Španělé jsou uřvaní…

Dá rozum, že bych něco takového z úst jen tak nevypustil. Jednak nesnáším zevšeobecňování typu Češi jsou Švejci, chlastá jak Dán…, jednak jsem poznal pár Španělů, kteří mluvili klidně jako my. Ale o svých soukmenovcích to se značným despektem pronesl náš průvodce Juan, když nemohl překřičet pár skupin španělských turistů před vstupem do Alhambry, a já jsem v tu chvíli souhlasně přikývl. Neboť jsem už měl své zkušenosti.

To se v dlouhé hotelové chodbě postaví na jeden konec jedna Španělka, na druhý konec druhá, a řvou na sebe. Dlouho. Tak dlouho, že projdete celou chodbou a slyšíte je, dokud za vámi nezaklapnou dveře pokoje.

Sejdou se čtyři španělské přítelkyně středního věku v restauraci u jednoho stolu - naštěstí pod širým nebem - a řvou na sebe. Jejich hurónský smích se pak nese nad mořem k africkým břehům a ruší muezína v Tetouanu v jeho modlitbách.

Barman si na vozíku stěhuje propriety, přičemž každou chvilku zvrátí hlavu k nebesům a zařve. Možná si stěžuje Bohu, možná ho poněkud svérázně velebí - jako cizinec to nepoznáte. Řvou malé děti, které se o půlnoci honí v restauracích. A stejně řvou i o něco starší děti, když ve dvě hodiny po půlnoci naskáčou do hotelového bazénu.

To všechno snášíte bez mrknutí oka, protože vy jste tam na návštěvě a oni jsou doma. S výjimkou toho bazénu, kdy jsem se rozhodl křiklouny utopit, v čemž mi zabránila manželka. S mým úmyslem sice souhlasila, ale ženy dokážou bleskurychle vyhodnotit nevýhody, které by jim taková akce přinesla. I když jsou rozespalé.

V okamžiku, kdy si myslíte, že nejhorší máte za sebou, narazíte na skupinu španělských cikánek. To popisovat nemusím, protože podobný zážitek lze absolvovat i u nás.

A když už jste opravdu přesvědčeni, že vás nic horšího potkat nemůže, zavezou vás na dálniční odpočívadlo k občerstvení v místním velkobistru. Otevřete dveře - a ocitnete se v decibelovém pekle. Neboť uvnitř na sebe řvou dva autobusy španělských důchodců. A kdo zažil hovor staříků… Převážná část starých lidí špatně slyší. Znám to dobře - několikrát jsem se ocitl na pohřbu seniorů, se kterými se přišli rozloučit jejich ještě starší, ale šťastnější, dosud žijící přátelé. Hulákali na sebe své novinky, zatímco nešťastná dáma u mikrofonu nejistě mumlala smuteční řeč, a když si jí konečně všimli, zakřičel ten nejčipernější: „Hlasitě, neslyšíme!”

To jsou postřehy ze Španělska takříkajíc sluchové, a byl bych nerad, aby někoho odradily od návštěvy té krásné země. Zvýšená hladina zvuku zkrátka ke Španělsku patří, stejně jako slunce, moře, fotbal, korida, úžasné památky a nádherné zahrady, do dáli se táhnoucí sady olivovníků, grilované sardinky, sušená šunka Jamón… a krásné dívky (i kluci, dámy!), které vám dají zapomenout na pernou zkoušku ušních bubínků.

Španělé slaví rádi a často. Fiesty bývají celostátní, autonomních společenství, provincií, měst… tedy dost příležitostí, aby se dívky předvedly, a místní muži mohli zhodnotit, jak nám ty naše holky rostou do krásy.

Ocitli jsme se v Rondě, bílém městečku vysoko v horách, v okamžiku, kdy začínaly týdenní slavnosti před koridou. Spokojeně jsme odpočívali v parku, když se z přilehlého kostela začaly po slavnostní mši rojit mladé krasavice v tradičních upjatých šatech, a já konečně pochopil, proč kouzlu dívky jménem Carmen propadli bezhlavě hned dva muži naráz, ačkoliv dělnice z tabákové továrny musela šířit odér nevábný. Ale don José byl voják a původem vesničan a Escamillo pracoval s živým hovězím, takže vůně tabáku jim musela čechrat chřípí lahodněji než parfém od Diora. A pak už měli oči jen pro nefalšovanou krásu, temperament a sex-appeal.

Jedna Carmen za druhou procházela kolem nás v tradičních puntíkatých šatech s volány a s růží v havraních vlasech, všechny se nesly jako královny, vědomy si obdivných pohledů nesčetných očí, vědomy si svého mládí a slavnosti, jíž jsou největší ozdobou.

Život zkrátka musíte brát se vším, co na vás nasype. Některým příroda nadělí silné hlasivky, aby si jich ostatní vůbec všimli. A jiným… Dívky v Rondě mluvily tiše.