14. rok

Hledáte hodnotnou literaturu? Navštivte náš sexshop!

červenec

Asi něco nesprávnýho na Moravě snědl a celej se osypal. Naštěstí já jsem zůstal jako jeden z mála ušetřenej, jinak by mě rozdrápal jako celej zbytek těla.

„Zase máš kopřivku,” konstatovala babička a obstarala bílej tekutej pudr. Postavila kluka ve světnici na štokrle a začala s natíráním. Postupovala od hlavy dolů a u pupku zavelela:

„Trenky dolů!”

„Ale babi,” zaprotestoval.

„No co, musím tě namazat, snad se nestydíš? Já ti šulínka nesním… těch já už viděla…”

Sundal si trenýrky a schoval si nádobíčko do spojených dlaní.

To mě teda dostal.

Tak von se za mě stydí…

Jsem já snad něco horšího než jiný jeho oudy?

září

„Jaký to bylo na Moravě?” zeptal se Honza, když v jeho pokojíku práskli taškama na zem.

„Super!” rozzářil se můj chlapec. „Díval jsem se, jak šoustají koně. Ty vole, takový péro´s neviděl - do jaký trubky to ten hřebec rozbalil! Pak přední nohy na hřbet klisny a hned věděl, kam zasunout. A jak přirážel!”

Vyprávěl to tak sugestivně, že jsem přitom začal tuhnout. Což neušlo Honzovi.

„Hele, nejseš ten hřebec náhodou ty?” zeptal se.

„Bylo ti to tak nakažlivý,” vydechl Ivoš, „že mi z trenýrek vyletělo péro a musel jsem se udělat. Stříkali jsme s tím hřebcem současně!”

„Ty že stříkáš? Kecáš! Nevěřím ti!”

„Náhodou…, už pár měsíců…”

„Tak předveď! Jinak ti neuvěřím!”

„Jsem já snad nějaké výstavní bék?” zasmál se Ivoš při vzpomínce na loňskou scénku na Moravě. Jenomže teď byl tím hrdinou VON! Vlastně JÁ!

„Tak voba!” zavelel.

Kluci shodili gatě a chopili se každej svýho kolíku. Pohyby měli dávno nacvičený, jenom očima viseli na pumpující pravačce kamaráda, jako by se jednalo o nejdůležitější závod jejich života. Šlo to ale rychle, a tak za chviličku jsem vyplivnul pár dávek šťávy do kapesníku. Zatímco se můj borec vydejchával po vyhraným závodě, Honza rudnul v obličeji, jak se snažil vydolovat ze svýho nástroje aspoň pár kapek živý vody.

„Neblázni,” zastavil mu ruku můj chlapec, „takhle si ho nejspíš urveš a nebudeš mít nic. A byla by ho škoda, je pěknej,” pochválil mu ho, aby kamaráda porážka tak nebolela. „Vono to na každýho přijde jinak, tak musíš ještě vydržet. A neboj,” dodal s potutelným úsměvem, „já to do novin nedám…”

listopad

Za normálních okolností usneme hned, jakmile se ocitneme v posteli. Taky, jak by ne, po takový celodenní námaze: nejdřív mu cpou ve škole do hlavy spoustu vědomostí a odpoledne tu ztěžklou hlavu musí vláčet při tréninku nad vodami bazénu. Ale někdy se vyskytne okolnost mimořádná, a pak si zpravidla rozšiřujeme duševní obzory.

Chlapec se nezvykle probudil v jedenáct v noci. Zdálo se mu, že přes zeď slyší nějaký zvuky od rodičů, a tak se vydal na výzvědy. Vzal to obchvatem, protože v našem bytě se dá chodit dokola. V předsíni objevil pootevřený dveře do ložnice. Lehl si k nim na břicho a pomaloučku, opatrně je postrkoval, aby se otevřely víc.

„Počkej, nepospíchej tak,” řekla maminka nespokojeně. „Dříve jsi mě vždycky tak hezky polaskal, než jsi začal ukájet ty svý pudy…”

„Dříve byly lepší podmínky,” polohlasně odvětil tatík. „Nebyl stres, děti byly hluchý, mohli jsme se víc odvázat… Sakra, budem teorii řešit někdy jindy, ano? Teď bych raději…”

Kluk napínal uši, aby slyšel, jak jeho vilnej tatík ochmatává a oslintává tělo jeho maminky.

„Tyhle kozičky mám tak rád…, a tohle údolí…, a tuhle houštinku…, a tuhle dírku nejvíc…”

„Ten starej prasák,” mumlal si pro sebe můj chlapeček.

Ale jeho maminka to viděla jinak.

„No vidíš, že ti to jde, když chceš,” řekla spokojeně. Přitáhla si jeho hlavu a dlouze ho políbila. Von toho využil k frontálnímu útoku, kterej se evidentně nezdařil.

„Ale fuj, kam ho strkáš,” vyjekla maminka překvapeně a nasměrovala jeho roztoužený kopí do správnýho otvoru.

„Starej prasák a eště k tomu to neumí,” zamumlal můj chlapec znovu.

No, už se těším na tebe, šikulko!

Ale maminka byla nepochybně jinýho názoru, protože začala slastně vzdychat a jistě by si nakonec ráda zařičela jako zamlada, kdyby jí ohled na spící děti ve vedlejší místnosti - ty fakany, který nám bráněj v pořádným šukání - nepřikazoval ztlumit hlasitost na nejnižší míru. A tatík bušil taky jako za mlada, jenom když se dostal do kýženýho finále, nezařval jak mladej lev na celou savanu, ale heknul jako stařičkej lev těsně před zdechnutím.

Do psí mísy, stáli nám ti spratkové za všechno, co si kvůli nim musíme odříkat?

Chlapec statečně vydržel do posledního heknutí svých rodičů a pak se dal na strategickej ústup. Vlezl zpátky do postele a svý dece rozhořčeně sdělil:

„A já blbec myslel, že takhle starý lidi už na čuňárny nemají pomyšlení!”

leden

Od tý doby, co jsem nucenej kromě čurání plivat i bílou šťávu, začínám víc rozumět jeho kuličkám. Trávím s nima přes den dost času, většinou mám každou z jedný strany. Poslouchám, jak to v nich šumí, jak vo sto péro vyráběj tu svou šťávu.

Pátrám po tom, jakej to má smysl.

Že by se tak dřely jenom proto, aby jejich dílo mohl mladej při první příležitosti vrhnout do prostoru nebo do kapesníku?

únor

Už jsem vysledoval posloupnosti.

Nejdřív začne myslet na nějaký čuňačiny. Někdy si k tomu vezme i čuňáckej časopis. Hned potom mě postaví do pozoru. Následně se mou trubičkou nepozorovaně něco proplíží a v čurací dírce se objeví kapička oleje. Někdy i dvě nebo tři - asi podle toho, jak velký čuňárny si představuje. Kluk je obvykle palcem rozmaže po celým žaludu, což je příjemný na pokožku.

Připadám si jako ženský, když si večer patlaj ksicht krémem.

No, a pak je to už vždycky stejný…

březen

Hledal nátělník ve svým prádelníku, a když ho nenašel, vrhnul se do otcova. Převrtával se jeho prádlem, až narazil na knížku.

„Ále, copak si to tu tatíček skovává”? zabručel. „Snad ne nějaký čuňárny…”

Na obálce stálo: Kámasútra aneb Poučení o rozkoši.

„No jasně,” rozzářily se mu oči, „tak pan otec taky!”

Začal knihou nadějně listovat, leč zdálo se, že nenaplňuje jeho očekávání.

„No, obrázky nic moc a písmenka… Mast z toještě, koštouchu a listí slivouchového napomáhá štěstí v lásce,” četl namáhavě, aby si nepřelomil jazyk. „Co je to za kravinu?” žasnul. Zalistoval pár stránek dopředu - probíral to od konce - a huhňal: „A zejména tito muži jsou úspěšni: znalec Kámasútry - no to určitě - schopný vypravěč příběhů, známý od dětství, statný mladík, důvěrný spoluhráč, jenž je ochoten ke službám… tajný milenec přítelkyně, proslulý co úspěšný milovník - to už je lepší - proslulý co býk - dobrý! - a dál… blbosti…”

Už chtěl knihu dát zpátky, ale nedalo mu to a obrátil ještě jednou.

„A hele: přece jen něco zajímavýho,” vykřikl a četl: „Před vpochvením jest hníst hrmu rukou co slon a vpochvit se, až zvláční. Bože, kde berou takovej slovník? A vpochvení jsou: obyčej, kopist, trkač, hmoždíř, tlouk, beranidlo, kaňour, býk, vrabčí poskok…”

Řek bych, že oba jsme se začli chytat až u těch zvířat.

Ještě chvíli si šeptem opakoval nějaký slova, ale nakonec knihu znechuceně vrátil.

„No, jestli tátu sexuálně vzrušuje bití klofcem prstů na ramena, milostný pazvuk vrkání a napodobování hlasu jako zvonihlásek…” řekl zadumaně, „tak si vůbec neumím představit, co by s mámou proved, kdybych mu pučil jeden ze svejch časopisů!”