíř, ale asi několikrát obalovaný, aby byl tak velký…

Brambory jsou tvrdé, rozvařené, strojně loupané, takže na nich zůstanou černé ďubky, nazelenalé, fialové, hrozné, příšerné, no, jedna ušla…

Plněné knedlíky - „to ti je spousta toho těsta a uvnitř je nějaký salám… oni do všeho dávají salám, jak to jen jde…”

A každou chvíli zelí. „No, já mám náhodou zelí ráda, ale…”

A tak dále, a tak dále…

Aby neumřela hladem, upravuje si stařenka jídlo různými dochucovacími prostředky: tu přimastí máslem, tu dohodí vajíčko, ondy přilije smetanu. A když cítí, že náš rozhovor občas začíná váznout, prohlásí: „Ale já ty obědy stejně odhlásím…”

Společně s bratrem a jeho ženou, kteří mají nad babičkou patronát, neboť bydlí deset minut od ní, denně žehnáme Burdovi a jeho skvostné kuchyni. Neboť bez ní by naše drahá máti nepochybně už dávno uchřadla do hrobu.

Po jedné z návštěv, kdy matka nenechala nit suchou na obědech, svých vnoučatech a naší výchově dětí, se na mě v autě manželka zamyšleně zadívala a řekla:

„Člověče, ta babička se udržuje v tak úžasný duševní kondici jen tou svou věčnou…”

„…nasraností,” doplnil jsem ji s citem, aby nemusela dlouho tápat.

Pokývala hlavou a řekla:

„Šťastná to žena…”