1. rok

Při vylévání vaničky se vždy přesvědčte, zda-li se špinavou vodou nevyléváte i své čisté dítě!

červenec

1. den

Konečně! Konečně jsem se dostal z tý odporný tekutiny, ve který jsem se musel máchat několik měsíců. Taky jsem podle toho patřičně vybílenej. Ale nic nevidím, jen mi je hrozná zima. Nejspíš budu taky pěkně scvrklej. Nade mnou někdo hrozně řve. Asi je to ten, co mě bude nosit.

2. den

Evidentně ucházím. Mám na hlavičce dírku, kterou každou chvíli stříká nazlátlá tekutina. Je to dobře, nebo chyba výroby? Nejsem zmetek?

Sotva jsem se dostal na vzduch, začínám být frustrovanej.

3. den

„Jak se zdá, hlasivky a čurání mu fungují,” řekl ženskej hlas nade mnou a já jsem si oddychnul. Jenom nevím, jestli jsem hlasivky nebo čurání.

Několikrát za den stříkám průzračnou tekutinu, kterou mrňous asi někde vyrábí. Docela se na ten okamžik těším, protože to příjemně šimrá. Jinak nuda. Jsem pořád ve tmě, zabalenej v nějakým hadru. Když ze mě vyjde tekutina, tak mě v tom nechají. Teda, dvakrát příjemný to není. Naštěstí mrňous není blbej a začne řvát. Pak se obvykle dočkám trochu čerstvýho vzduchu a suchýho hadru.

4. den

To všechno ale není nic proti tomu, když se kluk vyprázdní na druhý straně. Což o to, ten puch se jakžtakž přežije. Ale před chvílí se v tom tak rozkošnicky válel, že si to rozmatlal, kde se dalo, a svou dávku jsem dostal i já. Panenko skákavá, jak dokáže vyrobit tak odpornej produkt? A vzápětí skotský střiky. Když ho rozbalila, byla tak šokovaná, jak ten její chlapeček vypadá a smrdí, že omylem pustila studenou vodu.

Děs!

Scvrknul jsem se okamžitě tak, že mě ani nepostřehla.

7. den

Dnes večer manžílkovi předložila mrňousa rozbalenýho na podnosu. Předtím ho umyla, navoněla a nakrmila, aby bylo všechno tipťop. Hádám, že kdyby nás von dostal na podnose v tom hnoji, jak si to občas užívá vona, tak by se poblil. Je to fajnovej pán.

Oba dva si ho důkladně prohlíželi, občas ho pusinkovali na nožičky a ručičky a přitom šišlali až hrůza. Až se vona zkoumavě zadívala na mě a řekla:

„Já teda nevím, ale nezdá se ti moc malej?”

A von se rozesmál a domejšlivě odpověděl, že vona je samozřejmě zvyklá na podstatně jiný rozměry - čímž evidentně myslel toho svýho - ale že o mě nemusí mít strach.

„Uvidíš, jak mu vyroste a jaký z něho bude chlapík. Jen abychom se jednou nedivili,” dodal.

No, jsem opravdu zvědavej, jestli mě bude okukovat zrovna vona, až vyrostu a bude ze mě chlapík.

srpen

1. den

Nahoře se asi oslavovalo. Mám to z druhý ruky, protože jsem byl pečlivě uschovanej v pevným obalu. Ale cinkaly tam skleničky a padala slova o velký lásce, manžílek se rozplýval vděčností, že mu dala zrovna syna, kterýho si tak přál, a vona z toho byla na větvi.

Asi něco takovýho neslyší moc často.

Pro mě ten večer byl zajímavej tím, že tatík se milostivě uvolil - asi pod vlivem vína - bejt přítomnej večernímu koupání.

Že si ale dal na čas!

Pořád se vymlouval, že má strach, aby miminu neublížil. Dokonce ho dnes přemluvila, aby si vyhrnul rukávy a svýho potomka namydlil. Když se dostal ke mně, těšil jsem se, že se konečně dostanu do ruky odborníka - dyť von toho svýho prohání už drahně let - a poprvé uvidím, co se kolem děje.

Začlo to nadějně - zkusil přetáhnout to množství kůže, který mi brání ve výhledu, přes moji hlavu; já byl celej nabuzenej, že užuž vyjuknu na svět… Pak se ale polekal, všechno vrátil zpátky, a já zůstal zas ve tmě.

Páni, ty seš teda levák!

Že vona mi nerozumí, ještě dokážu pochopit. Vona na sobě nic takovýho nemá a jeho začínám podezírat, že jí ještě nenaučil, jak tomu jeho má udělat dobře. Ale von se o toho svýho velkýho určitě postarat umí. Tak proč to nedokáže u malýho? Teda u mě?

Zdá se, že vyšoustat kluka bylo pro něho snazší než se o něj pak postarat.

14. den

Dnešní noc byla poučná. Mrňous nebyl přes den nějak ve svý kůži, a tak ho večer položila do kočáru v jejich ložnici. Tím pádem jsem to měl jako rozhlasovej přenos.

Nejdřív se ozývalo šeptání, tlumenej smích, šustění látek.

Pak řekla vona:

„Ještě ne, je to moc brzy…” ale řekla to takovým hlasem, jako by říkala dělej, už se nemůžu dočkat!

A von na to:

„Už je to šest neděl a já s ním dál třískat vo kandelábr nebudu!”

A řekl to přesně takovým tónem, kterým to myslel.

Vona se zasmála a řekla:

„To proboha nedělej, na to by ho byla škoda…,” a pak začala vrzat postel.

Ten chudák musel bejt opravdu nadrženej, protože vrzání se stupňovalo s děsivou rychlostí. Zřejmě ji došoupal až k dřevěnýmu čelu postele, protože jinak si ty dutý rány neumím vysvětlit. Vona to ale snášela víc než dobře, protože vrněla blahem.

Když už ty rány byly k nevydržení a její vzdychání se začínalo podobat řevu lvice, probudil se mrňous. A začal řvát taky. Ale zatímco jeho řev sílil, ti dva ztichli. Jen jsem ještě zaslech toho kance, jak zavyl:

„To mi nemoh ten kazišuk dopřát eště minutku?”

Jó, chlapče, doteďka si dováděl na cvičišti…

…vod teď se připrav na bojový podmínky!

15. den

Díky tomu, že kluk nebyl ve svý kůži ani následující den, osvětová činnost v jejich ložnici pokračovala. Sotva zalehli, bylo slyšet následující dialog:

„Počkej, nešahej na mě, mám jiný starosti. Lehni si pěkně na záda a stáhni kalhoty.”

„To jsem chtěl udělat stejně”…

„Ne, ne… já potřebuju něco jinýho… Já se potřebuju podívat, jak to funguje… Půjč mi ho. Ty na něm nemáš tolik kůže… tobě je vidět i do tý čurací dírky…”

„To myslíš předkožku.”

„Jo, předkožku… A když ji stáhnu… páni, tobě jde tolik… tak se objeví ten růžový…”

„…žalud!”

„Jo, žalud! Ale jak to, že tobě to jde tak snadno a našemu malýmu ne…”

„To proto, že ještě nemá takovou praxi jako já, víš…” řekl nafoukaně a ukončil předvádění.

„Nechytej mě za prsa… a NEVZTYČUJ HO!” řekla vona, ale značně nepřesvědčivě, takže bylo jasný, jak to dopadne.

Teda, zdá se, že jsme za tatíka vyfásli pěknýho vola. Zatímco vona začla konečně přemejšlet, ten blb má v hlavě jenom šoustání.