20. rok

poloviční chlapci! jen vojna z vás udělá celé muže!

červenec

Přihlásili se vojenský páni a suše mu sdělili, že 1. září ve 13,00 ho čekají ve vojenský posádce v Olomouci. A že si na nejbližší rok nemá zajednávat žádný soukromý akce. Že se mu o program postarají. A o ubytování. A o stravování. A o garderóbu taky.

Pečlivě zvažoval, jestli má oficiálně ohlásit nepřekonatelnej odpor ke zbrani a přihlásit se na civilku. Jenže několik silnejch okolností bylo proti tomu. Jednak civilka trvá rok a půl, zatímco vojna jenom rok. To by mýmu chlapci ještě tolik nevadilo, protože i tak by měl po tu dobu božskej život u maminky, a kromě toho se do praktickýho života nehnal. Jenomže zjistil, že těch ulejváků z vojny je tolik, že se na civilku čeká i několik let.

Taky by se moh pokusit získat modrou knížku, která by ho osvobodila od vojny navěky, ale to vyžadovalo dost organizační práce, a na to byl můj chlapec příliš línej.

A pak tu byl jeho tatík. Ne že by byl militarista, ale měl svý nezvratitelný předpotopní názory.

„Ty a tví vykutálení kamarádi potřebujete vojnu jako sůl,” cpal mu do hlavy při každý příležitosti. „Potřebujete konečně zjistit, že si člověk nemůže pořád dělat, co chce, že taky někdy musí poslouchat a dělat, co chtěj jiní, i když se mu to nelíbí… Doteďka jste byli jako nezkrotný hřebci na pláních. Konečně vám někdo nasadí otěže.”

Kluk si myslel, že se fotřík vykecá a bude klid, ale když se jednou zkusmo zmínil o civilce, vylít starej tři metry do vzduchu, zbrunátněl a řval jako tur. Koneckonců fotříkův otec byl svýho času major a dědeček štábním kapitánem v c. k. rakouský armádě. Otec vyhrožoval synovi vyděděním a celý rodině svým infarktem. Kdyby se to všechno odehrávalo ještě před dvouma třema rokama, chlapec by si nenechal ujít příležitost vyzkoušet, jestli fotřík svý výhružky uskuteční. Ale od tý doby už přece jen trochu rozumu pobral, tak se ho pokusil vzít do hrsti.

„Asi jsem pěknej debil,” povzdechl si jednou před spaním, když se definitivně porval se všema argumentama pro a proti. „Tak se připrav,” houknul dolů ke mně a pravačkou mi vysolil pohlavek, až jsem odlítnul na jeho levý stehno, „končí ti pohodička ve značkovým prádle. Narukuješ do zelenejch trenýrek!”

Pak mi vysolil druhou z levý strany a dodal: „A takhle nás budou votloukat!”

srpen

Tím rozhodnutím mu začal trnitej život. Když se to dozvěděli kamarádi, koukali na něho, jako by zešílel.

„Ty vole,” říkali mu vyčítavě, „vidíš kolem sebe druhýho takovýho debila, kterej se nechá navlíknout do zelenýho sukna?”

„Jo, někerý vobčas na ulici potkávám,” odpovídal můj chlapec vztekle.

„Tak se jich zeptej, co děsnýho je v mládí potkalo, že se nechali chytit!”

Až se do nich obula kamarádka Dana.

„Vy všichni ste jen ubohý zbabělý šupáci,” oznámila těm pražskejm povalečům, „a já jsem ráda, že se našel jeden statečnej a bude mě bránit.”

Můj chlapec nejdřív koukal nedůvěřivě, jestli si z něho nedělá šoufky, ale když viděl posvátnej oheň v jejích očích, byl jí vděčnej, že se ho jediná zastala.

„A budu tě navštěvovat a přivezu ti bábovku,” dodala Dana zjihle a pohladila ho po ruce.

„A dáš mi taky píchnout, když budu sexuálně strádat?” zeptal se Ivoš.

Někdy reaguje můj chlapec rychle.

„Tak to si budeš muset zajednat jinde,” řekla Dana, „moje dobročinná činnost končí u bábovky.”

„Škoda,” hlesnul vojín-čekatel.

Se svobodou jsme se loučili v hospodě U Studánky. Přišlo tolik kamarádů, že malá hospoda praskala ve švech. Tak je můj chlapec oblíbenej.

Pro mě jsou všechny tyhle akce stejný. Po tolika vypitých pivech pořád čučím do pisoáru. Dnes to bylo lepší, protože jsme většinou čurali venku do křoví. Na čerstvým vzduchu.

V pokročilou hodinu, když už většina přítomnejch chytla námořnickej krok, pocítil nutnost vyjádřit se k vojenský otázce taky Honza.

„Voni to dělaj tak blbě… a pak se divěj, že nikdo na vojnu nechce,” snažil se správně artikulovat, aby ostatní pochytili jeho úžasný myšlenky. „Měl by bejt zákon, že všichni mužský musej na vojnu…”

„Ten už vole je, tos nepostřeh?” vmísil se ňákej chytrej.

Honza ho odmávnul rukou a nevzrušeně pokračoval:

„…a pak by ten zákon pokračoval: a všechny ženský se musej dvakrát tejdně - ne - třikrát tejdně - ne - každej večer dostavit na posádku, aby si ty chudáci vojáčci mohli zašukat. A pak… pak by se kluci na vojnu těšili…”

„To je moc hezkej zákon,” řekl Pavel, „ale až ho poneseš do parlamentu, dej tam, prosím tě, dodatek: starý a šeredný jsou tý povinnosti zproštěný.”

Jasně - dostanou modrou knížku!

září

1. září ráno maminka uronila pár slz a tatík dodal pár dobrejch rad. Dopoledne se pak od našeho domu vydal k nádraží pestrej průvod Ivošovejch věrnejch. Některý pocestný se ptali, jestli to je ještě majáles nebo už propuknul karneval. Na nástupišti kluci rozvinuli plátěnej transparent na dvou tyčích, na kterým stálo: díky, hrdino, za tvoji ochranu! Některý dívky měly svý vlastní malý transparenty, který vztyčily, když jsme nastupovali do vlaku: nezapomeneme! a Sbohem, zelený hrdino! a vrať se ve zdraví! hlásaly.

I cynikovi Honzovi se sevřelo hrdlo, když objímal přítele a sliboval:

„Budeme tě navštěvovat… dyť ta republika je teď naštěstí tak malá…”

A Pavel dodal:

„Nejdeš do třicetiletý války… za chvíli seš doma.”

Můj chlapec měl stažený hrdlo a zamžený voči.

Tak jim jenom zamával a zmizel ve vlaku.

V Olomouci na nádraží se chlapec ani nemusel ptát na cestu. Byly tam dvě skupiny mladíků: jedni zasmušilí baťůžkáři, druhý až moc rozveselený. Všichni ale mířili za stejným cílem.

U brány do kasáren nás radostně vítali červeně ošňůrovaný vojáci:

„Jen dále, zobáci, a zvesela… už se vás nemůžeme dočkat… No, ty se budeš hezky stříhat… a ty taky…”

A pak už následovala přeměna občana na vojáka.

Nejdřív papírování, pak zdravotní prohlídka - páni, i mě si prohlídli, jestli jsem schopnej - pak řekli schopen a šli jsme k holiči. To ale nebyl obyčejnej holič, to byl zločinec, kterej mýho ubohýho chlapce uvrhnul do deprese, i když to chlapec očekával. Trochu se z ní dostal, když se rozhlíd kolem sebe.

Pak vyfasoval velkej batoh a spoustu příšernýho ošacení. To svý pěkný musel všecko svlíknout a zabalit do balíku, kterej voni odešlou domů. Tak jsem zčistajasna čučel na tu vojenskou spoušť kolem, ale jen chvilku, protože v následujícím okamžiku mě narval do zelenejch trenýrek!

Další šok - pro změnu můj!

V tak odporným naškrobeným, potrhaným a smradlavým prostředí jsem ještě nebyl. A že můj chlapec dovede bejt občas pěkný čuně!

Takže vojna i pro mě.

Po celou dobu přijímací procedury se mýho chlapce držel menší černovlasej kluk.

„Já sem Vojta,” představil se v jedný volný chvíli.

Můj chlapec mu na oplátku stručně sdělil svý nacionále.

„Ty seš z Prahy?” vykulil voči Vojta.

„Jo, proč?”

„No - že seš na vojně… Člověče, já snad neznám žádnýho Pražáka, kterej by byl na vojně…”

„No, já taky ne…” hlesnul Ivoš. „A ty - jakým nedopatřením seš tady ty?”

„Jak to myslíš?”

„Jak, jak… Že ses neulil jako Pražáci…”

Vojta zase vykulil voči:

„Člověče, ty nevíš, co mluvíš… Dyť já bych se u nás na vsi nadosmrti znemožnil, kdybych nešel na vojnu…”

„No vidíš,” opáčil můj chlapec hořce, „a v Praze se znemožníš, když na tu vojnu jdeš.”

To jsou teda paradoxy, pane Vaněk!

V dalších dnech jsme začali chápat, co to je vojna. Honili nás jako nadmutý kozy. Už to vstávání - v hodinu, kterou jsme doteďka vůbec neznali. Museli jsme venku cvičit - v tý hrozný zimě a ještě rozespalí. Klepal jsem se v těch jeho zelenejch trenýrkách jako pudl.

Pak nějakou žbryndu a kus žvance do žaludku a zaměstnání. Pochodování, učení, rozebírání a skládání samopalu - na to je můj chlapec obzvlášť šikovnej, hned napoprvé se mu všechny díly vysypaly na podlahu - zase pochodování a běhání…

Ani odpoledne nebyl klid. Skládaj si do skříněk věci a jiný vojáci, s frčkama, jim je zase vyhazujou ven. Tak to jde pořád dokola. Večer se můj chlapec zřítí do postele a je polomrtvej.

Na mě si ani nevzpomene.

Chudák Vojta! Ještě se jeho organizmus nevzpamatoval z tý strašný životní proměny, a vzápětí zažil další šok, když se vypravil s mým chlapcem do army. Chtěl si koupit mejdlo, čokoládu a zubní pastu, ale musel počkat, až si zdravě vypadající hanácká padesátnice za pultem vyřeší svý problémy s neviditelnou soudružkou za plentou:

„…choděro tchyňo chce vestěhovat z véměnku, abe si tak s tó blonckó odělal Sodomo!”

„…to čoně… holy babe… liné jak sviňa…” bylo slyšet úryvky odpovědí.

„Meslim, že dostane mlato, hnosny hajzl…”

Vojta se obrátil na kamaráda a zoufale se zeptal:

„Proboha, jakou řečí se zde mluví?”

„To je hanáčtina,” vysvětlil mu pražskej světoběžník.

Teprve venku nalízal Vojta ztracenou rovnováhu.

„Víš, bylo to tak nečekaný,” vysvětloval, „že jsem skoro zapomněl, co chci.”

„Buď klidnej,” tišil ho druh ve zbrani, „až nás jednou pustěj do města, zjistíš, že většina Hanáků se už naučila česky. Tu babu sem asi angažovali z nějaký vesnický rezervace, kde si tu řeč udržujou v neposkvrněný podobě. Jen bych vočekával, že bude v lidovým kroji. Ale voni jsou militaristi zvyklí na cizí uniformy střílet…”

Podíval se na Vojtu káravě a dodal:”Tak ti tu republiku zkrátili a ještě ji neznáš. Nesmíš pořád sedět za pecí u vás na vsi…”

Vojta se začervenal a řek zkroušeně:

„Do týhle voblasti sem se ještě nedostal…”

Pak mu blesklo ve vočích a pokračoval:

„Hele, Ivoši, a tam na tý moravský vesnici, odkud pochází tvůj rod…, tam mluvěj taky takovým nesrozumitelným jazykem?”

„Nářečím, vole,” opravil ho můj chlapec laskavě. „Ale kdež. Ta vesnička leží asi dvacet kilometrů od Brna směrem k Čechám, tak tam tu rodnou řeč pomršili jen trochu. I když…, co bys řek, že jsou třeba… jablóška?”

„Jablka?”

„Hovno! Brambory. A třeba…. natrhé kadlátky, uděláme šišky!”

„Natrhej… nevímco, uděláme šišky.”

„Natrhej švestky, uděláme knedlíky, tróbo potróblé!”

„No, to bych tam taky nemoh,” děsil se Vojta při představě, jak se mu plocha vlasti, ve který se domluví, scvrkává před očima.

„Vidíš, vole, měl ses učit cizí řeči,” káral ho kamarád.

No, vod tebe to sedí, lingvisto…

„Ale ne,” pokračoval můj chlapec smířlivě. „Na víc cizokrajnejch výrazů si nevzpomenu. Vostatnímu budeš rozumět. Tak se tam neboj jet na návštěvu!” bouchnul druha přátelsky do zad. „Je tam pěkně a jsou tam hodný lidi… Všechno mý příbuzný.”

Když už si pro sebe urve chvilku času, odpovídá na esemesky, kterejma ho zásobujou jeho kamarádi. Většinou je čte rád, ale najdou se mezi nima i pěkně nevomalený.

No, jaký kamarády sis vybral…

Dneska jsem si krasne zasoustal. Preju ti totez. To napsal podrazák Jarda.

Uz se stalo. Akorat prcaj mNe. Odpověděl nevesele můj vojín.

Kamarádi ho chtěli navštívit hned první víkend, ale von je zahnal, protože až do přísahy nás držej pod zámkem. Říkaj tomu přijímač.

říjen

Nádherná změna k lepšímu v mým vojenským životě! Můj chlapec si nechal z domova poslat spodní prádlo. Zase si lebedím v měkkým a voňavým…

Po tý zelený hrůze si toho už umím vážit.

listopad

První volnej víkend! Vojáci vypálili z kasáren a hurá do svých domovů. V neděli večer - už zase zasmušilí - si na cimře sdělovali svý dojmy a pojídali k tomu dobroty od maminek.

„Sotva jsem překročil práh,” vykládal můj vojáček, „strhal jsem ze sebe mundůr, napustil si plnou vanu a válel jsem se v ní asi hodinu. Pak jsem zulíbal civil a užíval si ho 24 hodin. Bylo mi na blití, když jsem si ty maskáče musel zase v neděli navečer navlíct…”

„Páni,” vydechl nevěřícně Vojta, „to já jsem si stačil jen převlíct čistou košili a jinak jsem maskáče za celej víkend moh svlíct, jen když jsem šel do postele. Táta mě protáh celou vesnicí a byl tak hrdej, že má doma vojáka, že na civil bych se nevodvážil ani pomyslet.”

No, to si chudák dal!

Začaly padat drsný poznámky na bláznivý militaristický fotry, na vesnický balíky a bůhvíco dalšího, co se mi ani nechce opakovat. Ivoš pozoroval Vojtův obličej a když viděl, že se začíná krabatit, zasáhnul.

„Držte už ty vaše sprostý huby, kreténi zasraný!” zařval na ně, protože tak mu to kázal jeho vyvinutej cit pro spravedlnost. „Místo abyste vocenili, že je v týhle zemi aspoň jedno místo, kde si nás ubohejch vojáků ještě vážej, kde za nás platěj v hospodě a kde nejsme pro srandu jako u těch zkurvenejch Pražáků, tak se strefujete do kamaráda. Styďte se!”

Rozhostilo se ticho, protože to byl překvapivej úder z vlastních řad.

Až se z rohu vozval hlas sečtělýho vojína Musila:

„Hele, Vojto, a když tě tak vaši konšelé voslavovali a nalejvali tě v šenku medovinou… nepropálil sis pak kvádro vo louč, klopýtaje temnou vískou k rodnému statku?”

Z vojenský základní služby se stal normální pracovní proces. Vojáci si odfachaj ty svý zaměstnání a pokud zrovna nejdou do služby, mají po práci volno. Jejich fotříci doma nevěřícně kroutěj hlavou: kde jsou zaražený vycházky, vycházkový knížky zamknutý v trezoru, zaražený opušťáky, vězení po službě…?

Nejsou. Teď vládne Listina lidských svobod.

Vojíni tedy po práci vyrážejí do města za holkama. Hledají, hledají, ale je zima, holku venku neuvidíš; tak skončí v hospodě. Tam se to holkama taky zrovna nehemží, tak popíjejí pivo. Kde hledat jinde? V knihovně? S rizikem trapasu s mladou intelektuálkou? V kostele, kterých je v Olomouci naseto? Tam nebudou děvy, který by vojákovi daly to, po čem touží nejvíc… V kině? S lístkem vedle nějaký stařenky?

Ať voják dělá co dělá, osudově skončí v hospodě.

Jenže to leze do peněz.

A tak voják přes týden čím dál víc tráví svý volno v kasárnách.

Jako dřív. Tehdy z donucení, dnes dobrovolně.

Sotva se trochu okoukali v kasárnách a poznali, kde je v Olomouci náměstí, sotva se stačili zamilovat do olomouckýho orloje, ve kterým neběhaj do kolečka nudný apoštolové jako v Praze ale: zedník, kovář, basketbalista, doktor a další příslušníci pracující třídy…, převeleli je do Jindřichova Hradce k vojsku civilní ochrany.

Vojta si dělal starosti, jestli se tím pádem z něho nestane podřadnej voják, jehož cena u nich na vesnici klesne, ale můj chlapec ho uklidnil, že z tý překrásný uniformy je určitě nesvlíknou, takže bude zdobit dál, a naopak, v tomhle vojsku budou snad dělat smysluplnou práci pro lidi a ne jenom nesmyslně blbákovat někde na cvičáku.

V kasárnách jim ukázali příslušnej barák, ve kterým vydusali do prvního patra. Ivoš se rozhlídnul po obrovský cimře a s nakyslým výrazem se obrátil k druhovi:

„To je nádhera, Vojto, dívej se… dvacet postelí… to soukromí, který tu člověk bude mít… a toho smradu v noci… Ještě že tu jsou vysoký stropy…”

Jenže žádná kaše se nejí tak horká.

zmena k lepsimu, hlásala další esemeska na pražskou základnu, vlevo od kasaren internat sestricek, vpravo internat ekonomek. a pred nami… bordel!

Samozřejmě se můj chlapec třás, jen aby ten barclub prozkoumal co nejdřív.

Jenže!

Všechno bylo trochu jinak. Mají sice zákonnej nárok na dva dny volna za tejden, ale jeden tejden držej pohotovost, kdyby náhodou přišla povodeň nebo zemětřesení. Takže se ven nedostanou a druhej tejden mají tedy volný čtyři dny.

Jenže!

Hned po příjezdu si dal můj vojáček večer dvě piva, protože nic zlýho netušil. Pak mu řekli, že od půlnoci mu začíná smutnej tejden. Při nástupu mu dal velitel dejchnout do trubičky, kterou vojín nádherně zabarvil, a následně chlapec vyfasoval dva tejdny zaraženejch vycházek.

Jenže!

Ten tejden, kdy mají službu, se do toho nepočítá. Takže byl nakonec rád, že jen taktak stihnul Štědrej den.

Co dělá voják, když ho nepustěj z kasáren? Vrhne se na postel a odpočívá. Můj vojáček si přitom představuje, jaký to bude v erotickým salónu, až mu okolnosti dovolej jeho návštěvu. Samozřejmě ve svý fantazii kouzlí ty nejneuvěřitelnější kopulační pozice, čímž mě následně uvádí do kamennýho stavu. Sebe pak do prekérní situace, protože nějaký soukromí je na vojně dost iluzorní. Zpravidla pak pospíchá s rukou v kapse na záchod, kde se mnou udělá rychlej proces.

Tuhle to ale nezvládnul. Byl nějakej roztěkanej, a tak se v půli cesty nechal načapat tím nejblbějším poručíkem z celejch kasáren. Ten na něho zařval:

„Vojíne ke mně!” a následně: „Stůjte v pozoru, vojíne, když na vás mluvím!”

…a to byl konec, protože můj chlapec musel vyndat ruku z kapsy. Následkem toho jsem se vymrštil jako péro a hrozil propíchnout jeho maskáčový kalhoty. Poručík ho chtěl původně buzerovat za něco jinýho, ale teď čuměl na mě.

„To vám dělá často?” zeptal se s mírně zhnuseným výrazem ve tváři.

„Jenom, když si vzpomene na nějakou píču,” vysvětlil mu můj chlapec. „Jakmile ale narazí na nějakýho čuráka, hned sklesne,” dodal snaživě.

Samozřejmě, že jsem během toho pitomýho buzerování rychle měknul, protože chlapec neměl v tu chvíli na erotiku ani pomyšlení.

„Zdá se, že se váš stav zlepšuje, vojíne,” ukázal ten zelenej blb do našeho rozkroku.

„No, jak už jsem říkal… pane poručíku,” usmál se na něho roztomile můj pán a vládce.

prosinec

S odřeným hřbetem se mu teda podařilo přijet domů na Štědrej den. Matička byla blahem bez sebe a bylo to na ní vidět, tatík taky, ale nedával to na sobě znát. Ségra se s ním pozdravila letmo, protože na rozdíl od mýho chlapce si dělala starosti s dárkama pro širokej okruh příbuznejch a kamarádů. Povečeřeli, zapěli koledy u stromečku, rozdali si dárky a už s mladejma šili čerti. Zuzanka musela za Jiříčkem, aby mu darovala část svýho těla, bez který by Jiříček neměl Vánoce, a můj chlapec spěchal na základnu za svejma civilníma kumpánama.

Přivítali ho nadšeně, připili mu na zdraví a na to, že už to má jen za 250, a když se trochu zklidnili, promluvil Honza:

„Drahý kamaráde náš, v zeleným sukně uvězněný! Dlouho jsme přemýšleli, jak ti vyjádřit náš vděk za to, že jen díky tvé ochraně můžeme v míru studovat, pracovat, chlastat a šukat. A protože dobře víme, co tě trápí nejvíc, složili jsme se společně na praktický dárek a já ti ho jménem celé společnosti předávám.”

Podal Ivošovi kartičku s obálkou.

Na kartičce stálo ozdobným písmem:

„To je teda krásnej dárek,” pochválil je můj vojáček, „a potřebnej!” Podíval se do obálky a vytáhnul tři pětistovky.

„Páni, na jakou pracovnici to asi vystačí?” uvažoval. „Bohužel nešťastný okolnosti způsobily, že jsem zatím nestačil zjistit cenový relace v těchhle podnicích…”

„No, nejvyšší kvalita to asi nebude,” ozval se Pavel. „Tolik jsme dohromady nedali. Ale stejně si nesmíš nechat podstrčit nějakou starou! Nejvíc tak do pětadvaceti!”

„To se ti řekne…”

Pozoroval je jeden chlápek středního věku, nebezpečně se klátící na svý sedačce. A jak mají opilci ve zvyku, měl silnou potřebu vyjadřovat se k něčemu, co po ňom nikdo nežádal.

„Tahle almužna,” máchnul pohrdavě rukou, „mu vystačí tak na štětku z E55. A eště tak jako placenej přesčas…”

Tím rozzuřil Honzu, hlavního organizátora humanitární sbírky.

„Hele, víš co?” okřiknul ho. „Buď mu připlať na nóblovou, nebo drž hubu!”

Někdy Češi držej bobříka mlčení strašně rádi.

Tancoval ploužáka s kamarádkou Danou.

„Na E55 nejezdi,” šeptala mu do ouška. „Ještě bys tam něco ošklivýho chytil…”

V odpověď se k ní chlapec přitisknul.

„No jo,” řekl smutně, „ale kde dojdu toho uvolnění? Kde?”

Můj chlapec se snažil a já taky; čas od času jsem se polotuhej přitisknul do Daninýho klína. Samo, ve vší počestnosti, přes několikerý vrstvy textilií, ale přece jen jako malá výzva.

„Opravdu je tvůj zdravotní stav tak špatný?” zeptala se jemně ovíněná Dana, a aby bylo jasný, co tím míní, přitiskla se pro změnu vona na mě.

„Je kritickej,” ujistil ji můj chlapec. „Hrozí propuknutí akutního šílenství… Vod léta jsem neměl ženskou!” dodal, zaklonil hlavu a nad parketem se rozlehlo zoufalý vytí neukojenýho samce.

„Ach bože,” vydechla Dana. „A já špatná ti slíbila bábovku…”

„A nedalas, nedalas mi,” řekl vyčítavě Ivoš. „Do dneška´s mi nedala…”

„Myslíš, že bych to ještě mohla nějak napravit?” zeptala se Dana takovým tónem, ze kterýho mi bylo jasný, že to napraví určitě, zvlášť když mě přitom poškádlila svým stehnem.

Možná to bylo trochu tím lehkým alkoholem, ale hlavně asi neopakovatelnou atmosférou Štědrýho večera, kdy se otvírají lidský srdce. Dana, ta dobrá duše, mýmu vojáčkovi otevřela i další svatý místa a dopřála mu tak štěstí největší.

Milovali se až do rána. Zase jsem projížděl hebkou komůrkou, kterou vlastněj jen ženský, a bylo mi jasný, proč nás naši páni tak zoufale toužej strkat jen tam a nikam jinam. Protože pak si k tomu užívaj krásnýho ženskýho těla i rukama, pusou, očima, nosem… Můj chlapec byl plnej nastřádaný síly, a tak si nedal pokoj, dokud krabička s kondomama nebyla prázdná.

„A za ušetřený peníze si kup čokoládu,” řekla mu při loučení Dana.

leden

Za ušetřený peníze si čokoládu nekoupil. Zvlášť když od kolegů věděl, že vojáci mají v bordelu mimo sezonu poloviční slevu na vstupným. Chodili tam na pivo a klábosili se štětkama, protože na jiný služby peníze neměli. Ale byli mezi nima i takový šikulové, který se po mnoha návštěvách prokecali s kámoškou do jejího pokoje - částečně to byla prémie za množství vypitýho piva a částečně bordelmamá uznala, že i když holky nemají mistrovský zápasy, z tréninku by vypadnout neměly.

Při první návštěvě žmoulal v kapse neporušený tři pětistovky. To ale žádná z holek nevěděla; naopak předpokládaly, že je švorc jako ostatní jeho druzi ve zbrani, a tak ho nijak zvlášť nesváděly.

Při druhý návštěvě už pár stovek bylo fuč, ale stejně by po zbytku každá holka ráda chňapla.

„Když mně ti to je nějak divný,” soukal ze sebe můj hoch směrem k Vojtovi, kterej se do Sodomy a Gomory odvážil jedině s Ivošem po boku. A stejně se kroutil a ke spokojenosti měl daleko.

„No vidíš,” řekl ulehčeně, „tak pudem jinam, ne?”

„Nešil, vole, máme rozpitý pivo. A nesvíjej se tak - vona tě žádná nepřefikne, když jí za to nezaplatíš. A že nezaplatíš, to ti viděj na ksichtě.”

„A co se stane, až tobě na ksichtě uviděj, že zaplatíš?” zeptal se Vojta.

„No právě,” ošil se Ivoš, „z toho jsem trochu nejistej.”

Vojta vrhnul prosebnej pohled.

„Poďme jinam… Někam, kde při tom pivu nebudeme tak rozčilený…”

„Počkej porád…, přemýšlím. Co kdybychom se dohodli támhle s tou blondýnou - vypadá docela sympaticky - a šli s ní voba. Aspoň bychom si dodali kuráž…”

Vojta vykulil voči:

„Ty si snad zešílel. To máš ekonomku? To je za dvojnásobek, vole, ne za polovic!”

„Třeba by nám dala množstevní slevu…”

„To určitě. A pak… Mně ti to nějak nefunguje, když bych měl lízt na ženskou, ke který nic necítím. Já potřebuju vědět, že mě vona taky chce, že po mně trochu touží, a pak se to ve mně znásobuje a mám z toho potěšení a jsem kanec. Ale když vím, že jsem pro tu ženskou jen kus pracovního prostředku, ze kterýho vypadnou prachy…, tak mě to spíš deptá.”

Můj vojín dopil pivo a povzdechl si:

„No, to si moc hezky rozebral naši situaci. Tak jdem jinam.”

Venku na ulici se Ivoš zastavil a se znechuceným výrazem pravil kamarádovi:

„Nejsme my debilové, Vojto? Teď zdrhnem, ale až to na nás přijde, budeme si každej honit svý péro a představovat si přitom, jak šukáme tu blondýnu…”

únor

Protože už vojna dávno není to, co bejvala, mají obránci vlasti každou chvíli volno. Tak se před jedním nastávajícím víkendem přitočil k mýmu chlapci Vojta, podíval se na něho svejma bezelstnejma vočima a řekl:

„Zvu tě k nám na vesnici na masopust. Naši mi řekli, ať přivezu svýho nejlepšího kamaráda, a já tu žádnýho lepšího, než seš ty, nemám.”

Takovýmu vyznání se nedalo odolat.

„Jasně, vole,” rozzářil se můj vojáček, „ještě jsem žádnej vesnickej masopust nezažil. A Vojto,” zatvářil se prosebně, „když jsou u vás na vojáky tak hodný… myslíš, že mi dá některá holka píchnout?”

Vojta vytřeštil voči, že mu je málem sbírali se země.

„Ježíšikriste, ty vole, chalani tě zabijou, jestli na některou jen pohlídneš vilným zrakem!”

„No, tak moc hodný zase na vojáky nejste,” zabručel Ivoš zklamaně.

„Ale nezapomeň, že ty seš cizí,” kvílel Vojta. „A eště ke všemu Pražák… To tam radši ani nebudeme říkat…”

„Tak to prr!” ozvala se v mým chlapci hrdost. „Já se za to, že jsem Pražák, nestydím a nikde to neskrejvám. A ty, když těm vašim vesnickejm militaristům předvedeš jedinýho Pražáka, kterej byl tak blbej, že se dal naverbovat, tak mi pomůžeš získat pro Pražáky plusový body, jasný?!”

„Ach jo,” vzdychnul Vojta utrápeně. Zatvářil se nešťastně a dodal: „Víš, vona tam je eště jedna věc…”

„Ále, já vím,” máchnul můj chlapec velkoryse rukou, „budu v maskáčích i spát.”

Vojtovy rodiče nás přivítali skvěle. Maminka klukům všemožně podstrojovala a pyšnej tatík se mohl po vesnici místo s jedním maskovaným kouskem promenádovat se dvěma. Stihli jsme i průvod pestrobarevnejch maškar, kterej táhnul vesnicí od domu k domu a byl čím dál veselejší, protože u každýho vchodu něco čepovali. Čekali jsme před zápražím, až na nás dojde řada. Ivoš pozoroval masopustní rej a pak se naklonil ke kámošovi.

„Ty, Vojto,” řekl polohlasem, aby ho neslyšel tatík, „jak se tak dívám na nás dva… spíš bysme pasovali do toho průvodu, ne?”

Ale dočkali jsme se i chvíle slávy. Když přišel průvod až k nám, ozvalo se skandování ať žijou vojáci, za což tatík všem maškarám nalil dvojitej příděl živý vody. I těm dvěma v maskáčích.

A večer v hospodě?

„Přiznávám, že jsem stejně potajmu doufal, že se mi podaří nějaká rychlovka venku na mrazu,” vyprávěl můj vojín v neděli večer celý cimře, „ale když jsem viděl ten rachot v hospodě hned vod začátku, tak jsem se modlil, abych ten večer vůbec přežil.

Nejdřív chodila nejstarší generace, co pamatovala vojnu ještě za Rakouska- Uherska. To se došoural k našemu stolu stoletej děda, pochválil nás, že jsme na vojně, poručil panáky a pak nám vyprávěl, jak píchal Černohorky. Pak přišel druhej, pochválil nás, poručil panáky a vyprávěl, jak píchal Maďarky a Italky. A další dědové, další pochvaly a další panáky… Voni znali zeměpis podle toho, jak se prošoustávali Evropou, když se posunovala fronta!

Já už jsem byl z těch jejich keců tak rozrajcovanej, že jsem jim začal voznamovat, že bych taky rád na jejich území vopíchal domorodky, ale Vojta mě kopnul do holeně tak silně, že jsem zmlknul.

Pak začala chodit mladší generace, tatíci, co sloužili za Čepičky a dalších komoušů. Ty už nemluvili vo píchání, protože k tomu se za dva roky nedostali, jak je drželi za drátama, ale vo tom, jak je zelený mozky buzerovali. A doprovázeli to dalšíma panákama… Zkrátka ctihodní statkáři nás vožrali do němoty a já dodneska nevím, komu děkuju za to, že jsem bídně nezahynul kdesi v závěji, alébrž jsem se probudil s bolehlavem v neděli vodpoledne ve Vojtově posteli,” končil svý vyprávění můj chlapec.

„Ty si chrápal s Vojtou?” zeptal se vojín Šimáček s lascivním podtextem v hlase.

„Ne, byl jsem tam sám,” uklidnil ho Ivoš. „Ale ujišťuju tě, že kdybych v tý posteli měl královnu pornoprůmyslu, vodešla by čistá jako lilie, protože jsem byl jako dělo.”

duben

„A příští víkend jedeme spolu do Prahy,” oznámil můj hoch nekompromisně Vojtovi. „Kdo by ti taky měl matičku ukázat, když ne kvalifikovanej průvodce, co?”

„No, táta bude nadávat, že mu nepomůžu s hospodářstvím,” zaváhal Vojta.

„Prosím tě, je duben. To snad sedláci spěj na peci, ne?”

Jo, to bys dělal ty, kdybys byl sedlákem…

„Páni, ty vole, vy Pražáci ale máte představy vo zemědělství!” smál se Vojta.

„A vůbec,” namítl Ivoš, „nemáš co pracovat na statku, sloužíš vlasti!” Zajiskřilo mu v očích a dodal: „A abys věděl, že jsem kámoš, uděláme si vojenskej víkend - jako u vás. V maskáčích. Ať ty zasrani pražský viděj!”

Vojta nevěřil svým očím.

„Hele, Ivoši, já jsem na to zvyklej, ale kdybys to měl ty vodnýst nervově…, tak takovou voběť nežádám.”

„Hovno,” řekl můj chlapec laskavě. „Navopak. Vychutnám si to.”

První překvapení zažili, když jim dveře bytu otevřela matička.

„No, co se divíte,” přivítala je, „přece neodjedeme, když máme možnost poznat tvýho kamaráda, ne?”

Tím pádem měli zajištěný stravování na nejvyšší úrovni.

Odpoledne protáhnul můj chlapec Vojtu svou obvyklou trasou ze Staroměstskýho náměstí přes Karlův most na Hrad. Trvalo mu to dýl než jindy, protože k odbornýmu výkladu přidával zážitky s turistama.

Povečeřeli s rodiči a pak s nima ze slušnosti trochu poklábosili, než vyrazili do nočního života velkoměsta.

„Teda na tu tvou základnu jsem zvědavej,” prohlásil Vojta při vědomí, jak důležitou roli hraje tenhle podnik v životě jeho kamaráda.

Základna, kdysi předměstský kino, teď už deset let předělaný na hernu s kulečníkovejma stolama, hospodu, bar se šipkama a bůhví co ještě, poskytuje každodenní azyl partě mladejch lidí, do který patří i můj chlapec.

Vstup se vydařil.

Když se oba maskáči zjevili uprostřed lokálu, všecko osazenstvo oněmělo. Přesně jako v americkým westernu. Jenom mejm hochům chyběly kolty nízko zavěšený. Ale ani bouchačky by na hosty nezapůsobily tak mohutně, jako fakt, že maj tu čest vidět mýho chlapce, zavilýho antimilitaristu, poprvý v uniformě. V takovej zážitek už ani nedoufali. První se vzpamatoval Honza a zařval na celej podnik:

„Ať žije armáda!”

Vrhnul se k nám a poslušen náhlýho popudu oba vojáky objal. Pak se obrátil k ostatním a zařval nekompromisně:

„Dneska všichni platíme armádě!”

Nikdo neprotestoval.

Vojáci si objednávali pití, na který měli chuť, a pořád za nima někdo chodil: mužský je poplácávali po plecích, ženský chválily jejich mužnost. Až nad ránem se dostali do svých postelí.

Vstali až k obědu a po něm se vydali na pivko do města. Zapadli ke Dvoum kočkám. Netrvalo dlouho a přišoural se k nim děda, poručil jim panáky a vyprávěl jim o vojně svýho mládí. Poslouchali ho způsobně, protože to jsou dobře vychovaný mladíci. Když se vypovídal a vyklidil pole, poručili si další pivo. A do toho si k nim přesednul další stařík mladšího ročníku, objednal jim panáky a vzpomínal na svou vojnu. Když skončil, chlapci se trochu vrávoravě zvedli, protože je čekala ještě cesta do Hradce.

„Hele, Ivoši,” zeptal se Vojta už na čerstvým vzduchu, „pročs tak pomlouval Pražáky? Včera i dneska byli bezvadný…, stejně jak ty naši vesnický strejci…”

Můj hoch se na chvíli zamyslel a pak řekl:

„Ty vole, Vojto, tak to vidíš. Dvě desítky let žiješ se svejma soukmenovcema…, myslíš si, že je, dacany, znáš… a voni tě nakonec takhle překvapěj!”

Ale bylo mu dobře u srdce.