6. rok

kondomy „primeros” - vaši věrní souputníci od mateřské školky až po domov důchodců!

září

Podstatná změna v našem životě!

Začal chodit do školky. Nejdřív byl vyvalenej z toho množství dětí a taky z toho, že si nemůže dělat všechno, jak by chtěl von.

Já jsem si zas musel zvykat na hluk, kterej ty haranti vyvozujou. Pokud jsou rozptýlený v herně nebo na zahradě, je to ještě snesitelný. Jak se ale sejdou na krmení, má každej z nich silnou potřebu něco sdělovat, a tak překřikuje jeden druhýho a je tam řev jak v opičím ráji.

Na klučičím záchodě jsou tři malý pisoárový mušle. Je to prima, protože jsou nízko nad podlahou a mně nehrozí, že by mi otloukal hlavu o rantl. V mušlích jsou položený zelený nebo růžový kolečka, do kterejch se my strefujeme čuracím proudem. Oba nás děsně baví se dívat, jak se kolečko pod naším čůrkem rozpouští.

Někdy je na záchodě nával, a pak si kluci přes kalhoty drapnou pinďoury do ruky a pevně je držej, aby to nepustili dřív, než na ně dojde řada. Některý přitom ještě poskakujou.

říjen

Kamarádí se s holčičkou Martinkou, která je ta nejzvídavější holčička na světě. Když už vyzvěděla všechno, co se dalo, došlo i na mě.

„Vy kluci se máte,” povzdechla si jednou na zahradě u křoví, „když se chcete vyčurat, jen se postavíte ke stromu a čuráte.”

„A vám to nejde?” zeptal se mrňous.

„Ne. My si k tomu musíme sednout. Je to blbý, protože si přitom venku vobčas počurám sukýnku.”

„Tak to máme lepší,” řekl a myslel, že problém je vyřešen. Ne tak ovšem zvídavá Martinka.

„Hele,” řekla, „ukázal bys mi, jak čuráš?”

Malýho to zarazilo. Zatím se s podobným přáním nesetkal.

„Mně se nechce.”

„To nevadí. Jenom mi ukaž, čím čuráš.”

Dotěrná ženská! Malej se na ni díval nerozhodně.

„Když mi to ukážeš, tak já ti zase ukážu svou frndinku,” vyhodila trumf.

„Tak jo.”

Stáhnul si kalhoty i se spoďárama, a než jsem se nadál, holčička dřepla na bobek a já zíral do jejího zaujatýho obličeje.

„Tak tímhle čuráš,” vydechla a ukazováčkem do mě jemně píchla.

„Jo,” ozvalo se nade mnou, „takhle si ho přehrnu…”

„… páni… ty tam máš ještě skovanou takovouhle bouli…”

„… a tou dírkou čurám.”

Čuměla na něho s votevřenou pusou.

„A na co máš todle?” píchla ukazováčkem kousek pode mne.

„To je pytlíček s kuličkama… Na co to je, se prej dozvím pozdějc.”

No, tahle vědecká pracovnice se nebude jednou vyptávat manžílka jako tvá máma… Jestli to ovšem do tý doby nezapomene.

Kluk si natáhl kalhoty a řekl:

„A teď ty.”

Holčička si vytáhla sukni pod bradu a stáhla kalhotky.

„Já nic nevidím,” řekl kluk trochu zklamaně.

„Musíš se dívat zespodu,” poradila mu ta zkušená.

Malej si čapnul na bobek, ale pořád se mu zdálo, že vidí málo. Pak si vzpomněl, jak táta prohlíží zespodu auto, a lehl si na záda.

„Vidím nějakou čárku,” hlásil nahoru.

V týhle pozici je objevila učitelka.

„Taková ostuda,” kvílela večer vona, „po kom to dítě je takovej čuňák…”

„Po kom by bylo,” smál se von, „snad po mně, jestli je moje… Já jsem si v jeho věku taky hrál s holčičkama na doktory.”

Podívala se na něho mírně znechuceně.

„Já jsem teda takovýhle čuničiny nedělala.”

„Taky víš prd vo životě,” utřel ji. „Základní věci tě musím učit já. A vůbec: kdybys mu to ukázala pořádně ty, tak se nemusel doprošovat u cizích.”

Nadechla se rozhořčeně, ale pak se radši vrátila k meritu věci.

„Co s tím budeme dělat?” zeptala se úzkostně.

„Nic,” řekl von prostě. „Nebudeme si toho všímat. Zjistil, co potřeboval, a na pár let mu to vystačí. Jestli bude po mně,” mrknul na ni šibalsky, „tak tak do deseti…”

prosinec

Tatík nás vzal na moravskou zabijačku. Když říkám nás, myslím tím mýho chlapce, kterej pochopitelně beze mne nejel. Holčičku si mamička laskavě nechala doma.

„Aby ses tak nepředřel, jako minule,” dodala jedovatě směrem k manžílkovi.

Když se můj chlapec v sobotu ráno vzbudil a vybatolil se na dvůr, naskytl se mu úchvatnej pohled: uprostřed mírně posněženýho dvora stála vysoká dřevěná koza, na který viselo rozpáraný prase, nedaleko se kouřilo z velkýho kotle, ve kterým se vařila voda, v přístřešku řezník rozděloval vnitřnosti, který pak předával k dalšímu zpracování ženským, a po celým prostoru se producírovali další lidi. Každej měl co na práci. Tatík štípal dříví a přikládal pod kotlem.

„Páni,” vydechl mladej, „dovnitř prasete sem ještě neviděl!”

A vydal se na průzkum.

„Teda, to má sádla,” zhodnotil uznale a šel za tetou Anežkou, která se pachtila s čímsi v kýbli s vodou.

„Peru střeva,” odpověděla na jeho zvědavej dotaz. „Podívé, Ivóšku, co jich v sobě to prase mělo,” zvedla ruce s dlouhou hadicí do vejšky. „Až je pořádně vyperu, budó se do nich plnit jitrnice.”

„Nebudou smrdět?” hodil odbornej dotaz, protože o střevech už od tatíka něco slyšel.

„Ale kdepak,” zasmála se teta, „já je vyperu a vyvařím pořádně.”

Den byl mrazivej, a tak ženský neustále nosily mužskejm něco pro zahřátí. Mužský jim nalejvali taky, a kdyby jim to snad nestačilo, prokrvovali jim zadky občasným láskyplným plácnutím. Pak se na dvoře zjevil stréc Eda s harmonikou a bylo ještě veselejc. Další ze strýců, Raďa, ho povozil na trakaři. Ochutnávala se polívka, játra, ovar… Ochutnávalo se postupně všechno, co bylo hotový.

A náš milovanej tatíček, kterej si před každou návštěvou svýho moravskýho rodiště slavnostně přísahá, že tentokrát se opravdu nezmaže, jak zákon káže, byl veselejší a veselejší.

„Synku,” přitáhnul si vpodvečer mladýho k sobě a hulákal mu do ucha, aby dal svýmu moudru patřičnou váhu, „zapamatuj si tenhle obraz, kterej tu vidíš. Tu náladu, která tu panuje, ty nádherný lidi… většina jsou tví příbuzní… sem se vracej, tady máš kořeny… tady ti vždycky pomůžou… tady načerpáš další energii do života…”

Všechno jsem chápal - až na tu energii. Měl jsem dojem, že právě von tady o tu svou vždycky přijde.

Měl zdravou červenou barvu od mrazu a od slivovice a trochu se kymácel.

Mladej ho zatahal za rukáv.

„Tati,” řekl dopáleně, „nepij už!”

Starej zavrtěl hlavou.

„Chlapče, to je jediný, co ti tu nedovolej. Ale my Moraváci to zvládnem, neboj se!”

„Já vím,” zamračil se synátor, „akorát tě zejtra bude celej den bolet hlava a nebude s tebou řeč.”

Jako by byl jasnovidec, chlapeček můj zlatej!

„Víš, co je zajímavý?” zeptala se ženuška svýho unavenýho muže, když se v neděli namáhavě vyškrábal po schodech do bytu. „Že seš stejně zbědovanej, jako kdyžs měl s sebou děti obě.”

březen

„Tak heleďte, vy dva,” řekla velká žena rozhodně, „při čurání laskavě zvedejte prkýnko, ano? Takoví borci, kteří se strefí přesně, zase nejste. A kdo si na to má pak sedat?”

Panáčkové začli vášnivě osočovat jeden druhýho, ale bylo jasný, že máslo na hlavě maj oba.

duben

Tatík vyzvednul synka ze školky. Když zvládli všechny ty procedury s oblíkáním a zavazováním tkaniček u bot a vyšli na ulici, šáhnul malej do kapsy a řekl:

„Tati, našel jsem dneska balónek, ale nejde mi nafouknout… Nafoukneš mi ho?”

„Tak ukaž.”

„Ale taky v ňom něco je,” řekl chlapeček, když mu ho podával.

„Ježíšikriste,” zařval tatík, když zjistil, co drží v ruce. „Fuj!” a předmět letěl přes plot do nejbližší zahrady. „To není žádnej balónek,” dodal spěšně, když viděl, že kluk začíná nabírat.

„A co to teda je?” řekl malej naštvaně. Evidentně mu nevěřil.

„No, to je… to je…” kroutil se otec - ach jo - „no, to je kondom… do prčic, a ještě k tomu použitej!”

„Tati, co je to kondom?”

„Kondom je… Poslouchej, já myslel, že ve školce máte samý paní učitelky. Von tam je taky nějakej mužskej?”

„Pan školník.”

„Aha. Tak to je jasný.”

„Tati, co je to kondom?”

No, povídej, taťko, povídej…

„Kondom… je ochrana na šulína. Vypadá jako nafukovací balónek, ale není to balónek.”

„Tati, a proč si mám chránit šulína?”

„Ale ty ne… to je pro velký mužský.”

„A proč si maj velký mužský chránit šulína?”

Jo, taťko, to mě taky moc zajímá… co mě čeká, až malej doroste…

Tatík se zastavil, dřepnul na bobek a přitáh si synka k sobě.

„Hele, človíčku, to je tak: malý človíčkové mají svoje starosti a velký mužský mají taky svoje starosti. A s některejma starostma je lepší počkat, až budeš velkej. A teď si hlavně pamatuj, že to vůbec nemáš brát do ruky!”

„A tati, ty si chráníš šulína, když seš velkej?”

„Jo…, teď zas jo.”

Jsem z toho zmatenej.

Znamená to snad, že až vyrostu, vrazej mě do nějakýho odpornýho gumovýho návleku?

Ale proč? Proč?

červen

Vraceli jsme ze školky a tatík pocejtil nutkání synátora před nástupem do školy na poslední chvíli vzdělat. Využíval k tomu různý cedule na domech po trase.

„Hele, co je tohle za písmeno?”

„M.”

„Ne - to je N.”

„Když si sou tak podobný! Ty mi schválně dáváš ty nejtěžší!”

„A co je tohle za číslici?”

„To je…, to je… šest.”

„Ne. To je devítka - šestka má bříško dole. Člověče, to je hrozný, po prázdninách jdeš do školy a neznáš nic. Vždyť nás tam budou mít za blbce, že jsme tě nic nenaučili!”

„Dyť si vždycky říkal, že mě všechno naučej ve škole…”

„No jo, ale… Hele, co to jelo za auto kolem nás?”

„No, přece audina čtyrka, copak to nepoznáš?”