Češi v lihu: PROHIBICE

Češi mají k alkoholu blízko. Dokonce tak blízko, že kdyby se dnes probudil Bedřich Smetana, musel by zdrceně poopravit svou legendární větu, že nikoliv v hudbě, ale „V chlastu život Čechů”. Všichni to víme a ví se to o nás i ve světě, o což se zdatně stará Světová zdravotnická organizace se svými statistikami. A jak by taky ne, když už malá dítka jsou nucena dívat se na sady plné švestek, jablek a hrušek, a sdílet starosti dospělých, co si s takovou úrodou počít.

Vyprávěla mi kamarádka poučný příběh jejích dvou synů, který začal ještě za totality. Rodina bydlí v baráčku se zahradou na kraji velkého města. Jednoho dne zaujalo tehdy desetiletého jinocha množství spadaných švestek a přesvědčil o čtyři roky staršího bratra, aby je sesbírali a v taškách odvezli veřejnou dopravou do téměř sto kilometrů vzdálené vísky k babičce, o níž - na rozdíl od matky - věděli, že nebude jejich plánům klást odpor. Tam švestky naložili a nechali kvasit. Babička měla radost, neboť nikdy v minulosti nebyly návštěvy vnuků tak časté, chlapce zase těšilo postupující kvašení. Výsledný produkt naložili do demižonů a opět veřejnou dopravou přivezli domů, kde již měli z porůznu zakoupených komponent sestavenou destilační kolonu. A pálili a pálili… až vypálili lahodný mok.

„A to si představ,” dodala stále ještě konsternovaná matka, „že hned za plotem sídlila policejní stanice. Voni to pálili esenbákům přímo pod okny.”

I já jsem užasl, ovšem z jiného důvodu.

„Teda, ženská,” vydechl jsem obdivně, „jestli takhle podnikavý byl tvůj syn v deseti letech… to už teď musí být milionář!”

Chvíli bojovala sama se sebou, ale pak to nevydržela.

„No… za pár let se vrhnul na obchodování s akciemi,” řekla pomalu, „a netrvalo dlouho a měl milion v kapse.”

To je příběh z Čech. Moravané se věnují divokému pálení s větším elánem, neboť mají víc sluníčka a daleko větší rozlohu švestkových sadů. Další jejich podstatnou výhodou je, že v neděli se v kostele ze svých hříchů vyzpovídají a dostanou rozhřešení. A toho zdárně využili darebáci, kteří nepálí, ale rádi do alkoholu přimíchávají jedovaté směsi, aby vydělali co nejvíc. Nedávno se jim ruka utrhla, pár desítek nasávajících spoluobčanů poslali na věčnost a nám všem zadělali na alkoholovou krizi. Doufejme, že s pokáním zločinců teď farářům pomůže i česká policie.

Tihle uličníci ovšem řádně zamotali hlavu jinému Moravanovi, ministerskému předsedovi. Jako by nebylo dost na tom, že si politici koaličních stran sami dlouhodobě podřezávají větve, na kterých sedí, začali jim samotný kmen nahlodávat nenažranci, jimž dosavadní zisky z pančovaného alkoholu nebyly dost vysoké a přilévali jedu tak důkladně, až štamgasti padali jeden za druhým. Pár mrtvých a o život bojujících naši vládu jistě nevyvede z míry - sama se mezi životem a smrtí potácí už dlouho - avšak když byla nucena zakázat prodej lihovin, začalo jít do tuhého. Neboť daňové příjmy z prodeje alkoholu patří díky nám, pravidelně nasávajícím Čechům, k těm nejstabilnějším. Žádná vláda si ani na chvilku netroufne pomyslet, co by se stalo, kdyby se všichni čeští pijani spojili a jako jeden muž (a žena - podle pohlaví obětí je zřejmé, že v této oblasti panuje vzácná rovnoprávnost) prohlásili: „Od zítřka nepijem!” Ministr zdravotnictví by sice zajásal, kolik peněz za léčbu ochlastů uspoří, ale my, prosťáčci, ze zkušenosti víme, že by je stejně nikdo nikdy neviděl. Respektive, někdo by je asi viděl, ale nebylo by to zdravotnictví. Zato by se zhroutil důchodový systém. Nebylo by na sociální dávky. Na podporu v nezaměstnanosti. A další a další… až by chudák vláda musela urychleně zavést daň z dýchání čerstvého vzduchu.

Nenadále nás dostihla PROHIBICE. Ta prohibice, ze které jsme si dělali legraci při promítání amerických filmů o dvacátých létech minulého století. Ale prohibice dostihla i vládu a další politiky, kteří si po prvním šoku - výpadku daní - uvědomili nebezpečí mnohem zákeřnější. Totiž, až Čechům dojdou i zásoby lihovin v domácích skrýších, nastane skutečný malér: ČEšI VYSTŘÍZLIVÍ! Všechny hádky uvnitř politických stran i mezi nimi, podrazy, dokázaná i nedokázaná korupce, sprosťárny, levárny, podezření, urážky, naivní hry na zrušení imunity a zvyšování/snižování platů poslanců… prostě veškerá politická špína, kterou jsme dosud denně sledovali v mírném alkoholickém oparu, abychom uklidnili rozbouřený žaludek, se náhle objeví v celé své nahotě, a my se začneme zmateně ptát: tohle jsme zvolili? Tohle jsou naši zástupci? Koho? Zastupují vás, pane? Ne? Vás, paní? Taky ne? Tak koho? Pojďme se ptát dál…

A v tom tkví nebezpečí. Ne v tom, že bychom si pořídili vidle a jiná napichovátka ve vzpomínce na naše chrabré předky a jejich defenestrace… na to jsme už příliš zlenivěli. Ne. Češi by se donekonečna ptali jeden druhého, až by se ukázalo, že kdysi jsme sice někoho do všech našich komor zvolili, přesto tam už dávno žádného svého zástupce nevidíme. A co hůř, nevidíme žádnou politickou stranu, která by měla kredit tuhle zemi vést. Proč tedy jít opět k volbám? Abychom splakali nad výdělkem jako minule?

Jako správný vůdce první zareagoval na ohrožení parlamentní demokracie ministerský předseda. Došlo mu totiž, že kdyby se žádný Čech nedostavil k volbám, ostatní ministerští předsedové by se mu smáli. A tak vydal nekompromisní rozkaz: „Před volbami musí být prohibice zrušena!”

No, jistě, pane premiére!

Národ to patřičně oslaví a nazítří, ještě v náladě, se voliči vydají k volebním urnám.

„Tak Venco, házej… jestli se strefíš!”

„Já hážu… kterej asi… když já nevím…”

„To máš přece jedno, pitomče!”

„Tak tenhle modrej.”

„Dobrý. Já zelenej!”

„A já červenej!”

„Hele, vole, až TAK vožralí nejsme! Máš druhej pokus!”

„Tak aspoň růžovej!”

„Tak jo…”

Moudrý člověk ví, že každá zkušenost - i ta špatná - je k něčemu dobrá. Možná, že i to krátké vystřízlivění nám nebude na škodu. Tak na zdraví!