O životním optimismu spolužáka Pokosila

S Pokosilem jsme doživotně spjati otřesným zážitkem z mládí. Navštívil jsem ho tehdy v Brně, kam se po maturitě s rodiči přestěhoval z východních Čech. Trochu jsme se opili a ráno nás čekalo drsné vystřízlivění - psal se totiž 21. srpen 1968 a po naší vlasti jezdily cizí tanky.

Spolužák Pokosil měl umělecké sklony a těm byla stavební průmyslovka dost těsná. Poté, co se z vymanil z jejího technického sevření, dal volnost uměleckému rozletu a postupně stoupal na žebříčku úspěšnosti. Záhy se oženil s prostou dívkou Jarmilou a brzy měli po sobě dvě děti - Ditu a Richarda. Bydleli v třípokojovém bytě a až potud se jejich osud podobal osudům tisíců dalších českých (a moravských - jsme v Brně) manželství. Po deseti letech přibyla do rodiny ještě Jiřinka, ale i to se občas překvapeným rodičům přihodí. Většina z nich však nevolí tak dobrodružné pokračování svého života.

Byt byl umělci záhy malý. Všude pobíhaly děti, které honila jejich matka, a na uměleckou práci scházel klid. Začal stavět rodinný dům. Socialistická éra však spoléhala nejvíce na stavebníkovy vlastní ruce, a tak práce postupovala pomalu. Podařilo se mu rozestavěný dům spolu s bytem výhodně prodat a koupil domek již hotový. Nedlouho po nastěhování, po šestnácti letech manželství, však zjistil, že mu manželství zevšednělo.

Začal tedy hledat něco svátečnějšího a našel to v osobě plavovlásky jménem Drahuše. Zabalil si do pinglíku něco prádla, rozloučil se s rodinou i domkem a odešel středem. Drahuše byla o deset let mladší než on a povila mu dceru Lucinku. Tohle manželství nezevšednělo, neboť vydrželo pouhé dva roky.

„Přestali jsme si rozumět,” komentoval to suše.

Další žena v jeho životě, Světlana, byla o patnáct let mladší. To již bydleli ve vlastním činžáku a obývali dvě patra. Umělec byl spokojený, tvořil ve vlastním ateliéru. A v ložnici, samozřejmě. Postupně stvořil dvě dcery. Jmenovaly se - ále, vždyť na tom nezáleží. Po patnácti letech soužití mu žena oznámila, že tentokrát manželství zevšednělo jí a že by jí udělal poslední radost, kdyby odešel.

„Vykopla mě,” konstatoval realisticky.

Vzal si pinglík a něco prádla…

Byl jsem s dospělým synem náhodou v Brně a zavolal jsem mu, že bychom se mohli sejít na kus řeči.

„Člověče,” ošíval se v telefonu, „já mám dnes schůzku s dětmi. Ale víš co? Přijďte do tý naší hospody, dáme řeč.”

Tak jsme se ocitli v brněnské restauraci u dlouhého stolu, kolem něhož se třepotaly dětské hlavičky ve stáří od pěti do pětatřiceti let a jemuž vévodil stařec s vlajícími šedivými vlasy a melírovaným plnovousem.

„Ty všechny jsou jeho?” šeptal mi do ucha syn s očima navrch hlavy.

„Jo,” zašeptal jsem v odpověď. „A tipuju, že ještě pár někde bokem. Ale s těmi se setkává někde v zemljance.”

Využil jsem chvilky, kdy se děti cpaly zmrzlinovým pohárem nebo do sebe lily pivo - to podle věku - a prohodil pár slov s plodným spolužákem.

„To tě ten tvůj koníček - mám na mysli legální šukání se stále mladšími ženami - přijde na dost peněz, soudím,” řekl jsem zamyšleně.

Zasmál se.

„To tedy jo,” reagoval skoro pyšně, „těch alimentů… A kdybych připočítal i ty byty a domy… Ale prachy nejsou všechno, kamaráde… Mám ohromnou rodinu… Podívej, ty krásný děti… a tři manželky…”

Třeštil jsem oči.

„Chceš mi namluvit, že tvé bývalé manželky… ti nevyškrábou oči, když tě náhodou potkají na ulici?”

Skoro se urazil.

„No dovol, to si pleteš s nějakým špatným románem! My se všichni pravidelně setkáváme, všechny manželky, všechny děti… Pořádáme společné pikniky, oslavujeme narozeniny, stanujeme… Když je potřeba, tak si navzájem vypomáháme… Děti mě mají rády.”

Ale největší trumf si nechal na konec.

„A manželky? Ty si před mými narozeninami a před Vánocemi navzájem telefonují, jaký dárek mi mají dát!”

Napadlo mě, že by nebylo marné poznat názory postižených žen a dětí, ale s úlevou jsem to přenechal investigativním novinářům.

Seděli jsme v zahradě italské restaurace v pražské Jungmanově ulici a já opět poslouchal jeho barvité životní osudy. Nechávám si je vyprávět při každém našem setkání, protože jsou pro mne natolik spletité, že je vzápětí zapomínám. Ale zub času neúprosně pracuje i na mém příteli - s přibývajícími roky mu činí stále větší potíž přiřazovat své potomky ke správným maminkám, o jejich jménech nemluvě.

„Ty jsi sexuální maniak,” řekl jsem mu s těžko skrývanou závistí. „Vlastně ne,” opravil jsem se, „ty jsi manželský maniak. Ty nejenom každou donutíš plodit ti děti - což je koneckonců v dnešní době záslužné a volá to po medaili - ale ty musíš každou ještě dovlíknout na úřad a nakonec k soudu…”

„Už ne, už ne,” zavrtěl hlavou rozhodně. „Už jsem s tím skončil. Pořídil jsem si miniaturní mládenecký byteček pro klidné stáří. Žádné podělané plínky, žádní malí fagani pod nohama… Budu si v poklidu tvořit, psát paměti, chodit na výstavy…”

Za pár měsíců měl v bytečku pro klidné stáří nastěhovanou velmi mladou přítelkyni s dvouroční dcerkou, a do roka byl na světě malý Kája.