Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

O nešťastných kozách paní primářky

„Ježíšikriste, ten svět už úplně zešílel!” zahulákal jsem na manželku v sousedním pokoji. „Představ si, had kousl modelku do prsu a otrávil se silikonem! Neskutečný!” Ještě chvíli jsem žasnul nad kotrmelci moderní doby - v mém mládí by po kousnutí hadem hezky podle pořádku zemřela modelka - a pak se má pozornost upřela k ženským vnadám.

Příroda nadělila ženám prsa, aby měly čím lákat samce. Tak jednoduše to vidíme my, muži. A bodejť by ne: strčí nám je do úst dřív, než se stačíme rozhlédnout po světě a tím pádem z nás učiní závisláky! Ovšem, jak už to bývá, i škála závislosti je pestrá - od těch stoprocentních (obávám se, že to je můj případ), až k těm nulovým (je to vůbec možné? JE! Hádám, že se jedná o jedince, odkojené sunarem).

S manželkou jsem kdysi vyženil i stádo jejích přítelkyň. Hned při setkání s první z nich jsem se ztrapnil, když jsem ji považoval za kluka. Žena mi lála a já se bránil.

„Jak jsem to měl asi poznat?” ptal jsem se dopáleně. „Vlasy pomalu na ježka a hrudník jako ten její frajer. Proč nenosí aspoň dlouhý vlasy?”

„To by asi tak pomohlo,” povzdechla si žena, „vždyť je máš delší než já…”

Měla pravdu. Nosili jsme tehdy dlouhé vlasy a upnuté kalhoty. Dnes je to obrácené.

„Mohlo to dopadnout hůř,” řekl jsem ponuře. „Když jsem viděl, jak se k sobě tulej, chtěl jsem jim sdělit, že jsou první buzíci, který jsem poznal.”

„Kristepane,” zaúpěla žena, „co jsem si to vzala!”

Naštěstí jí příroda nadělila dostatečně, a tak jsem si své závislosti mohl užívat v uspokojivé míře. Pozdě večer jsme se v posteli uklidňovali po přestálém vzruchu a já si vzpomněl na otřesný zážitek s plochou hrudí její přítelkyně.

„Zrak, sluch, čich, chuť a hmat,” lovil jsem z paměti lidské smysly. „Co von z toho může mít? Zrak a hmat můžeme vyloučit. Chuť… že by ji olizoval, to se mi…”

„Prosím tě, nech toho,” ošila se žena. „Nech ji na pokoji.”

„Nechávám ji na pokoji. Mě zajímá von. Čich… že by nějaký feromony, no nevím… Sluch… JO! To bude vono!” vzkřikl jsem vítězně. „Vona při tom určitě řve! To dokáže chlapa rozpálit.”

Žena se mě pokusila přiškrtit, jenže já se nedal.

„Ale taky to může být docela prostý: von je tak jednoduchej, že mu stačí jenom…”

Umlčela mě dobře mířenou ranou polštářem.


Příroda nenaděluje spravedlivě. Anomálii z druhého konce stupnice jsem poznal o několik let později, kdy jsme se vydali navštívit další z přítelkyň mé ženy. Po studiích medicíny odešla z rodné Prahy a žila s mužem-myslivcem v rodinném domku na kraji malebného jihočeského městečka, kde se v krátké době stala primářkou v místní nemocnici. Přišla nás přivítat na chodník a já oněměl: Věstonická Venuše po tisících letech vtěsnala své poklady do podprsenky! Políbil jsem ji na obě tváře.

„Jsem člověk velkoměsta, značně otrlý,” mumlal jsem jí do ucha, „přesto teď naprosto vykolejený… Neumím si představit, co tenhle osmý div světa udělal s myslivcem, když po dlouhý době za tebou vylezl z hvozdů…”

„Jo, právě to,” zasmála se, „a zůstalo mu to. Proto jsem si ho vzala.”

Bylo jasné, že lidské smysly v případě myslivce počítat nemusím. Jeho zrak i hmat dostávaly každý den pořádně zabrat.

Večer jsme popíjeli a družili se. Byli jsme už dost veselí, primářka mi právě cosi vysvětlovala, když se uprostřed věty zasekla.

„A nečum furt umanutě na ty mý kozy,” zvolala dopáleně, „mě to znervózňuje!”

„Musím,” oponoval jsem. „Když vidím zázrak přírody, tak čumím s otevřenou hubou. Na Niagáru, stejně jako na tvý kozy. Aspoň tady se snažím mít hubu zavřenou. Ale na víc už mý síly nestačí.”

Primářku jsem ale nezastavil.

„Uhnutý mužský!” láteřila. „Víš ty, co to je tahat se neustále s dvaceti kily vepředu na těle?” skoro křičela.

„To si piš, že neví,” vmísila se do hovoru má žena. „S těmi několika deky, která vepředu nosí on, si to představit nedokáže.”

Dál se to vydržet nedalo, a tak jsme šli spát. Tedy spát…

„No jo, to je hned jiný kafe, když máš takovou inspiraci,” sdělila mi manželka po milování s laskavostí, kterou mají vrozenu jen ženy.

„Inspirace je dobrá věc, když její plody sklidí manželka,” řekl jsem přísně. „Ale jinak,” pohladil jsem jí ňadro, „víš, jak se říká… lepší kozička v hrsti, než… koza…”

„…na střeše nejspíš,” doplnila žena prozaicky a přitulila se. „Vždyť já si to říkám taky: lepší vrabec v hrsti, než…”

Dobře mířená rána polštářem umlčela tentokrát ji.

K dalšímu setkání s touto přítelkyní došlo po několika letech v Praze.

„Musíme jít navštívit primářku do nemocnice,” sdělila mi manželka jednoho dne.

„Co se jí stalo?”

„Je tu na operaci - nechává si zmenšit prsa.”

„To snad ne! Snad nepřipraví lidstvo o takovou nádheru!” vzkřiknul jsem bolestně.

„Jseš cvok! Umanutej! Měla tak příšerný bolesti v zádech, že už to nemohla vydržet. Začala se jí bortit páteř.”

Zafačovaná kamarádka nás přivítala na nemocniční posteli se šťastným úsměvem ve tváři.

„Neumíte si představit, jaká je to úleva,” vydechla nadšeně.

Zíral jsem na ni vytřeštěně. Teprve, když mi došlo, obrátil jsem se vyčítavě ke své ženě.

„Jak to… jak to, že jsme sem nezašli o pár dní dřív? Tos mi nemohla říct…”

Dívaly se na sebe zaraženě.

„No a… copak to není jedno? Tak se vidíme…”

„Není to jedno!” zvolal jsem zlomeně. „Není to jedno… aspoň bych se s nima moh rozloučit!”

Kdyby příroda nadělovala spravedlivě… Kdyby byla příroda spravedlivá, tak by po světě běhaly spokojené ženské bez mindráků a bolestí zad. I muži by nejspíš byli spokojení se všemi svými údy. Ale na druhou stranu… asi bychom už nebyli tak zajímaví.


Zločinec na malém městě

Zločinec na malém městě II - Happy end

Ukradli mi hrob, pazdráti!

O nešťastných kozách paní primářky

Nuda v důchodu? Nesmysl! Pokud máte tchyni.

O vlivu počítačů na duše starců

Babičky z pohádky a babičky-gestapačky

Výborně přečetl hru. Přihrávka měla oči.

Romeo, Julie a nebožtíci, co přáli lásce

Pazdrát pražskej… a domorodci k pomilování

Jeden důchod, dva důchody…

Lháři prolhanej! Má báječná ženo…

Rodina je základ státu? Pak potěš stát pánbůh…

Knedlíky po česku, německu, moravsku i švédsku

Španělé jsou uřvaní…

Češi v lihu: PROHIBICE

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.